3 Tdo 168/2017
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 145 odst. 1 tr. zákoníku



3 Tdo 168/2017 -28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání podaném P. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 9/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 43 T 9/2015, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost a za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, který byl obviněnému doručen dne 20. 5. 2015 a který nabyl právní moci dne 29. 5. 2015, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, a spolu s ním další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal P. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. H. uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, který byl obviněnému doručen dne 20. 5. 2015 a který nabyl právní moci dne 29. 5. 2015, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.

O dovolání P. H. proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 796/2016, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, dále podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. H. uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, který byl obviněnému doručen dne 20. 5. 2015 a který nabyl právní moci dne 29. 5. 2015, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 5. 2015, č. j. 18 T 72/2015-30, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal P. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný P. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že daný skutek neměl být kvalifikován jako pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, nýbrž toliko jako ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Krom toho učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Rovněž uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětné skutkové podstaty, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, neboť obviněný nebyl s možným následkem srozuměn. Byť tedy nepopírá, že poškozenou napadl, tak neměl v úmyslu ji usmrtit ani jí způsobit těžkou újmu na zdraví, přičemž žádný z dílčích mechanismů jeho jednání (fackování, údery pěstí, sevření tzv. do kravaty apod.) nebyl natolik intenzivní, aby mohl vést k těžké újmě na zdraví. V daném kontextu zejména připomenul některé závěry vyplývající ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Miroslavem Ďatkem, Ph. D. a namítl, že způsobená zranění byla ve svém souhrnu pouze lehká a bez trvalých následků. Obviněný také připomenul, že svého jednání, tedy rdoušení poškozené, dobrovolně zanechal, přestože mu nebránila žádná objektivní překážka, aby v něm dále pokračoval. Nadto poukázal, že ze znaleckého posudku PhDr. Štěpánky Havlíkové z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, vyplývá, že u obviněného nebyly shledány výrazné násilnické sklony. Obviněný taktéž namítl, že jemu uložený trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců je nepřiměřeně přísný a trest kratšího trvání, resp. trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu by vedl k lepší nápravě. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Předně lze ve stručnosti připomenout, že dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (rozsudek ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 6 To 88/2015), kterým byl obviněný uznán vinným mj. zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 796/2016, zrušeno, neboť dle názoru Nejvyššího soudu zůstávala nadále sporná otázka vražedného úmyslu obviněného, resp. jistá zjištění, zejména stran verbálního vyhrožování usmrcením, bylo nutné hodnotit v duchu principu in dubio pro reo . Nejvyšší soud tudíž Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí s tím, že se bude opětovně zabývat subjektivní stránkou dané skutkové podstaty a případně zváží jinou, tedy přiléhavější, právní kvalifikaci jednání obviněného.

Závěrům soudu druhého stupně o naplnění skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, již Nejvyšší soud mohl zcela přisvědčit.

Pokud obviněný ve svém dovolání namítal, že učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, což demonstroval především poukazem na závěry vyplývající ze znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Miroslavem Ďatkem, Ph. D., tak Nejvyšší soud opětovně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Byť tedy tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to zejména s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu. V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní, kdy obviněný soudu vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (právě závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku MUDr. Miroslava Ďatka, Ph. D.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soud druhého stupně přitom ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly v rámci řízení provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel (viz zejména str. 9 a násl. napadeného rozsudku). Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud může konstatovat, že si soud druhého stupně vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudu druhého stupně v projednávané věci za naplněný, neboť soud své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěl soud druhého stupně.

Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěry rozvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. O samotném fyzickém útoku obviněného na poškozenou a podstatné části jeho průběhu nevznikají žádné důvodné pochybnosti. Soud při svých úvahách nemohl přehlédnout, že napadení poškozené bylo poměrně razantním útokem, kdy obviněný v jeho průběhu vystřídal několik různých mechanismů, konkrétně údery pěstí, údery hlavou poškozené o zem a zejména pak různé způsoby rdoušení, v důsledku čehož se poškozená dostala až do stavu bezvědomí. Rozsah způsobených zranění byl poté ve věci jednoznačně prokázán. Nejvyšší soud sdílí názor soudu druhého stupně, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozené může způsobit zranění, která by mohla mít znaky některé z kategorií spadající pod těžkou újmu na zdraví , jak je předkládá ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Stejně tak bylo namístě konstatovat obecně známou notorietu, že v důsledku rdoušení mohou nastat závažné následky na zdraví. Tudíž není pochyb, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Obviněným namítaná skutečnost, že poškozená vyvázla bez trvalých následků na zdraví, poté našla svůj odraz v tom, že jednání obviněného bylo ukončeno ve stadiu pokusu, což soud druhého stupně promítl rovněž do uloženého trestu, který byl vyměřen při spodní hranici zákonné sazby za tento trestný čin. K další námitce obviněného, že svého jednání zanechal, byť mu nebránila žádná objektivní okolnost, aby v něm nedále pokračoval, nezbývá než konstatovat, že vezme-li soud v úvahu skutečnost, že obviněný svého jednání zanechal poté, co poškozenou napadal pěstmi, hlavou jí bouchal o podlahu a následně ji rdousil, tak v případě pokračování takového jednání by bylo namístě uvažovat o právní kvalifikaci jako trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, neboť pokračování v rdoušení by jen stěží vedlo k jinému následku, než smrti poškozené. Poznatky ze znaleckého posudku PhDr. Štěpánky Havlíkové, že u obviněného nebyly shledány výrazné násilnické sklony, samy o sobě nemají potenciál kategoricky vyloučit, že se obviněný nemohl dopustit jemu přisuzovaného jednání, kterým byl uznán vinným.

Pokud jde o namítanou přísnost uloženého trestu, tak k výroku o trestu se zpravidla vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná (hypotetická) nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Tudíž ani těmto námitkám obviněného nebylo možné přisvědčit.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 3. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu