3 Tdo 1735/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 58 tr. zákoníku, § 39 tr. zákoníku



3 Tdo 1735/2016-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný S. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 10 To 108/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského v Praze ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, byl obviněný S. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen tr. zákoník /) k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 1. 8. 2014 v přesně nezjištěné době okolo 23.00 hodin v P., J., na chodbě v patře domu požadoval po poškozeném A. B., okamžité zaplacení dluhu ve výši 500 Kč, a když mu poškozený oznámil, že požadovanou částku u sebe nemá, tak jej v úmyslu zajistit si okamžité splnění svého požadavku a zmocnit se finanční hotovosti za použití násilí a s blíže nezjištěným předmětem způsobilým přivodit řezná poranění, opakovaně ho udeřil pěstí do obličeje, zejména do oblasti pravého oka, a stále po něm požadoval okamžité uhrazení dluhu, poškozeného srazil k zemi, kde jej nejméně čtyřikrát kopl do hlavy, přičemž stále požadoval okamžité uhrazení dluhu, a poté z místa odešel, svým jednáním poškozenému A. B., způsobil pohmoždění a krevní podlitinu krajiny pravé očnice, horizontálně orientovanou povrchovou řeznou ránu nad pravým obočím zevně, řeznou ránu v rýze mezi nosem a rtem, řeznou ranku na kořeni nosu, vertikálně orientovanou ránu pronikající zcela horním víčkem s rozříznutím vazivové ploténky horního víčka pravého oka, šikmou ránu pronikající celou tloušťkou dolního víčka pravého oka, ranku spojivky pravého oka, zlomeninu spodiny a mediální stěny očnice s průnikem drobných úlomků kosti do dutiny pravé horní čelisti s krvácením do této dutiny a zlomeninu nosních kůstek s průnikem vzduchu do podkoží obličeje vpravo, v důsledku těchto poranění byl poškozený celkem šest dnů hospitalizován, kdy za předpokladu, že by řezný nástroj, kterým byla poranění víček pravého oka způsobena, pronikl až do oka, mohlo by dojít k trvalé ztrátě zraku na pravém oku . Za to byl obviněný podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, se sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, na náhradě škody částku 19.470 Kč.

Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, a to v neprospěch obviněného. Svůj opravný prostředek zaměřila pouze do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně o něm rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 10 To 108/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. obviněnému podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 1. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. M. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu rozvedl, že okolnosti daného případu i jeho osobní poměry jako pachatele natolik významně vybočují z rámce obvyklých případů obdobných trestných činů, že trest, který mu odvolací soud uložil v rámci nesnížené zákonné trestní sazby, bude důvodně pociťovat jako podstatně citelnější než jiní pachatelé. Pokud soud druhého stupně vyhověl odvolání státní zástupkyně a neaplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, uložil mu tento trest jako nepřiměřeně přísný. Dovolatel v prvé řadě připomněl, že jeho jednání dospělo toliko do stadia pokusu, že u poškozeného nedošlo k vážné poruše zdraví a že se spolu i nadále stýkají, což podle jeho mínění nelze posuzovat jako okolnosti běžné. Ve vztahu k vlastním osobním poměrům pak poukázal na svoji dosavadní bezúhonnost, projevenou lítost nad spáchaným jednáním, psychický stav a skutečnost, že živí svou přítelkyni a nezletilé dítě. Jeho rodina, která je na něm finančně závislá, přitom obdobně jako on pociťuje uložený trest citelněji, než by tomu bylo u jiných pachatelů.

Podle dovolatele mělo být přihlíženo také ke skutečnosti, že ze závěrů posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplynulo, že není pro společnost nebezpečný a není závislý na alkoholu ani jiné návykové látce. Znalec u něho nenavrhl žádné ochranné léčebné opatření. Za daných okolností postupoval při ukládání trestu správně soud prvního stupně, jestliže dovolatele za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil ještě k výchovnému trestu odnětí svobody, nespojenému s přímým výkonem, kdy záruku za jeho nápravu v tomto prvém případě představuje soudem uložená povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. Naopak, rozhodnutím odvolacího soudu byl dovolateli uložen trest nepřiměřeně přísný, v rozporu s jeho účelem.

Se zřetelem k výše uvedeným důvodům obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 10 To 108/2015, zrušil.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která nejprve upozornila na to, že námitky obviněného pod jím zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Podle jejího názoru by je však bylo možno, s jistou mírou tolerance, podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř. Odvolacímu soudu je totiž vytýkána vada jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, protože neaplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. V dané souvislosti však státní zástupkyně zároveň poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, v němž byl vysloven právní názor, podle nějž je použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pouze fakultativní, takže ho nemohou odůvodnit námitky proti uložení nepřiměřeně přísného trestu s poukazem na to, že obviněný nebyl v minulosti soudně trestán. Dovolatelův právní úsudek, vztahující se k věcným předpokladům pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody, pak ovšem podle ní ve světle výše uvedeného pak ovšem ztrácí opodstatnění. Dovolací přezkum stran závěru, že na pachatele není třeba působit uložením trestu odnětí svobody s přímým výkonem vzhledem k jeho osobním poměrům, charakteristice a okolnostem případu, je navíc zcela vyloučen i s ohledem na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003.

Státní zástupkyně proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájkyni dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jejím prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.

Obviněný S. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. postihuje pouze dvě zásadní vady výroku o trestu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolatel se tedy jeho prostřednictvím nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné trestní sazby stanovené zákonem. Pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby , nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. To znamená, že jen nesprávné použití ustanovení § 58 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu nepoužití § 58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice trestní sazby deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012.

Námitka dovolatele, že v jeho případě soud nevyužil moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, pak obsahově neodpovídá ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci lze pokud jde o výrok o trestu relevantně namítat pouze nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, jako jsou pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu, vymezené v ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nebo podmínky pro uložení společného trestu za pokračování v trestném činu, stanovené v § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, nebo polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. přiměřeně též státní zástupkyní zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného S. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 12. 2016

JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu