3 Tdo 1700/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1700/2016 -15

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2017 o dovolání, které podala obviněná A. B. , rozená K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 9 To 241/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 115/2015, takto :
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 9 To 241/2016, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 4 T 115/2015.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 4 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 4 T 115/2015, byla obviněná A. B. uznána vinnou přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že si v nezjištěné době nezjištěným způsobem opatřila padělanou veřejnou listinu - Parkovací průkaz označující vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou, evidovanou na osobu T. H., vydanou Městským úřadem Brandýs nad Labem Stará Boleslav s datem expirace 31. 3. 2017 a tu v úmyslu užít ji jako pravou nejméně dne 21. 11. 2014 v P., ul. V., v areálu nemocnice I. v blíže neurčené době vědomě ponechala na přístrojové desce osobního automobilu značky MERCEDES - BENZ G 350 BLUETEC 463, bílé barvy, se kterým zaparkovala na parkovacím místě vyhrazeném pro osoby se zdravotním postižením, přičemž Parkovací průkaz odstranila z palubní desky kolem 18:30 hodin téhož dne až v důsledku přítomnosti hlídky policie ČR .

Za to byla obviněna odsouzena podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 4 T 115/2015, podala obviněná A. B. odvolání směřující do všech výroku napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 9 To 241/2016, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání (č. l. 228-231 ), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Obviněná namítá, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že si opatřila padělanou veřejnou listinu v úmyslu užít ji jako pravou, tedy nebyla naplněna subjektivní stránka daného přečinu. Soudy uzavřely, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá úmysl obviněné prokazovat se v případě parkování na místech vyhrazených pro osoby se zdravotním postižením padělaným dokladem, který si za tímto účelem opatřila a využila nejméně dne 21. 1. 2014. Nalézací soud se nezabýval otázkou, jakým způsobem si měla padělaný průkaz sama opatřit, kdy toto nevyplývá ani z odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž ze všech důkazů jednoznačně vyplývá, že si obviněná nikdy předmětný padělaný doklad neobstarala. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami uplatněnými v rámci odvolání, kdy se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem, přestože nalézací soud rozdílně interpretoval výpovědi svědků či sám tvrzené skutečnosti doplňoval svými úvahami, kdy také odvolací soud docházel ke skutkovým závěrům, jež nebyly po provedeném dokazování rozhodně zjištěny.

Dále uvedla, že závěry soudů zcela odporují provedenému dokazování, byla porušena zásada in dubio pro reo, kdy existují pochybnosti ohledně samotného padělání předmětné listiny a následně jejího úmyslného užití a taktéž, že soudy samy dovytvářely důkazní prostředky, což zakládá zásadní vady celého řízení.

Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 9 To 241/2016, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 4 T 115/2015, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo 3. 11. 2016 (č. l. 232). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 9 To 241/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. B. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm . l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (námitka obviněné stran svědeckých výpovědí učiněných nalézacím soudem) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jakým způsobem si měla předmětný padělaný průkaz opatřit), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).

Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

I přes částečnou důvodnost námitek obviněné se o takový případ v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

V projednávané věci lze shrnout relevantní námitky obviněné v konstatování, že nebyly naplněny všechny znaky předmětné skutkové podstaty, kdy konkrétně poukazuje na subjektivní stránku, resp. že si neopatřila padělanou veřejnou listinu v úmyslu užít ji jako pravou.

Podle § 348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Veřejnou listinou se rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost. Znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, předpokládá, že pachatel v době, kdy padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah, případně když sobě nebo jinému padělanou nebo veřejnou listinu s podstatně změněným obsahem opatří či takovou listinu přechovává, jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé. Užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Může jít o předložení takové listiny orgánům policie, jiným státním orgánům nebo pro potřeby nemocenského pojištění apod. Pachatel přitom musí vědět, že jde o listinu padělanou nebo dostatečně změněnou . Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3255-3258).

Obviněná namítá neprokázání subjektivní stránky trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny, avšak ve svém dovolání poukazuje na zákonný znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, tedy užití veřejné listiny v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé . Jak již bylo uvedeno výše, znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé předpokládá, že pachatel v okamžiku, kdy takovou listinu užije ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina, si je vědom, že se jedná o listinu padělanou nebo dostatečně změněnou.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1., které spočívají v tom, že obviněná užila padělanou veřejnou listinu jako pravou , kdy ze znění tzv. skutkové věty výroku o vině se podává, že nalézací soud došel k závěru, že obviněná si padělanou veřejnou listinu opatřila, a to v úmyslu užít ji jako pravou.

Nejvyšší soud shledal danou námitku důvodnou, neboť ve skutkové větě rozsudku, stejně jako v samotném jeho odůvodnění (stejně jako odůvodnění napadeného usnesení) nejsou popsány skutkové okolnosti, ze kterých lze znak úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé , resp. zda si obviněná byla vědoma, že průkaz ZTP je padělkem, dovodit. Ze skutkové věty a odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá toliko, že obviněná si v daný okamžik byla zcela vědoma neoprávněného použití průkazu ZTP a s tím souvisejícím neoprávněném parkování na místě vyhrazeném pro osoby těžce zdravotně postižené, a lze konstatovat, že v tomto směru byla obhajoba obviněné přesvědčivě soudy vyvrácena. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností (č. l. 49) se podává, že ke zkoumání předložené průkazy ZTP znějící na stejné jméno T. H. (v rozhodné době byly v areálu nemocnice I. zadrženy dvě) jsou totálními padělky, avšak z odborného vyjádření není zřejmé, zda se jednalo o natolik zdařilé, resp. nezdařilé padělky, kdy by osoba s rozumem průměrného člověka byla schopna rozeznat falsum od originálu průkazu. Touto, z hlediska projednávané věci podstatnou skutečností, se však soudy nikterak nezabývaly. Stejně tak se nalézací a ani odvolací soud nikterak nezabývaly tím, jakým způsobem obviněná padělaný průkaz získala, a to přesto, jak již bylo zmíněno výše, totožných padělků bylo zadrženo více.

Na tomto místě lze uzavřít, že ve světle výše uvedeného, nelze právní závěry soudů obou stupňů považovat za správné, zejména ve vztahu k naplnění objektivní stránky trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, kdy v tomto ohledu je taktéž třeba znova a pečlivě zkoumat i naplnění subjektivní stránky daného trestného činu.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 9 To 241/2016, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 4 T 115/2015, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nařídil, v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení, aniž by dovolací soud předvídal výsledek řízení, bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jedná se zejména o náležité zjištění skutkové stavu věci, zejména ve vztahu k vědomosti obviněné stran padělaného, neoprávněně užitého parkovacího průkazu označující vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněné a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 1. 2017

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu