3 Tdo 1726/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku



3 Tdo 1726/2016 -29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2017 o dovolání podaném M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 To 153/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 248/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 9 T 248/2014, byl M. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněného V. D.

V předmětné věci podali obviněný M. P. a poškozený L. G., odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 179/2015, tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

O dovolání M. P. proti výše uvedenému usnesení rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1048/2015, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 261 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 3 To 179/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 9 T 248/2014, zrušil, dále podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a konečně podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 T 248/2014, uznal M. P. vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se dle skutkových zjištění (společně s V. D.) dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
dne 5. 6. 2014 kolem 21:00 hod. v B. na N. S. v baru V., u barového pultu, v přítomnosti většího počtu hostů, fyzicky napadli silně podnapilého L. G., který je slovně obtěžoval a byl neodbytný, kdy z tohoto důvodu jej obžalovaný P. nejprve oběma rukama odtlačoval od obžalovaného D., kterého posléze uklidňoval, aby si sedl zpět na své místo na barové stoličce, tomuto odtlačování se poškozený bránil, proto jej obžalovaný P. svojí levou rukou uchopil za jeho pravé předloktí, poté jej uchopil za předloktí i svojí pravou rukou, přitáhl k sobě tak, že poškozeného tím rozpohyboval směrem k sedícímu obžalovanému D., drže jej stále oběma rukama za jeho pravý loket, poškozený, takto v pohybu nasměroval na obličej obžalovaného D. svůj levý loket, na což obžalovaný D. nastavil před obličej své ruce, čímž úder vykryl a poškozený, stále držen obžalovaným P. pokračoval v tomto pohybu, dokud nenarazil na zde se nacházející sedačku, nato obžalovaný V. D. zezadu pěstí udeřil L. G. do hlavy, a opakovaně ho udeřil do těla, hned nato následoval útok obžalovaného M. P., který L. G. opakovaně pěstí uhodil do obličeje a v pozici, kdy se poškozený v důsledku toho mírně předklonil, ho obžalovaný M. P. kopl kolenem do oblasti obličeje a ve chvíli, kdy poškozený v důsledku toho bezvládně padal zády na podlahu, znovu ho kolenem kopl do obličeje, tímto jednáním obžalovaný M. P. způsobil L. G., otřes mozku, zlomeninu pravé poloviny dolní čelisti a tržně zhmožděnou ránu týlní krajiny, uvedená zranění byla spojena s hospitalizací do 8. 6. 2014, přičemž poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu 3-5 týdnů, neboť v důsledku přiložené mezičelistní kovové fixace byl odkázán na kašovitou stravu při zachování klidového režimu a byl nucen v maximální míře dodržovat hygienu ústní dutiny, přitom jen zcela náhodně neutrpěl těžkou újmu na zdraví jako zhmoždění mozku, nitrolební krvácení, či poranění oka, případně rozsáhlejší zlomeniny obličejového skeletu,
a tohoto jednání se obžalovaný M. P. dopustil přesto, že byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 91 T 7/2014, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2014, odsouzen za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců se zkušební dobou v trvání 28 měsíců .
Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný M. P. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněného V. D.

V předmětné věci podali obviněný M. P. a poškozený L. G. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 To 153/2016, tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný M. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podotkl, že jeho obhájce požádal řádně a včas o odročení veřejného zasedání z důvodu pobytu mimo území České republiky. Připomenul argumentaci soudu druhého stupně a namítl, že soud nemůže určovat obviněnému, jakého obhájce a kdy si jej má obviněný zvolit. O odročení veřejného zasedání žádal rovněž obviněný, a to z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, přičemž zároveň trval na své účasti u veřejného zasedání. Soud tuto žádost posoudil jako účelovou, proti čemuž se však obviněný ve svém dovolání ohradil. V této souvislosti odkázal na příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, a to s tím, že poskytl dostačující podklady k tomu, aby jeho žádost byla akceptovatelná a jednání bylo odročeno. V postupu soudu tudíž obviněný spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc v řízení před soudy. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. následně uvedl, že i v dalších bodech bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, zejména pak z důvodu přítomnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a vyvozenými skutkovými závěry. Soudům rovněž vytkl, že nerespektovaly, resp. svévolně ignorovaly, závěry a pokyny Nejvyššího soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1048/2015. V podrobnostech poté rozvedl, v čem spatřuje nepřesnosti ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (mj. stran toho, kdo by měl být v rámci předmětného konfliktu považován za útočníka) a s odkazem na kamerový záznam z baru V. připomenul rozhodné skutečnosti, které však měly být soudy chybně vyhodnoceny, což se ve výsledku promítlo jak do nepřesně formulované skutkové věty, tak zejména do následného právního posouzení jednání obviněného. Za současné důkazní situace dle obviněného nebylo možné dovodit, že by jeho jednání naplňovalo zákonné znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dané jednání mělo být posuzováno jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku, kdy nutná obrana vylučuje protiprávnost činu. Soudy se však dle obviněného opětovně nedokázaly s námitkami stran nutné obrany vypořádat, přičemž v tomto ohledu obviněný připomenul relevantní judikaturu Nejvyššího soudu právě se vztahem k otázce institutu nutné obrany a její aplikaci. Rovněž, pokud by (hypoteticky) nebyly splněny podmínky nutné obrany, měly soudy přinejmenším přihlížet k polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení § 41 písm. g) tr. zákoníku. Nadto namítl, že se soudy nezabývaly institutem beneficium cohaesionis ve smyslu § 261 tr. ř. ve vztahu ke spoluobviněnému V. D. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, aby podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, a aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný souhlas neudělil.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. K námitkám stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podotkl, že tento dovolací důvod by byl naplněn tehdy, pokud by byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Tudíž námitky stran nevyhovění žádosti obhájce o odročení veřejného zasedání z důvodu pobytu obhájce mimo Českou republiku nemají patřičnou relevanci. Právo obviněného přitom ve formálním smyslu zůstalo zachováno, neboť veřejného zasedání se účastnil zastupující obhájce. Ve vztahu k nepřítomnosti samotného obviněného státní zástupce uvedl, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, proč konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, kdy mj. obviněnému byla poskytnuta možnost účasti, ale ten se o ni sám připravil svým ne zcela odpovědným přístupem. K dalším námitkám obviněného uplatněným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předestřel závěry z prvního kasačního rozhodnutí, jež v nyní projednávané věci učinil Nejvyšší soud, přičemž požadavkům Nejvyššího soudu v novém řízení vyhověno bylo. Samotnou nepřesnost skutkové věty (dle které měl obviněný poškozeného napadnout) poté lze překlenout pečlivým odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Tudíž nelze dovodit obviněným namítanou přítomnost extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Současná skutková zjištění již umožňují kvalifikovaně posoudit, zda obviněný jednal v nutné obraně či nikoli. V situaci, kdy byl poškozený, byť původně v pozici útočníka, obviněným již neutralizován , bylo další jednání obviněného vůči poškozenému excesem z mezí nutné obrany a jako takové je lze označit za protiprávní, resp. vykazující znaky trestného činu. Za jisté pochybení státní zástupce označil skutečnost, že soud prvního stupně sice pojednává o nové polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. g) tr. zákoníku (vybočení z mezí nutné obrany), avšak tuto okolnost již nezohlednil ve výroku o trestu, který zůstal stejný jako v původním rozhodnutí. Přesto však podotkl, že se jedná o vadu, kterou již nelze napravit v rámci dovolacího řízení. Za neopodstatněnou státní zástupce dále označil námitku, že soudy nerespektovaly názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho kasačním rozhodnutí, neboť Nejvyšší soud nevyslovil závěr, že jednání obviněného vykazuje znaky nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pouze žádal náležité vyjasnění a vyhodnocení průběhu konfliktu, aby bylo možné vypořádat se s otázkou potenciální nutné obrany. Soudy tedy mohly konstatovat, že obviněný v nutné obraně z počátku jednal, avšak její meze překročil. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakož i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu (na což obviněný ve svém dovolání de facto upozorňoval), tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud pečlivě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva.

Nejprve k námitkám uplatněným pod dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jak již bylo předestřeno, tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že je zcela jeho záležitostí, jakého obhájce si zvolí, na druhou stranu však termín veřejného zasedání v konkrétní věci již byl znám, a postup, kdy obhájce kategoricky spoléhá, že mu stran odročení veřejného zasedání bude vyhověno, hraničí s nesprávným náhledem na rozdělení rolí mezi orgány činné v trestním řízení (resp. soud) a obhajobu ohledně toho, kdo by měl celý proces vést. Krom toho, jak ostatně podotkl státní zástupce ve svém vyjádření, uplatněný dovolací důvod dopadá na přítomnost obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, nikoli na přítomnost konkrétního obhájce.

Jiná by byla situace, pokud by se obviněný z objektivních důvodů nemohl veřejného zasedání účastnit, přičemž by k takové účasti zároveň projevil svoji vůli. V tomto ohledu se však Nejvyšší soud v projednávané věci ztotožnil s argumentací soudu druhého stupně, jak byla předestřena v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, který zcela jasně vyložil, na základě jakých pohnutek a důvodů přistoupil k projednání věci v nepřítomnosti obviněného, resp. proč byla omluva obviněného soudem druhého stupně vyhodnocena jako nedůvodná a zejména účelová s cílem oddálit pravomocné rozhodnutí v této trestní věci, a tudíž ji nebylo možné akceptovat (což tedy byla opačná situace než tomu bylo v případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007, na které obviněný ve svém dovolání odkazoval). Pokud obviněný dále odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, tak pomine-li Nejvyšší soud, že se jednalo o případy z civilního a správního procesu, byť v těchto rozhodnutích uvedené obecné závěry jsou v daném případě aplikovatelné i pro trestní proces, tak závěry z těchto rozhodnutí nikterak nekolidují s postupem soudů v nyní projednávané trestní věci. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zejména podstatné, zda trestní řízení zůstalo jako celek spravedlivé a nepozbylo charakter spravedlivého procesu, přičemž Nejvyšší soud žádná závažná pochybení tohoto druhu neshledal.

V čistě hypotetické rovině poté Nejvyšší soud dodává, že není možné přistoupit na linii, kdy by si obviněný v trestním řízení např. několikrát zvolil nového obhájce, jehož vlastní zájmy by vždy kolidovaly s termíny hlavních líčení či veřejných zasedání, a to z důvodu (orgány činnými v trestním řízení nezaviněného) prodlužování celého řízení, aby se obviněný následně mohl domáhat stanovení mírnějšího trestu, resp. aby soud v důsledku uvedeného postupu při svých úvahách o uložení trestu musel přihlížet k době, která uplynula od spáchání trestného činu.

Nyní lze ve stručnosti připomenout, z jakých důvodů došlo ke zrušení dřívějších rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud předně shledal problematickými některé formulace ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (přičemž s tímto rozhodnutím se soud druhého stupně následně de facto ztotožnil), a to ve vztahu k ne zcela korespondujícímu odůvodnění daného rozhodnutí. A zejména pak soudům vytkl, že se nedostatečně zabývaly možností aplikace ustanovení § 29 tr. zákoníku, tedy zda se ze strany obviněných nemohlo jednat o nutnou obranu. Nejvyšší soud však kategoricky nevyslovil, že obvinění jednali v nutné obraně, pouze vůči soudům prvního a druhého stupně vyslovil požadavek náležitého objasnění této otázky.

Dále tedy k námitkám obviněného, jež byly podřazeny pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud předně nemohl přisvědčit argumentaci obviněného, že soudy nerespektovaly, resp. svévolně ignorovaly, závěry a pokyny Nejvyššího soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1048/2015. Pokud je obviněný toho názoru, že Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí stanovil, že jeho jednání beze všeho naplnilo znaky nutné obrany, tak citované rozhodnutí nesprávně interpretoval. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud v tomto ohledu toliko vyslovil požadavek náležitého odůvodnění, zda obviněný jednal či nikoli v nutné obraně.

Soudy následně v novém řízení tyto nedostatky odstranily (viz str. 6 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 4 a násl. usnesení soudu druhého stupně), přičemž jasným a logickým způsobem objasnily, proč nebylo možné jednání obviněného považovat za nutnou obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku (Nejvyšší soud již dále nebude opakovat teoretická východiska pro aplikaci institutu nutné obrany, neboť tato byla předestřena v dřívějším kasačním rozhodnutí a soudy se jimi následně řídily). A to zejména s ohledem na poslední fázi konfliktu, kdy již obviněný jednal nad rámec nutné obrany. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost (obviněným namítaného) tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. V tomto ohledu je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Stran některých přetrvávajících nepřesností ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně poté Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státního zástupce) konstatuje, že nyní je již lze překlenout argumentací předestřenou v odůvodnění daného rozhodnutí. Je totiž zřejmé, pro jaké jednání byl obviněný uznán vinným a při pohledu jak na skutkovou větu tak i navazující odůvodnění je rovněž zřejmý průběh celého konfliktu. Náležitá skutková zjištění tudíž mohla dát podklad pro aplikaci příslušných norem hmotného práva.

Rovněž nebylo možné přisvědčit námitce obviněného stran ustanovení § 41 písm. g) tr. zákoníku (tj. soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany ), neboť soud prvního stupně ve svém rozhodnutí výslovně konstatoval, že oběma obžalovaným svědčí ustanovení § 41 písm. g) tr. zákoníku o excesu z nutné obrany . Samotná skutečnost, že obviněnému byl uložen stejný trest jako v prvním rozhodnutí, poté neznamená, že soud k dané polehčující okolnosti nepřihlížel, neboť výše trestu je stanovena s přihlédnutím k více okolnostem, jak ostatně soud prvního stupně předestřel ve svém rozhodnutí. Nadto lze souhlasit se státním zástupcem, který ve svém vyjádření k podanému dovolání de facto poukázal na skutečnost, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.

Pokud dále obviněný namítl, že se soud po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nezabýval institutem beneficium cohaesionis ve smyslu § 261 tr. ř. ve vztahu ke spoluobviněnému V. D., tak takové námitky byly shledány zcela bezpředmětnými, neboť z rozhodnutí soudu prvního stupně zcela jasně vyplývá, že o vině V. D. bylo opětovně rozhodováno, přičemž byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a za toto jednání mu byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání M. P. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 1. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu