3 Tdo 1701/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1701/2016-91

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovoláních, která podali obviněný V. P. a obviněný Ing. R. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 5 To 209/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 99/2012, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 5 To 209/2015, v odsuzující části týkající se obviněného Ing. R. K. [skutek pod bodem 2/] a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 T 99/2012, v odsuzující části týkající se obviněného Ing. R. K. [skutek pod bodem 2)].

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. P. odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 T 99/2012, byl obviněný V. P. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství [bod 1] a Ing. R. K. uznán vinným ze spáchání přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku [bod 2] a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku [bod 3]. Za to byl obviněný V. P. podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Obviněný Ing. R. K. byl podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Tímtéž rozsudek bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. T., J. Š., K. B., O. H. a P. J.

O odvolání obviněných a státního zástupce podaném v neprospěch obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 5 To 209/2015 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal vinnými obviněného V. P. ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku [bod 1] a obviněného Ing. R. K. ze spáchání přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku [bod 2], a za to obviněného V. P. podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků, a obviněného Ing. R. K. podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle § 259 odst. 1 trestního řádu pak věc ostatních obviněných ohledně bodu 1 a obviněného Ing. R. K. a dalších obviněných ohledně bodu 3 vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními . Obviněný V. P. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že odvolací soud svým předchozím rozhodnutím ze dne 22. 10. 2014 zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu pouze pro nesouhlas s hodnocením důkazů nalézacím soudem. V následném řízení nalézací soud, aniž by provedl nový důkaz či nějaký důkaz zopakoval, vyhlásil odsuzující rozsudek. Takový postup soudů považuje obviněný za flagrantní porušení pravidel trestního procesu a porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1993, sp. zn. 11 Tz 32/93, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06. Napadenému rozsudku dále vytknul extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Namítl, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a podrobně popsal své výhrady k výpovědím poškozeného W. J. a svědků O. J., K. P. a svědkyně V. Podle obviněného jsou uvedené osoby nevěrohodné. Objektivními jsou pouze kamerové záznamy, z nichž podle něj nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. Soudy tak postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, a ve svém důsledku proto zatížily svá rozhodnutí hmotněprávní vadou.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 5 To 209/2015, zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 T 99/2012, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal věc těmto soudům k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný Ing. R. K. v dovolání uplatnil také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný nejprve poukázal na to, že nalézací soud rozhodoval ve věci podruhé, přičemž při stejném rozsahu dokazování hodnotil důkazy zcela opačně než v původním zprošťujícím rozsudku. Odvolací soud v předchozím rozhodnutí nevydal žádné pokyny na doplnění dokazování nebo provedení nějakého úkonu, soudu prvního stupně pouze vytknul způsob hodnocení důkazů. Uvedený postup podle obviněného porušuje jeho právo na spravedlivý proces a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V dané věci dále podle obviněného byly extrémně vadně hodnoceny provedené důkazy, byl z nich vyvozen extrémně vadný právní závěr, nebyla respektována zásada presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo, zásada uvedená v § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a byla potlačena zásada bezprostřednosti a ústnosti. Obviněný soudům vytknul vyvozování závěrů o jeho vině s argumentací, že se rozhodl vypovídat až před soudem. Soudy také zamítly jeho návrhy na provedení dokazování. Obviněný dále podrobně argumentoval, proč byl pouze garantem zapůjčení předmětného vozidla, ale nevěděl ani vědět nemohl, co se skutečně mělo stát dne 11. 11. 2012. Skutkový stav zjištěný v trestním řízení je podle dovolatele rozporný a hodnocení důkazů extrémně vadné. Z provedeného dokazování vyplývá několik možných skutkových verzí případu, z nichž některé nasvědčují jeho nevině. Sám předkládá skutkovou verzi, která je od počátku neměnná. Dovolatel se domnívá, že má zcela důvodně za to, že v daném případě by dovolací soud neměl rozhodnout tak, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, k čemuž poukázal na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 128/05 a sp. zn. III. ÚS 359/05.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 5 To 209/2015 a současně rozhodnutí soudu prvního stupně sp. zn. 8 T 99/2012 zrušil při současném zrušení výroku o vině a trestu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněných byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného V. P. uvedl, že jeho námitky na str. 4 až 8 dovolání směřují proti prvému usnesení odvolacího soudu . Podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je možno napadat pouze rozhodnutí a nikoliv předchozí řízení. Správnosti předchozího řízení se týkají jiné dovolací důvody uvedené například pod písm. c), d) nebo e) citovaného ustanovení. Tato argumentace tak směřuje proti rozhodnutí a řízení, proti němuž není možno uplatnit citovaný dovolací důvod. V další části pak tento obviněný namítá porušení zásady in dubio pro reo, jejíž porušení však nemůže být dovolacím důvodem. K dovolání obviněného Ing. R. K. státní zástupce uvedl, že obviněný sice navíc namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, nevznesl však žádnou konkrétně formulovanou námitku, kterou by extrémně rozporné důkazy označil. Namítl pouze, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným. Nevytknul tak, že se jedná o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu pro případ zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění. Ve věci nejde ani o opominuté důkazy, když nalézací soud odůvodnil, proč považuje navrhované důkazy za nadbytečné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněných odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Obvinění V. P. a Ing. R. K. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 ve vztahu k obviněnému V. P. netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně vztahujícím se ke skutku popsanému pod bodem 1) s drobnou úpravou ve skutkové větě žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Pokud tedy obviněný V. P. vytýkal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nebylo možné jeho námitkám přisvědčit. Jeho argumentace totiž byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a kamerových záznamů), jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení.

Opodstatněná pak nemohla být ani výtka obviněného, že odvolací soud flagrantním způsobem porušil pravidla trestního procesu a právo na spravedlivý proces, když zrušil původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud postupoval zcela v intencích § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu, pokud zrušil zprošťující rozsudek proto, že nalézací soud nepostupoval v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, jelikož jeho hodnotící postupy a úvahy nebyly úplné, objektivní a komplexní. Jak ve svém vyjádření uvedl státní zástupce, podstatné je, že nedával nalézacímu soudu žádné závazné pokyny, jak má hodnotit jednotlivé důkazy, ani k jakým skutkovým závěrům má dospět.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného V. P. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného Ing. R. K. , z výše uvedených důvodů nebyly shledány opodstatněnými ani jeho výhrady směřující k postupu odvolacího soudu při zrušení původního zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně. Naproti tomu byla jako relevantní shledána námitka extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Jelikož v tomto případě Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.

Obviněný Ing. R. K. byl uznán vinným ze spáchání přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku, a to na skutkovém základě spočívajícím v podstatě v tom, že si vypůjčil motorové vozidlo, které následně předal V. P. s tím, že mu minimálně byl znám účel, na který si V. P. společně s dalšími osobami od něj vozidlo vypůjčil, a poté, co vozidlo převzal zpět a dozvěděl se, že událost byla oznámena policii, tak s cílem utajit totožnost těchto mužů, nechal sepsat na vypůjčení antidatovanou nájemní smlouvu na osobu V. Š.

Tohoto trestného činu se dopustí každý, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu . Nadržování tedy spočívá v pomoci pachateli trestného činu. Formy pomoci jsou obdobné jako při účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Zpravidla půjde o aktivní jednání, jako např. poskytnutí prostředků pachateli k útěku, ukrývání důkazů, rada pachateli při odstraňování důkazů atd. Nadržování se od účastenství ve formě pomoci poskytnuté po činu podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku odlišuje tím, že jde o pomoc poskytnutou pachateli trestného činu až po dokonání, resp. ukončení trestného činu, přičemž tato součinnost nebyla přislíbena před spácháním činu. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný. Pachatel tedy musí vědět, že osoba, které pomáhá, se dopustila trestného činu. Jaká je právní kvalifikace jednání, kterého se tato osoba dopustila, vědět nemusí. Musí však jednat se záměrem umožnit pachateli základního trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání (trestu atd.).

Především je třeba zdůraznit, že právní posouzení skutku ne zcela koresponduje s popisem skutku, jelikož zjištění, že obviněnému Ing. K. byl znám již předem účel, pro který V. P. vozidlo potřebuje, a proto jej vypůjčil a předal mu je, včetně následných kroků, implikuje spíše účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. V této souvislosti nicméně dovolací soud odkazuje na § 265s odst. 2 trestního řádu.

Z hlediska užité právní kvalifikace je potom subjektivní stránka přečinu založena na těch zjištěních uvedených ve skutkové větě a odůvodnění napadených rozhodnutí, podle kterých obviněný Ing. K. poté, co se dozvěděl, že událost byla oznámena policii, nechal sepsat na vypůjčení vozidla antidatovanou nájemní smlouvu znějící na osobu V. Š. s cílem utajit totožnost V. P. a dalších. Vědomostní složka zavinění tak spočívá v tom, že dovolatel k jednání přistoupil poté, co se dozvěděl, že událost byla oznámena policii, tedy že došlo ke spáchání trestného činu. Takový skutkový závěr opřely soudy o následující zjištění. O výpověď svědka M. M., o logiku věci, kdy obviněný nechal vypracovat antidatovanou smlouvu, a o vztah mezi dovolatelem a V. P.

Jak ovšem z napadených rozhodnutí a z předloženého spisového materiálu dovolací soud zjistil, výpověď svědka M. neobsahuje žádnou zmínku o tom, že mělo dojít k nějaké události, která byla oznámena policii. Dovolatel svědkovi podle jeho vyjádření toliko sdělil, že se něco stalo , aniž by blíže upřesnil, jaký vůbec měl být charakter takové události. Z výpovědi svědka ve stávající podobě tak rozhodně nevyplývá, že dovolatel již v té době věděl, k jakému činu došlo, že věc byla oznámena policii a že by čin mohl být posouzen jako trestný. Není zřejmé, z čeho soudy dovodily, že se dovolatel dozvěděl, že událost byla oznámena policii. Takový závěr sám o sobě nevyplývá ani z podstaty (logiky) následného jednání dovolatele, a to ani ve spojení se zjištěným charakterem vztahu mezi dovolatelem a V. P., který měl odpovídat vztahu mezi otcem a synem. Je zřejmé, že ani takto blízký vztah mezi lidmi bez dalšího neznamená, že vzájemně vědí o všech svých krocích. Na vědomost dovolatele o spáchání primárního trestného činu by tak bylo možno přeneseně uvažovat jedině vzhledem ke zjištění, že obviněnému Ing. K. byl znám již předem účel, pro který V. P. vozidlo potřebuje, a proto jej vypůjčil a předal mu je. Nicméně ani pro takové zjištění nelze v napadených rozsudcích nalézt dostatečnou argumentační oporu. Pro úplnost dovolací soud dodává, že se soudy žádným způsobem nevypořádaly ani s výpovědí svědka Přibyla svědčící ve prospěch obhajoby, že doklady pana Š. předal do prodejny Mercedesu půl roku či rok před nynější událostí. Není tak zřejmé, že zda ji vůbec do svých hodnotících úvah zahrnuly a jaký k ní zaujaly postoj.

Z výše uvedených důvodů proto nemohla napadená rozhodnutí ve vztahu k obviněnému Ing. R. K. obstát, když byl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, a proto dovolací soud výjimečně přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pro vadný postup soudů týkající se skutkových podkladů rozhodnutí.

Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného Ing. R. K. důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 5 To 209/2015, v odsuzující části týkající se obviněného Ing. R. K. [skutek pod bodem 2/] a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 8 T 99/2012, v odsuzující části týkající se obviněného Ing. R. K. [skutek pod bodem 2)], jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu). Po doplnění výpovědi svědka M. M., a podle jejího výsledku znovu posoudí zjištěný skutkový stav z hlediska toho, zda skýtá dostatečný podklad pro závěr o existenci zavinění předmětného přečinu. Přitom bude nezbytné, aby veškeré své hodnotící úvahy, týkající se všech provedených důkazů, podrobně a přesvědčivě promítl do svého rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 25. 1. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu