3 Tdo 171/2011
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 221 odst. 1,2 tr. zák., § 89 odst. 7 písm. e,ch) tr. zák.




3 Tdo 171/2011 -23 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 11 To 347/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 57/2010, takto:

I. Z podnětu dovolání obviněného P. K. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 11 To 347/2010, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 57/2010, v části týkající se tohoto obviněného.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II.Podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Náchodě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 57/2010, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 25. 5. 2009 v době kolem 21. hodiny před restaurací S. v H., ul. N., za přítomnosti nejméně dalších třech osob nejprve obžalovaný J. P. po předchozí slovní potyčce fyzicky napadl poškozeného M. M., úderem pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený spadl na zem, a následně, když poškozený vstal, napadl poškozeného obžalovaný P. K. nejméně dvěma údery pěstí do obličeje, při kterých zasáhl poškozeného M. M. do brady, a způsobil mu tak šikmou zlomeninu oblouku dolní čelisti vpravo a v úhlu dolní čelisti vlevo, tedy dvojnásobnou zlomeninu dolní čelisti, s nutností hospitalizace a opakovaného operativního zákroku v celkové narkóze na stomatochirurgické klinice Fakultní nemocnice v H. K. ve dnech 26. 5. - 5. 6. 2009 a 15. 6. - 24. 6. 2009 s opakovanou revizí a úpravou lomných linií a vytažením zubu č. 38 a s mezičelistní fixací, když léčba byla komplikována rozpadem operačních ran na sliznici, dále kontuzi hrudníku a krční páteře s pracovní neschopností od 26. 5. 2009 do 25. 7. 2009 a omezením v běžném způsobu života spočívajícím zejména v bolestech hlavy, nemožnosti přijímat potravu v důsledku mezičelistní fixace, brnění horních končetin a bolestí hrudní páteře .

Za to byl obviněný P. K. odsouzen podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 54.585,- Kč, a poškozenému M. M., zastoupenému zmocněncem Mgr. J. L., částku 8.349,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Spoluobviněný J. P., byl na základě stejného skutkového stavu uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za nějž byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků.

Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 57/2010, podali v zákonné lhůtě odvolání obviněný P. K. a poškozený M. M. Krajský soud v Hradci Králové následně rozsudkem ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 11 To 347/2010 , z podnětu odvolání poškozeného M. M. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozeného M. M. včetně odkazu poškozeného M. M. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, učiněném podle § 229 odst. 2 tr. ř., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněnému P. K. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. M., zastoupenému zmocněncem Mgr. J. L., částku 22.749,- Kč. Dále pak podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného P. K. podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. K. dovolání (č. l. 296 - 301), v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku. Obviněný soudu prvního stupně vytýká extrémní nesoulad důkazů tak, jak byly provedeny, s výrokem o vině, a taktéž nesprávné právní hodnocení věci vyplývající z rozsudečného výroku, přičemž tato pochybení odvolací soud v rozporu se svou přezkumnou povinností nenapravil, nýbrž ponechal bez faktického povšimnutí.

Obviněný na podporu svého tvrzení uvedl, že se zažalovaného a posléze odsouzeného jednání nedopustil. Odkázal na předchozí odvolání ve věci s tím, že soudy vůbec nebraly zřetel na stav poškozeného, který byl natolik podnapilý, že objektivně nemohl být schopen skutkový stav popsat a jeho výpověď nejenže není souladná s dalšími svědky, ale je v přímém rozporu s nimi. Navíc ani nebylo vyvráceno, že si poškozený mohl způsobit zranění sám a jinde, případně, že zranění mohlo být způsobeno i jinak či jinou osobou. Stejně tak řada svědků byla v podnapilém stavu, což vede k pochybnostem o řádné reprodukci skutkového stavu, jemuž byli přítomni. Navíc je objektivizován pád poškozeného z kola na zem. Ze znaleckého posudku vyplývá, že není možné určit, kdo z pachatelů poškozenému zranění způsobil. Tento závěr však soud nebral v potaz a sám svou volnou úvahou nepodloženou odbornou zkušeností a znaleckým posudkem sám stanovil, kdo měl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Podle obviněného je tak zjevné, že skutkový závěr nalézacího soudu, který přejal i odvolací soud, je v extrémním nesouladu s důkazy, které byly provedeny v řízení před soudem. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. II. ÚS 669/05.

Dále obviněný uvedl, že z rozsudku soudů obou stupňů nevyplývá, že by někomu způsobil těžkou újmu na zdraví. Tou se v rozhodné době podle § 89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. V rozsudečném výroku je sice zmíněna doba pracovní neschopnosti, nicméně tato doba v souladu konstantním výkladem předmětného ustanovení trestního zákona není pro určení, zda se jedná o delší dobu trvající poruchu zdraví, rozhodující. Navíc s ohledem na písm. ch) daného ustanovení je třeba, aby se jednalo o delší dobu trvající poruchu zdraví, kdy v soudní praxi je za takovou dobu považována hranice asi šesti týdnů (rozhodnutí tr. č. 18/1969 Sb.). Závěry soudní praxe v dané otázce se shodují i s odborným komentářem k ustanovení § 89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák.

Obviněný namítl, že v trestních rozsudcích soudů obou stupňů se touto otázkou žádný z nich nezabýval a ani z výroku, ani z odůvodnění nevyplývá, proč soud k závěru o těžké újmě na zdraví dospěl. Soudy toliko citují zákonné ustanovení a nikterak svůj závěr neodůvodňují. Za těchto okolností není, byť obviněný zdůraznil, že svou vinu i nadále popírá, zřejmé, proč byl uznán vinným, že způsobil těžkou újmu na zdraví, když z rozsudku není patrno, na základě čeho tak soudy usoudily.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 11 To 347/2010, zrušil, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 57/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 20. 1. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 11 To 347/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů (viz námitka neprovedení znaleckého posudku, nevyžádání si lékařské dokumentace), neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědí svědků, kteří byli v podnapilém stavu, a výpověď poškozeného, která není dle jeho názoru souladná s dalšími svědky; dále obsah znaleckého posudku, ze kterého se podává, že nelze zjistit, kdo zranění poškozenému způsobil) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka, že se předmětného jednání nedopustil a že nelze prokázat, že by to byl obviněný, kdo poškozenému způsobil zranění; neobjasnění časového rozmezí mezi pobytem poškozeného v restauraci a jeho setkání druhý den s přítelkyní), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se předmětného jednání nedopustil a namítá, že si obviněný mohl zranění způsobit sám či že zranění mohlo být způsobeno i jinou osobou či jinak, např. pozdějším pádem poškozeného z kola). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítl, že zvolená právní kvalifikace neodpovídá provedenému dokazování, resp. že v jeho případě není splněna podmínka těžké újmy na zdraví .

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví .

Podle ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu ,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví .

Objektem trestného činu podle § 221 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk. Pod pojmem jinému nutno rozumět individuálně určitou osobu nebo individuálně určité osoby, odlišné od pachatele.

Trestní zákon nevykládá pojem ublížení na zdraví, a to na rozdíl od těžké újmy na zdraví vymezené v § 89 odst. 7 tr. zák. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života , což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 89 odst. 7 písm. a) až h) tr. zák. a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což zákon v § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. vyjadřuje slovy delší dobu trvající porucha zdraví . V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a ublížením na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. R 13/1966; dále R II/1965). Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. R 16/1964). Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci .

Jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. s trestným činem výtržnictví podle § 202 tr. zák. je možný (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1314 1318).

Ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný napadl poškozeného M. M. dvěma údery pěstí do obličeje, při kterých zasáhl poškozeného do brady, čímž mu způsobil šikmou zlomeninu oblouku dolní čelisti vpravo a v úhlu dolní čelisti vlevo, tedy dvojnásobnou zlomeninu dolní čelisti s nutností hospitalizace a opakovaného operativního zákroku v celkové narkóze na stomatochirurgické klinice ve dnech 26. 5. - 5. 6. 2009 a 15. 6. - 24. 6. 2009 s opakovanou revizí a úpravou lomných linií a vytažením zubu č. 38 a s mezičelistní fixací, když léčba byla komplikována rozpadem operačních ran na sliznici, a dále kontuzi hrudníku a krční páteře s pracovní neschopností od 26. 5. 2009 do 25. 7. 2009. Následkem byl poškozený omezen v běžném způsobu života, a to v důsledku bolestí hlavy, nemožnosti přijímat potravu v důsledku mezičelistní fixace, brnění horních končetin a bolestí hrudní páteře.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tímto jednáním se obviněný P. K. v jednočinném souběhu dopustil i trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, když jinému (M. M.) úmyslně ublížil na zdraví a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, a to ve smyslu § 89 odst. 7 písm. e), ch) trestního zákona, neboť došlo k poškození důležitého orgánu a k delší době trvající poruše zdraví (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud daný závěr beze změny převzal (str. 12 odůvodnění napadaného rozsudku), a to bez jakýchkoli dodatků.

Zákon vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň:
- vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a
- újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v § 89 odst. 7 písm. a) až ch).

Jednotlivé typy těžké újmy na zdraví se mohou vzájemně překrývat, takže v konkrétním případě může mít porucha zdraví znaky jednoho nebo několika druhů těžké újmy na zdraví (to je třeba vyjádřit v rozsudku nebo jiném rozhodnutí).

Znalec se k danému vyjádřil v tom smyslu, že zranění a následná léčba má z lékařského hlediska povahu vážné poruchy zdraví, která odpovídá lékařským podmínkám těžké újmy na zdraví pro vážné poškození důležitého orgánu, tj. dolní čelisti (č. l. 45 spisu).

Jak však bylo vyloženo výše, otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní , jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům. V jednoduchých případech je možno se spokojit místo znaleckého posudku s odborným vyjádřením lékaře specialisty (srov. § 105 odst. 1 TrŘ ).

Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák ., a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů . Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od ublížení na zdraví srov. vysvětlivky k § 221 odst. 1 tr. zák.) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby srov. SR 81/1997). Díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté ublížení na zdraví (srov. R 16/1988, s. 76, dále R II/1965, R 13/1966, R 18/1969). Zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo sedm týdnů a která měla za následek, že poškozený, i když pracoval, stále pociťoval bolesti v noze, znemožňující mu řádnou chůzi, je nutno vzhledem k charakteru zranění v souvislosti s délkou léčení posuzovat jako těžkou újmu na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (srov. R 5/1962).

Ze skutkové věty z rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný způsobil poškozenému M. M. zranění, která si vyžádala pracovní neschopnost od 26. 5. 2009 do 25. 7. 2009, tj. 8 týdnů, s tím, že následkem zranění bylo omezení v běžném způsobu života spočívajícím zejména v bolestech hlavy, nemožnosti přijímat potravu v důsledku mezičelistní fixace, brnění horních končetin a bolestí hrudní páteře .

Ačkoli je ve skutkové větě vyjádřena doba, po kterou byl poškozený v pracovní neschopnosti, současně je uvedeno, že poškozený byl omezen v běžném způsobu života . Výklad pojmu těžká újma na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tj. v souvislosti s delší dobou trvající poruchou zdraví, však vyžaduje velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného . Soudy nikterak blíže neodůvodnily své závěry, resp. z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, na základě jakých skutečností soudy dovodily, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví spočívající v tom, že obviněný způsobil poškozenému delší dobu trvající poruchu zdraví, nehledě na skutečnost, že dané neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě z rozsudku nalézacího soudu.

Stejně tak není v odůvodnění nalézacího a ani odvolacího soudu odůvodněn závěr, že poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví ve formě poškození důležitého orgánu.

Za poškození důležitého orgánu podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. se jednoznačně považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Závažný déletrvající nebo trvalý je takový stav, který odpovídá těžké újmě na zdraví jiného druhu [např. podle písm. b) nebo ch) § 89 odst. 7 tr. zák.]. Vést přesnou hranici mezi orgány důležitými a nedůležitými nelze.

Za podmínek shora uvedených bude poškozením důležitého orgánu zpravidla zhmoždění nebo stlačení mozku kostními úlomky nebo krevním výronem, otřes mozku, jestliže bezvědomí trvalo delší dobu (alespoň jednu hodinu), přičemž i zde je třeba zjišťovat, zda došlo též k zhmoždění mozku nebo k zlomení lebeční kosti nebo jiným závažným následkům. Dále sem spadají poranění míchy, ztráta nebo podstatné zhoršení řeči podmíněné změnami na příslušných orgánech, poranění přední poloviny krku a velkých cév zde probíhajících, i nervů, dále poranění dýchacích cest spojené s vdechováním krve nebo šířením infekce do okolí, poranění srdce a velkých cév, poranění pronikající do dutých orgánů (žaludku a střev), poranění jater, ledvin, sleziny, slinivky břišní apod. Je možno sem zařadit i ztrátu jednoho oka a poranění kloubu nebo nervu.

Ze skutkové věty z rozsudku nalézacího soudu nelze dovodit, jaký důležitý orgán byl poškozen. Soudy dané nijak blíže nespecifikovaly, i když lze dovodit, že s největší pravděpodobností je tímto orgánem dolní čelist.

Poranění kostí, svalů, funkčně zhojené bez trvalých následků, lze uznat za těžkou újmu na zdraví podle písm. e) tehdy, jestliže bylo provázeno některou život ohrožující komplikací. Jinak by takové poranění mohlo odpovídat podmínkám těžké újmy na zdraví podle písm. ch) popř. h) citovaného ustanovení (srov. R II/1965). Z odůvodnění se nepodává, o jakou případnou život ohrožující komplikaci by se v případě poškozeného M. M. mělo jednat.

V daném případě je současně nesprávně uveden v kvalifikaci skutku úmysl nepřímý v jednání obžalovaného je nutno spatřovat přinejmenším nepřímý úmysl, neboť si musel být vědom toho, že poškozenému může úderem do obličeje způsobit zranění, která mohou mít i vážné následky (str. 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v nezměněné formě taktéž na str. 12 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. musí být prokázáno, že pachatel jednal úmyslně a současně, že úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. R 22/1968-I., shodně R 19/1963). Pokud však pachatel způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., jak dovodil nalézací a potažmo odvolací soud v předmětné věci, tento následek musí být způsoben pouze z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák. ], neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 tr. zák.

Lze uzavřít, že v předmětné věci soudy nepostupovaly správně, neboť vymezení skutku v tzv. skutkové větě z rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá provedené právní kvalifikaci.

Soudy nijak neodůvodnily závěr o způsobení těžké újmy na zdraví ve formě po delší dobu trvající porucha zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., stejně jako poškození důležitého orgánu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Navíc nesprávně kvalifikovaly jednání obviněného ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví jako úmysl nepřímý ve smyslu ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. Z výroku rozsudku nalézacího soudu, a ani z odůvodnění nevyplývá, na základě čeho soud k závěru o způsobení těžké újmy na zdraví dospěl. Odvolací soud pak doslovně (mezi odůvodněním rozsudku nalézacího soudu a odvolacího soudu, vyjma jednoho odstavce, není rozdíl) převzal dikci nalézacího soudu.

Krajský soud v Hradci Králové coby soud odvolací v předmětné věci tedy nesplnil svou přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., pokud tato pochybení nalézacího soudu nenapravil. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o opodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace obviněného P. K. a shledal v této části dovolání obviněného důvodným.

IV.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 11 To 347/2010, nemůže obstát. Odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku nalézacího soudu, kterýžto spočíval na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil v celém rozsahu a jako součást předcházejícího řízení i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 57/2010, v části týkající obviněného P. K. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále Nejvyšší soud podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odstranění výše popsaných pochybení si vyžádá doplnění dokazování, zejména pak výslechem poškozeného M. M. a výslechem znalce z oboru soudního lékařství, neboť je třeba postavit najisto, zda a v jakém rozsahu obviněný způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, konkrétně je pak třeba stanovit dobu citelného omezení v obvyklém způsobu života poškozeného, když nestačí pouhé omezení v obvyklém způsobu života (odpovídajícímu lehké újmě na zdraví), a současně je nutno vyložit, jaký důležitý orgán byl poškozen. V tomto novém řízení se bude muset soud v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) věcí znovu zabývat.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata