3 Tdo 1682/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1682/2016-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovoláních, která podali obvinění J. P. , a P. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2016, č. j. 7 To 121/2016-987, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 72/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2015, č. j. 5 T 72/2013-940, byli obvinění J. P. a P. P. uznáni vinnými přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době od 20. 4. 2012 do 22. 4. 2012 v pozdních odpoledních hodinách společně s již odsouzeným L. P., v obci S. V., poblíž domu číslo popisné, po předchozí dohodě odcizili zde odstavené, nepojízdné osobní motorové vozidlo značky Škoda Octavia Combi, majitelky J. G., ačkoli věděli, že vozidlo jim nepatří, když vnikli bez použití násilí do vozidla, nejprve obžalovaný P. P. uvolnil zamčený volant pomocí sekery a následně všichni tři vozidlo Škoda Octavia Combi, za jehož volantem seděl obžalovaný J. P., odtáhli vozidlem Nissan Patrol, řízeným obžalovaným P. P. a na místě spolujezdce L. P., nejprve do obce T. S. a následně již obžalovaní J. a P. P. na pozemek R. T. v obci Ch. H., kde vozidlo umístili do dřevěné stavby bez čísla popisného na parcele a způsobili tak J. G. škodu ve výši nejméně 20.500 Kč . Za to byli oba obvinění podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl u každého podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců s omezením, aby ve zkušební době podle svých sil uhradili škodu, kterou trestným činem způsobili.

O odvoláních obou obviněných proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 7 To 121/2016-987, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestech. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté nově podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému J. P. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců a obviněnému P. P. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, v obou případech podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku a se stanovením povinnosti, aby ve zkušební době podle svých sil uhradili škodu, kterou trestným činem způsobili.

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění J. P. a P. P. následně dovoláními , v nichž shodně uplatnili důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný J. P. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů při posuzování předmětného skutku nesprávně zhodnotily otázku jeho zavinění a dospěly tak k nesprávnému závěru stran naplnění subjektivní stránky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho jednání. Trvá na tom, že v řízení nebyla provedenými důkazy vyvrácena jeho obhajoba, podle níž nevěděl o tom, že inkriminovaný automobil není ve vlastnictví spoluobviněného L. P. Usvědčující výpovědi jmenovaného, z nichž soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu, označil s poukazem na jeho trestní minulost za nevěrohodné. V uvedené souvislosti dovolatel namítl rozpornost závěrů odvolacího soudu, který naopak předmětné výpovědi označil za věrohodné, ačkoli v dřívějším kasačním rozhodnutí ve věci považoval L. P. za obecně méně věrohodného. Zároveň nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily i další ve věci provedené důkazy, zejména pak jeho jednání po činu, kdy měl jako policista náhledem do elektronické evidence Policie ČR údajně dodatečně zjišťovat, zda inkriminované vozidlo není hlášeno jako odcizené. Dovolatel nadále považuje za logickou svoji obhajobu, že důvěřoval L. P. jako člověku, kterého léta znal, a při odtahu vraku tak neměl důvod vycházet z toho, že by mohl patřit třetí osobě. Kdyby takovou informací disponoval, zajisté by se této věci bez souhlasu pravého vlastníka nezmocnil. Závěrem dovolatel vyslovil názor, že tzv. skutková věta výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřuje náležitě subjektivní stránku posuzovaného trestného činu a nesplňuje tak požadavky uvedené v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Odvolací soud však nenapravil ani tuto vadu.

Obviněný P. P. v rámci odůvodnění svého dovolání rovněž namítl, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by věděl o tom, že ani jeden ze spoluobviněných, tj. J. P. a L. P., nejsou oprávněni nakládat s inkriminovaným vozidlem a že se tak spolu s nimi vědomě zmocňuje cizí věci. Rovněž on soudům vytkl, že závěr o jeho úmyslném zavinění opřely o nevěrohodnou výpověď L. P. Za zcela irelevantní ve vztahu ke své osobě označil zjištění, že jeho bratr J. P. po odtahu vozidla zjišťoval údaje o jeho odcizení. Soudy se podle mínění dovolatele měly důsledněji zabývat tím, kdy a jak byl on sám informován o majetkových poměrech k inkriminované věci. Jejich závěr, že jednal v zištném úmyslu, odmítl jako zcela nesprávný. Setrval na tom, že chtěl pouze pomoci svému bratrovi v odtahu nepojízdného automobilu. Poukaz soudů na to, že volant vozu byl zamčený a otevřeny byly jenom jedny dveře, nebo že se nepřesvědčil o pravdivosti tvrzení svého bratra, že auto dostal od L. P., pokládá dovolatel z pohledu závěru o jeho úmyslném zavinění za bezvýznamný. Subjektivní stránku přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ani ve formě nepřímého úmyslu) svým jednáním ve skutečnosti nenaplnil. Dovolatel také namítl formální pochybení ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, když má zato, že skutková věta v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. neobsahuje subjektivní stránku trestného činu .

Z výše rekapitulovaných důvodů obvinění v závěru svých dovolání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 121/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2015, sp. zn. 5 T 72/2013, a Okresnímu soudu v Chebu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem připomněl, že s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Dovolatelé pak podle něj sice namítli absenci úmyslného zavinění jako nezbytného znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu krádeže v jejich jednání, ovšem učinili tak při zpochybnění skutkového stavu, ze kterého bylo vycházeno při hmotněprávním posouzení věci. Obviněný J. P. navíc polemizoval s odůvodněním obou napadených rozhodnutí, což není s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné. Dále státní zástupce ve svém vyjádření zrekapituloval soudy zjištěný skutkový stav, z nějž vyplynulo, že dříve spoluobviněný (nyní svědek) L. P. se nikdy, tj. ani před dovolateli, za vlastníka inkriminovaného vozidla nevydával. Ti současně dobře věděli, že sami žádné vlastnické právo k vozidlu nemají. Jejich námitky ohledně nevěrohodnosti jmenovaného svědka se nacházejí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nevěrohodnost výpovědí L. P. navíc podle státního zástupce nelze apriorně dovozovat z toho, že byl v minulosti již soudně trestán, zvláště pokud svými výpověďmi usvědčoval z trestné činnosti i sám sebe. K tomu státní zástupce doplnil, že podle skutkových zjištění nebyla mezi obviněnými nikdy řeč o tom, že by měl J. P. za vozidlo, které i přes špatný technický stav nebylo věcí bezcennou, něco zaplatit. Zároveň neexistoval jediný logicky přijatelný důvod, proč by se jej L. P. rozhodl někomu z dovolatelů darovat. Státní zástupce poukázal rovněž na způsob, jakým obviněný P. P. zprovoznil uzamčený volant automobilu, který si lze při legálním (byť i neformálním) převodu vlastnictví vozidla jen obtížně představit. Bez významu pak podle něj není ani zjištění, že obviněný J. P. jako policista bezprostředně po činu na svém pracovišti v příslušné elektronické evidenci zjišťoval, zda byla nahlášena krádež inkriminovaného vozidla, a v následujících dnech monitoroval průběh pátrání po něm. Již tato okolnost existenci subjektivní stránky trestného činu dokresluje minimálně u tohoto dovolatele. Jestliže by odtáhl vozidlo v dobré víře, že tak činí se souhlasem L. P. jako jeho vlastníka, postrádala by tato dodatečná lustrace údajů smysl. Soudy učiněná skutková zjištění podle státního zástupce umožňují závěr o existenci přímého úmyslu (§ 15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku), jak jej v jednání obviněných dovodil soud prvního stupně. Ti totiž věděli, že vozidlo není jejich vlastnictvím ani majetkem spoluobviněného L. P., chtěli je získat do své dispozice a skutečného vlastníka z této dispozice trvale vyloučit. Úvahy odvolacího soudu o úmyslu nepřímém pokládá státní zástupce za daných okolností za nepřiléhavé, byť i ten by zároveň k naplnění subjektivní stránky přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku plně postačoval. K námitkám dovolatelů vůči popisu skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně pak poukázal na to, že není nutné, aby v něm bylo úmyslné zavinění vyjádřeno výslovně. Postačuje, že v tzv. skutkové větě jsou uvedeny takové okolnosti, z nichž vyplývá vědomost obviněných o tom, že vozidlo je ve vztahu k nim věcí cizí, tj. že jim nepatří, a že je v ní uveden údaj o uvolnění volantu za použití sekery. Obviněným P. P. namítanou absenci zištného motivu je podle státního zástupce třeba posuzovat se zřetelem k tomu, že nejde o formální znak trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Je tudíž nerozhodné, zda jednal z vlastní zištnosti nebo pouze ze solidarity k bratrovi.

Své vyjádření uzavřel státní zástupce s tím, že dovolací námitky obviněných J. a P. P., pokud je lze vůbec podřadit pod deklarovaný důvod dovolání, jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájci dovolatelů s upozorněním, že dovolatelé k němu mohou jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.

Obvinění J. P. a P. P. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byly obviněným uloženy tresty.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice oba dovolatelé formálně namítli nesprávnost právního posouzení jejich jednání (skutku) jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro absenci úmyslu zmocnit se cizí věci (tzv. subjektivní stránky), ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřeli výlučně o výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů, jež vzešla z jimi provedených a následně vyhodnocených důkazů, zejména pak výpovědi svědka (dříve spoluobviněného) L. P. Teprve v návaznosti na tom a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž se nepojízdného vozidla majitelky J. G. zmocnili ve víře, že patří právě L. P., namítali existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tzn. nesprávné právní posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolateli zpochybňovaným skutkovým zjištěním po tendenčním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněných, spočívající v tvrzení, že se vraku vozu zmocnili v přesvědčení, že patří L. P. a jednají tak se souhlasem oprávněného vlastníka, není z hlediska principů formální logiky co vytknout (k tomu viz konkrétně část na str. 7 a 8 písemného vyhotovení rozsudku). S totožnými procesními námitkami, jaké obvinění uplatnili i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i na ně navazující právní kvalifikaci skutku neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru rovněž na str. 4 až 7 shora napadeného rozsudku odůvodnil dostatečně a v souladu s požadavky zákona.

Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v dovolateli namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nedostatečně či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů potud byla projevem nepřípustné libovůle.

V rozporu s hmotněprávní povahou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění uplatnili i námitku zjevně procesního charakteru, podle níž formulace skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyjadřuje jejich úmysl směřující k přisvojení si cizí věci a nesplňuje tak požadavky ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Uvedené výtce by navíc nebylo možno přiznat důvodnost ani z věcného hlediska, neboť v popisu skutku je vyjádřena jak intelektuální (vědomostní), tak volní složka úmyslného zavinění na straně dovolatelů. Ti, ačkoli věděli , že jim ani L. P. nepojízdné motorové vozidlo nepatří, do něj vnikli, pomocí sekery uvolnili jeho uzamčený volant, aby je následně bez souhlasu vlastníka odtáhli z místa odstavení nejprve do obce T. S. a posléze na pozemek R. T. v obci Ch. H., kde je ukryli v dřevěné stavbě. Takový popis skutkových okolností je z pohledu náležitého vyjádření subjektivní stránky trestného činu krádeže výstižný a zcela dostačující, jak přiléhavě zmínil i vyjadřující se státní zástupce.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněných J. P. a P. P. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když k tomuto postupu nebylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016

JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu