3 Tdo 1650/2008
Datum rozhodnutí: 14.01.2009
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.




3 Tdo 1650/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2009 o dovolání podaném obviněným I. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 9. 2008, č. j. 2 To 218/2008-155, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 118/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 7. 2008, č. j. 2 T 118/2007-140, byl obviněný I. S. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 23. 6. 2007 kolem 12.00 hodin na silnici v katastru obce U., okres J., když byl přivolán manželkou O. S. k dopravní nehodě, na které měla účast, slovně i fyzicky napadl druhého účastníka nehody L. D., kterého uhodil pěstí do obličeje, shodil na zem a kopal do něho, čímž mu způsobil poranění, pro která byl od 23. 6. do 24. 7. 2007 práce neschopen, a to distorzi krční páteře, zhmoždění pravého lokte, zhmoždění a oděrky pravého kolenního kloubu a povrchní poranění hlavy, přičemž v průběhu další potyčky, které se účastnil i syn poškozeného L. D. mladší, který přišel otci na pomoc, byl sám poraněn, a výhrůžek použil i vůči M. J., který v průběhu událostí náhodně na místo přijel a poškozenému D. vyhrožoval i po příjezdu policejní hlídky . Za to byl obviněný podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému L. D., škodu ve výši 6.240,- Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, škodu ve výši 5.013,- Kč. Poškozeného L. D. pak soud se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 17. 9. 2008, č. j. 2 To 218/2008-155, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 9. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).



Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný I. S. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že soudem zjištěný skutkový stav neumožňuje jednoznačně a bez důvodných pochybností učinit závěr o naplnění zákonných znaků skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, resp. že právní závěry soudů jsou v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními, neboť byl uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., přestože byl sám napaden, zbit a utrpěl zranění, které způsobilo jeho delší pracovní neschopnost spojenou s nutným léčením. Přitom setrval na své konstantní obhajobě z průběhu trestního řízení spočívající v tvrzení, že poté, co dal poškozenému facku, již v dalším útoku nepokračoval a naopak byl napaden poškozeným a jeho synem úderem do tváře v oblasti levého oka a po svém pádu na zem následně oběma kopán, a to až do chvíle, než v dalším napadání útočníkům zabránily jeho manželka a dcera. Se závěrem soudů, že poškození toliko odvraceli jeho útok, a to způsobem přiměřeným, a jednali tak v nutné obraně, dovolatel vyslovil zásadní nesouhlas. V této souvislosti zpochybnil i kvalitu ve věci provedeného důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a traumatologie, vypracovaným za účelem zjištění mechanismu vzniku jeho zranění i zranění poškozeného, který označil za vadný, a soudům vytkl, že jeho verzi vylíčení skutkového děje podporovanou výpověďmi jeho manželky a dcery považovaly za méně pravděpodobnou než verzi obviněných údajně podporovanou svědeckými výpověďmi M. J. a na místě zasahujícího policisty M. H.



Své dovolání uzavřel obviněný konstatováním, že není pachatelem výše uvedených trestných činů a že byl naopak obětí napadení ze strany poškozeného a jeho syna, a proto měl být podané obžaloby zproštěn ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. S ohledem na výše uvedené důvody pak navrhl, aby dovolací soud postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř., napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 29. 12. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný I. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.



Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení v rozsudku uvedeného skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V posuzované věci dovolatel poukázal na to, že skutkový stav věci zjištěný soudy obou stupňů neumožňuje bez pochybností dovodit, že se předmětných trestných činů vůbec dopustil. Tuto námitku však nezaložil na konkrétních hmotně právních výtkách, nýbrž výlučně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily obsah a kvalitu provedených důkazů, a na vlastní verzi projednávaného případu. Podle té inkriminovaný incident proběhl za odlišných - pro dovolatele příznivějších - skutkových okolností. Po úvodní inzultaci poškozeného jedinou fackou měl dovolatel od dalšího jednání již upustit, přičemž následně agresivně jednal nikoliv on, ale naopak právě poškozený, který jej napadl úderem pěstí do obličeje, a když v důsledku toho upadl na zem, tak do něj se svým synem ještě kopali. Na tomto skutkovém podkladě pak dovolatel vyslovil názor, že použitá právní kvalifikace skutku, který se měl ve skutečnosti odehrát zcela jinak, jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., byla v jeho případě chybná, neboť podle něj neodpovídala výsledkům dokazování. To znamená, že měl být uznán vinným neprávem.

Z uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem ve skutečnosti domáhal přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na deklarovaném hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je na tomto místě nutno poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil (viz rozsudek zejména na str. 6), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Stejně tak odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení v rozsahu požadavků § 134 odst. 2 tr. ř. náležitě odůvodnil, proč akceptoval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jako správné (viz str. 2 až 4).

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného I. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler