3 Tdo 1708/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 148 odst. 2 tr. zákoníku, § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 4 písm. a)-c) předpisu č. 361/2000Sb., § 11 odst. 1 předpisu č. 361/2000Sb., § 17 odst. 5 písm. a), c) předpisu č. 361/2000Sb.



3 Tdo 1708/2016-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 6 To 152/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 156/2015, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. P. odmítá .

Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 3 T 156/2015, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 19. 12. 2014 kolem 12.00 hodin na 35. km silnice řídil od obce Z. směrem na N. H., okres B., vlastní motorové vozidlo zn. Audi A6, v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), b), c), § 11 odst. 1, § 17 odst. 5 písm. a), c) zákona č. 360/2000 Sb., o silničním provozu a § 18 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb., o úpravách provozu na pozemních komunikacích, předjížděl blíže nespecifikovaný nákladní vůz v mírné pravotočivé zatáčce v úseku, kde je vyznačeno vodorovné dopravní značení V1a) podélná čára souvislá , ačkoli neměl dostatečný přehled o pohybu vozidel před ním, přejel částečně vlevo do protisměru, odkud přijíždělo osobní motorové vozidlo zn. BMW 730, řízené jeho majitelem T. C., přitom došlo ke střetu levých předních částí obou vozidel, v důsledku čehož vozidlo zn. BMW sjelo za okraj komunikace a do levého příkopu ve směru od obce Z., kde narazilo přední částí a pravým bokem do stromů, přičemž T. C. utrpěl podvrtnutí a natažení krční páteře a podvrtnutí a natažení levého kotníku s dobou léčení do 13. 1. 2015, dále pak přechodnou úzkostnou poruchu léčenou medikamenty,
jeho spolujezdkyně V. C. utrpěla zranění označované jako whiplash injury doprovázené občasnými bolestmi hlavy, za krkem, bolestí pravé ruky, šuměním v hlavě a pískání do uší se snížením stability, což si vyžádalo dosud trvající léčení znesnadňující její obvyklý způsob života .

Za to byl podle § 148 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl v souladu s ustanoveními § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání 2 (dvou) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na peněžité náhradě újmy poškozeným:

Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Sokolská třída 11267, Ostrava - Moravská Ostrava, IČ: 41197518, částky ve výších 3.857 Kč (za léčení V. C.) a 8.362 Kč (za léčení T. C.),
T. C., trvale bytem K., S., adresa k doručování P., N., částku ve výši 30.000 Kč za nemajetkovou újmu v penězích,
V. C., trvale bytem K., S., adresa k doručování T., K. S., částku ve výši 30.000 Kč za nemajetkovou újmu v penězích.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození T. C. a V. C. se zbytky svých uplatněných nároků na peněžitou náhradu újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 3 T 156/2015, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 6 To 152/2016, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného P. P. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o náhradě škody ohledně poškozené V. C., a podle § 265 tr. ř. byla poškozená V. C. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn.
II. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. P. dovolání (č. l. 394), v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má za to, že předmětný rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítá, že skutek, tak jak byl popsán v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze právně kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 2 tr. zákoníku, neboť z jeho strany nedošlo k hrubému porušení zákonů o bezpečnosti dopravy. Podle ustálené soudní praxe by muselo jít o podstatně závažnější porušení dopravních předpisů než je porušení důležité povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 3 Tdo 328/2007, a ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 660/2005). Jeho jednání tak mohlo být nanejvýš posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona a v důsledku toho pak jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Brojí též proti závěru, že k dopravní nehodě došlo v důsledku toho, že nesprávně předjížděl před ním jedoucí nákladní vůz a tím porušil mimo jiné ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), c) zákona č. 360/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen zákon o silničním provozu ). Tento závěr byl učiněn na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů, které je v extrémním rozporu s jejich obsahem, což mělo za následek porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 6 To 152/2016, v napadené části zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které je obdrželo dne 20. 10. 2016 (č. l. 396 p.v.). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) se vyjádřil v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 11. 2016 (č. l. 397-399).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, podrobně s odkazem na judikaturu rozvedl, jaký byl soudní výklad znaku hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy . Uvedl, že již základní, a dodnes citované rozhodnutí č. 13/1972 Sb. rozh. tr., vykládá znak hrubé porušení ve dvou alternativách. Tedy buď jako (úmyslné nebo hrubě nedbalé) porušení 1) předpisů majících základní význam pro bezpečnost dopravy, nebo 2) více předpisů zajišťujících bezpečnost v dopravě. Je skutečností, že v praxi byl tento znak dovozován z více porušených povinností, státní zástupce však má za to, že k naplnění znaku hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zákoníku postačí nejen porušení zákona jediného, ale zejména i porušení třebas i jen jedné jediné povinnosti, bude-li tato povinnost povinností velmi významnou. Tedy povinností mající zásadní význam pro bezpečnost dopravy. Taková povinnost se bude vyznačovat tím, že její porušení musí téměř vždy vést ke smrti nebo těžkému zranění účastníka silničního provozu. Má za to, že porušení povinnosti neohrozit protijedoucího řidiče uvedené v ustanovení § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu k takovým nejtěžším následkům postačuje samo o sobě, přičemž skutečnost, že se v projednávané věci vozidla čelně nestřetla, byla jen souhra šťastných náhod. Považuje za nesporné, že jednání dovolatele mělo všechny znaky popsané již v rozhodnutí č. 13/1972 Sb. rozh. tr. jednalo se o hrubě nedbalé porušení předpisů majících základní význam pro bezpečnost dopravy . Ve věci dovolatele je zřejmé, že zahájení předjížděcího manévru bylo v dané situaci hazardní a zcela nesmyslné, že protijedoucímu řidiči v podstatě nedal žádnou šanci přiléhavě reagovat a že hrozící následek byl zcela fatální. Taktéž podotýká, že pro znak hrubé porušení jsou významné následky hrozící, nikoliv skutečné. Skutečné následky jsou samostatným podkladem pro konečnou právní kvalifikaci. Následky hrozící jsou podstatné pro dovození znaku hrubé porušení .

Státní zástupce neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy obviněný zejména neuvedl u žádného důkazu, v čem bylo jeho hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá jím uvedený extrémní rozpor . Dále uvedl, že obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo stojí mimo dovolací důvody, resp. že Nejvyšší soud dosud přezkum dodržení této zásady nepřipouští.

Jelikož dle státního zástupce jsou důvody uvedené dovolatelem dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Petra Pastorka podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 6 To 152/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy byl zrušen toliko adhezní výrok o náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání naznačuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku, že jeho jednání mohlo být nanejvýš posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona a v důsledku toho pak jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tak nesouhlasí s přísnější právní kvalifikací jeho jednání.

Ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí ublížení na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.

Vyšší trestnost podle tohoto ustanovení je odůvodněna především těžším následkem, který spočívá ve způsobení ublížení na zdraví nejméně dvou osob , a současně tím, že tento následek byl způsoben hrubým porušením zákonů o ochraně životního prostředí nebo zákonů o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienických zákonů .

Obecně lze konstatovat, že k naplnění znaku hrubě porušil , tak jak jej vymezuje § 143 odst. 3 tr. zákoníku, musí pachatel jednat v rozporu s takovými ustanoveními, která z hlediska zachování bezpečnosti dopravy mají stěžejní význam a jejichž porušení zpravidla vedou k ohrožení života, zdraví či majetku osob anebo reálným následkům v podobě skutečné újmy na těchto statcích a nadto musí být tato ustanovení porušena v takové intenzitě, která výrazně převažuje nekázeň účastníku provozu na podzemních komunikacích. Musí tedy jít o podstatně závažnější porušení předpisů než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku.

Obviněný svým jednáním porušil hned několik základních ustanovení zákona o silničním provozu, stejně jako vyhlášky č. 30/2001 Sb. , o pravidlech provozu na pozemních komunikacích. Podle ustanovení § 4 písm. a) až c) zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu je každý povinen jako účastník silničního provozu své chování přizpůsobit dopravně technickému stavu pozemní komunikace, situaci v provozu, řídit se pak pravidly provozu na pozemních komunikacích i dopravními značkami. Mezi povinnosti řidiče podle ustanovení § 11 odst. 1 a 17 odst. 5 písm. a), c) stejného zákona pak patří i to, že na pozemní komunikaci se jezdí vpravo, při pravém okraji vozovky, řidič přitom nesmí předjíždět, nemá-li před sebou rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí či jestliže by ohrozil či omezil protijedoucího řidiče. Ustanovení § 18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb. stanoví, že pokud jde o podélnou čáru souvislou (V1a), jsou-li touto značkou odděleny jízdní pruhy s protisměrným provozem, musí řidič jet vpravo od této značky, tuto značku je zakázáno přejíždět nebo nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci místa ležícího mimo pozemní komunikaci (str. 7-8 rozsudku nalézacího soudu). Je zřejmé, že jednání obviněného nebylo pouze strohým předjížděním na tzv. plné čáře.

Z pohledu judikatury je zřejmé, že stěžejní rozhodnutí č. 13/1971 Sb. rozh. tr. vykládá znak hrubé porušení zákonů v dopravě buď jako úmyslné nebo hrubě nedbalé porušení předpisů, které mají základní význam pro bezpečnost dopravy nebo porušení více předpisů zajišťujících bezpečnost v dopravě. Praxe vycházela proto z názoru, že tento znak lze dovodit v případě porušení více povinností. Současně však nebyl zvažován žádný minimální počet těchto více povinností , a proto v konkrétním případě postačovalo porušení jen jediné zákonné povinnosti. Novější judikatura, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 660/2005 (na které odkazuje i obviněný), sice také vychází z toho, že se má jednat o porušení více různých norem příslušného dopravního předpisu , avšak tuto alternativu uvádí slovem zejména . Řidič motorového vozidla je účastníkem provozu na pozemních komunikacích podle § 3 zákona o silničním provozu. Ten stanoví v § 4 obecné povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích. V § 5 citovaného zákona jsou upraveny povinnosti řidiče tak, že řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen, přičemž následuje výčet povinností řidiče. Z ustanovení § 4 a § 5 zákona o silničním provozu proto vyplývá, že je nadále platná konstantní judikatura, která vychází z porušení více různých norem příslušného dopravního předpisu, neboť řidiči je uložena při řízení motorového vozidla řada povinností, které nelze od sebe oddělovat. Jde proto zpravidla o porušení více různých norem příslušného dopravního předpisu, jak tomu nasvědčuje skutkový stav zjištěný v trestní věci obviněného.

Hrubé porušení zákonů o dopravě je přímo závislé na konkrétní dopravní situaci a ke každé situaci je třeba přistupovat v její celistvosti. Přitom spáchání trestného činu v dopravě v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení (i hrubé) dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií (srov. rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.). Ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů je zcela zjevné, že obviněný porušil shora zmíněné povinnosti řidiče hrubým způsobem. Obviněný předjížděl nákladní vozidlo, které mu bránilo v dobrém výhledu na dopravní situaci v místě a čase, navíc předjížděl v mírně pravotočivé zatáčce, tedy v místě, které bylo pro něho coby řidiče při přejezdu na levou stranu, o to riskantnější, a nadto tak činil v místě, kde byla vyznačena podélná čára souvislá, tedy v místě, kde není předjíždění vůbec dovoleno. Pouze shodou šťastných náhod nedošlo k přímému střetu s protijedoucím vozidlem poškozených, ale toliko jen ke střetu levých předních částí obou vozidel, které se naštěstí obešly bez ztráty na životech či trvalých následků na zdraví poškozených. Je obecně známou skutečností, že čelní střety vozidel mají často fatální následky na životě a zdraví obětí takovýchto dopravních nehod. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že počínání obžalovaného, který předjížděl nákladní motorové vozidlo v mírné pravotočivé zatáčce, kdy neměl výhled před toto nákladní motorové vozidlo, přičemž zcela nerespektoval dopravní značení podélná čára souvislá , která zakazuje přejíždět tuto značku za účelem předjíždění motorového vozidla, má znaky riskantní a nezodpovědné jízdy, která v případech, že v protisměru jede jiné motorové vozidlo, vede ke vzniku dopravních nehod, při kterých účastníci silničního provozu jsou ohroženi na životě a zdraví. Takovéto počínání patří mezi jedno z nejnebezpečnějších počínání řidičů na silnicích a je ho nutno vyhodnotit jako hrubé porušení předpisů dopravy (str. 4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jednání obviněného nelze jakkoli bagatelizovat, byť je s politováním nutno konstatovat, že patří k velmi častým způsobům jízdy řidiče motorového vozidla. Jednalo se o nanejvýš riskantní a nezodpovědný manévr hazardující s životy ostatních, který lze zcela jistě označit za hrubé porušení předpisů v dopravě.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. P. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 1. 2017

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu