3 Tdo 1663/2016
Datum rozhodnutí: 06.12.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1663/2016 -21
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 12. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. 9 To 317/2016-93, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 58/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 T 58/2016-77, byl obviněný V. T. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 22. 4. 2016 v době od 17.10 do 17.20 hodin od T. koupaliště v R. k domu v ulici B. řídil osobní vozidlo značky Opel Vectra, přičemž byl stavěn a kontrolován hlídkou PČR, a tuto jízdu vykonal přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Rakovníku č. j. 2 T 3/2015-50 ze dne 28. 1. 2015, a právní mocí k 12. 3. 2015, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 36 měsíců . Za to byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2016, č. j. 9 To 317/2016-93, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 7. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný V. T. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl extrémní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem ve věci provedených důkazů na straně druhé. Soudu prvního stupně vytkl, že závěr o jeho údajném řízení motorového vozidla po veřejné pozemní komunikaci přijal pouze na základě svědectví zasahujícího policisty, svědka K., přestože to bylo v příkrém rozporu s jeho obhajobou, podle níž automobil řídil pouze na soukromé cestě; nikoli tedy od místa, o němž hovořil výše uvedený svědek. Proto dovolatel navrhoval provedení výslechu svého tehdejšího spolujezdce. Soud mu ovšem s odkazem na nadbytečnost takového důkazu nevyhověl, ačkoli navrhovaný úkon nemohl způsobit nedůvodné průtahy v řízení ani jinak ohrozit jeho průběh. K právnímu posouzení skutku pak dovolatel uvedl, že smyslem uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel je obecně ochránit zdraví a majetek ostatních účastníků silničního provozu, když je dána obava, že odsouzený řidič má sklony nerespektovat pravidla silničního provozu a mohl by tak způsobit nehodu či jinak komplikovat provoz na veřejných komunikacích. Pokud však takový řidič řídí motorové vozidlo pouze na soukromém pozemku, kde nejsou žádní další účastnící provozu, nemůže touto jeho činností k jakémukoli ohrožení zájmů chráněných zákonem dojít.

Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku zrušil a věc vrátil k novému projednání.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který je považuje za nedůvodné. Soudy podle jeho názoru postupovaly v souladu se zásadami trestního řízení uvedenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a řádně vysvětlily, proč neakceptovaly obviněným předkládanou verzi skutkového děje a proč naopak vycházely z výpovědi svědka L. K. jako z věrohodného důkazu, korespondujícího s obsahem dalších ve věci provedených důkazů. Námitka dovolatele vůči právní kvalifikaci skutku se pak nadále opírá o tvrzení, že vozidlo sice řídil, ovšem pouze na soukromém pozemku. Tato obhajoba však byla provedenými důkazy vyvrácena. Jestliže zároveň platí, že podkladem pro dovolací přezkum může být jedině skutkový stav zjištěný soudy, je podle státního zástupce zřejmé, že argumenty obviněného nejsou podřaditelné pod žádný ze zákonných důvodů dovolání.

Proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 2. 12. 2016 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.

Obviněný V. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pokud dovolatel v daném případě namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, opřel tuto (obecně) hmotněprávní argumentaci výlučně o výtky zaměřené vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jeho obsah. Svůj mimořádný opravný prostředek v zásadě založil pouze na zpochybnění učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při prosazování vlastní verze skutkového děje, namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.

K námitce dovolatele, že v řízení nebylo vyhověno jeho opakovanému návrhu na doplnění dokazování o výslech jeho spolujezdce, je namístě připomenout, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily .

Soud prvního stupně rozhodl (nejen) o shora uvedeném důkazním návrhu obviněného (dovolatele) v průběhu hlavního líčení dne 25. 5. 2016 (viz protokol na č. l. 66 a násl. předloženého spisu), a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvod, pro který k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, pak řádně vysvětlil na str. 3 písemného vyhotovení meritorního rozhodnutí ve věci. Stanovisko k dané procesní otázce následně zaujal v rámci provedeného přezkumu na str. 2 odůvodnění napadeného usnesení i odvolací soud. K opomenutí důkazu soudy, jež by odůvodňovalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v daném případě nedošlo.

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by soud k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení výsledků dokazování. S provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Na str. 3/4 odůvodnění rozsudku dostatečně vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že automobil řídil pouze na soukromé pozemní komunikaci, a proč naopak neměl důvod nevěřit usvědčující výpovědi svědka prap. L. K., který potvrdil, že v rozhodný den při výkonu služby spolu s kolegou sledovali obviněného již při řízení vozidla na hlavní silnici (veřejné komunikaci). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 2 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nelze tak dovodit, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud alespoň jako obiter dictum dodává, že i právní výklad odvolacího soudu obsažený na str. 2 odůvodnění jeho usnesení, podle nějž uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel znamená, že odsouzený nesmí řídit motorová vozidla na žádné pozemní komunikaci bez ohledu na její charakter , pokládá za věcně správný. Okolnost, že pachatel přes uložený trest zákazu činnosti řídil motorové vozidlo např. na soukromém pozemku nebo na zcela odlehlých místech, nemá z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku žádný význam. Hodnocena by mohla být toliko ve vztahu k otázce společenské škodlivosti činu a případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 597/2013, a ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 189/2010, nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 2804/13). Takovými specifickými skutkovými okolnostmi se ovšem protiprávní jednání dovolatele nevyznačovalo.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného V. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2016

JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu