3 Tdo 1684/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1684/2016-41

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2017 o dovolání, které podala obviněná D. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 3 To 101/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 61/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 3 T 61/2015, byla obviněná D. S. uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byla podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla odviněné uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. U. a Ing. A. U. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné společně a nerozdílně s obviněnou M. U. uložena povinnost zaplatit na peněžité náhradě újmy poškozenému F. Š., bytem K., částku ve výši 475.586 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 475.586 Kč od 24. 9. 2015 do zaplacení. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit na peněžité náhradě újmy poškozenému F. Š. částku ve výši 113.864 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 113.864 Kč od 24. 9. 2015 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený F. Š. se zbytkem svého uplatněného nároku na peněžitou náhradu újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 3 To 101/2016 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. K odvolání poškozeného F. Š. podle § 259 odst. 2, 3, 4 trestního řádu doplnil napadený rozsudek o výrok o náhradě škody ve vztahu k obžalované Ing. A. U.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že podstatou celé záležitosti byl obchodní model Š. vs. U., do nějž sama zapadala toliko jako výkonný článek pana U., a spoluodsouzené a paní Š. jako rodinní příslušníci, jímž jsou panem U. a poškozeným poskytovány vzájemné výhody. Poškozený se fakticky nechoval jako samostatný podnikatel a zcela jednoznačně se dobrovolně podřídil jednotnému vedení pana U. Fakticky se choval jako zaměstnanec, o nic se nestaral a jen za měsíční odměnu pracoval. Dovolatelka dále uvedla, že z uvedené dohody neměla žádný příjem, jen výdaje. Poškozený podle ní o jejím postupu musel vědět, a nic proti tomu neučinil. Obviněná poukázala také na to, že zaměstnávala manželku poškozeného, které platila mzdu a zákonné odvody, aniž by pro ni cokoliv vykonala, sama pak pracovala pro poškozeného bez úplaty. Podstata tkví podle obviněné v tom, že poškozený i pan U. jako osoby samostatně výdělečně činné historicky nemohli zaměstnávat své manželky, a proto byl sjednán tento kompenzační postup. Mzda a odvody za paní M. U. a paní Ing. A. U. se přitom rovnají mzdě a zákonným odvodům odvedeným paní M. Š. Podle obviněné rovněž není věrohodná výpověď poškozeného, který se pouze snaží o získání dodatečných finančních prostředků poté, co zdroj od pana U. tzv. vyschl. Dovolatelka odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2014, č. j. 4 To 234/2014-265, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, které řeší obdobnou věc. Podle obviněné z uvedených důvodů absentuje objektivní i subjektivní stránka trestného činu, přičemž byla porušena i prevenční povinnost poškozeného a na to navazující podmínka ultima ratio aplikace norem trestního práva. Soudy postupovaly v extrémním rozporu s obsahem spisu i v rozporu se zákonem.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že uplatněný dovolací důvod nebyl dovolací argumentací obviněné naplněn. Podstata jejích námitek směřuje proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak hodnotily provedené důkazy. Výtky proti naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu lze pod uplatněný důvod dovolání sice podřadit, nejsou však podle státního zástupce důvodné. Podle skutkových zjištění si totiž obviněná přisvojila cizí peněžní prostředky, které jí byly svěřeny, a způsobila tak značnou škodu, přičemž si tak počínala záměrně. Údajná lehkovážnost poškozeného nemůže mít vliv na její trestní odpovědnost. S ohledem na výši způsobené škody nelze aplikovat ani princip ultima ratio. Vzhledem na odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Obviněná D. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Bruntále netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněné směřující k absenci objektivní i subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Pokud totiž obviněná namítala, že podstatou celé záležitosti byl obchodní model Š. vs. U., kdy poškozený o jejím postupu musel vědět, nerespektovala skutkové závěry soudů, podle nichž žádná podobná dohoda mezi poškozeným a V. U. uzavřena nebyla, poškozený o výplatě finančních prostředků M. U. ani Ing. A. U. nevěděl a nedal k takovému jednání dovolatelce souhlas. Přisvědčit nelze ani poukazu obviněné, že poškozený proti jejímu jednání nic neučinil, když podstatou činu bylo právě zneužití bezvýhradné důvěry poškozeného vůči obviněné, založené na předchozí dlouholeté bezproblémové spolupráci. Námitky dovolatelky proto nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Tyto dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Pokud obviněná dále namítala porušení principu ultima ratio, pak se sice jedná o námitku obecně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, v konkrétním případě však nemohla být úspěšná. S touto argumentací obviněné se totiž již podrobně vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí, přičemž tam uvedené závěry lze považovat za správné a lze na ně plně odkázat. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že jednání obviněné naplnilo všechny znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu, doba páchání i výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 4. 1. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu