3 Tdo 1641/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1641/2016-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovoláních nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného a obviněného L. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 332/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 148/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. 7 To 332/2016 v části, kterou byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu zrušen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 13 T 148/2014 v odsuzující části ve výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3) a v celém výroku o trestu v bodě I., a kterou bylo podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 13 T 148/2014, byl obviněný L. R. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (skutky 1, 2), zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 3), přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 4) a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku (skutek 5).

[I.] Za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku (skutky 1, 2), zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 3), přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 4) a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 4. 2014, č. j. 13 T 298/2012-603, byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 4. 2014, č. j. 13 T 298/2012-603, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

[II.] Za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku (skutek 5) byl podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Tímtéž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. b) trestního řádu a podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro další dva skutky.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 332/2016 , jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek v odsuzující části ve výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 3) a v celém výroku o trestu v bodě I. a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákoníku na stejném skutkové základě, že

dne 2. 3. 2014 v době kolem 12:00 hod. v obchodním domě BILLA na ul. H. v J. s cílem odcizit vzal z regálů přesně nezjištěné množství volně vystavených čokolád v přesně nezjištěné celkové hodnotě ke škodě společnosti BILLA, spol. s r. o., IČ 00685976, kdy toto zboží uschoval pod oblečením a takto se snažil projít bez zaplacení přes pokladní zónu, přičemž však přímo v prostoru pokladny byl zastaven pracovnicí ostrahy K. K., kterou byl vyzván k vrácení zboží, což však neuposlechl a se slovy: já nic nemám, nech mě jít a dále s vulgárními nadávkami opakovaně strčil oběma rukama do ramen jmenovanou poškozenou, až tato upadla na zem, kdy tímto ji vytlačil z prostoru pokladen a snažil se z prodejny odejít, a když jej poškozená doběhla u východu z prodejny, znovu ji rukama odstrčil a následně, aniž by odcizené zboží zaplatil, z prodejny utekl, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozené K. K. podvrtnutí levého kotníku, pro kteréžto zranění poškozená vyhledala ošetření v Nemocnici Jihlava bez následného podstatného omezení v obvyklém způsobu života,

a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 2. 2009, č. j. 13 T 349/2008-347, pravomocným dne 13. 3. 2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který vykonal dne 14. 4. 2011 ve věznici s ostrahou ,

a odsoudil jej za to a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku (skutky 1, 2), přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 4) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 4. 2014, č. j. 13 T 298/2012-603, podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 4. 2014, č. j. 13 T 298/2012-603, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle nejvyššího státního zástupce nelze plně akceptovat právní názor odvolacího soudu, neboť zcela pomíjí ustálenou soudní praxi, vztahující se k výkladu násilného jednání pachatele z hlediska znaků skutkových podstat trestných činů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012, k tomu uvedl, že pro odlišení uvedených trestných činů je rozhodující časová posloupnost mezi užitím násilí a zmocněním se věci, přičemž zásadním okamžikem je dokončení zmocnění se předmětné věci. Rovněž podle rozhodnutí publikovaného pod č. 41/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jednání pachatele, který se zmocní cizí věci tím, že převezme v prodejně před zaplacením zboží a na výzvu prodavače k jeho zaplacení reaguje tím, že použije proti prodavači sprej se slzotvornou látkou, kterou mu nastříká do očí, a poté z prodejny se zbožím uprchne, naplňuje znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a nikoliv trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. V předmětné věci ze situačních okolností vyplývá, že zmocnění se čokolád nebylo v kritickém okamžiku dokonáno, protože k definitivnímu přisvojení musel obviněný překonat pokladní zónu, zabezpečenou pracovnicí ostrahy, příp. pokladní, které jej mohly vyzvat k vrácení zboží či jinak zasáhnout. Podle dovolatele je tak zřejmé, že pokud obviněný ještě před opuštěním pokladní zóny použil vůči poškozené násilí, pak je jednoznačně užil v záměru zmocnit se cizí věci. Nestalo se tak až po dokonání činu, jak uvádí odvolací soud. Obviněný proto podle dovolatele naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 7 To 332/2016, a aby zrušil i případná rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozhodnutí odvolacího soudu co do výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku napadl dovoláním také obviněný , který odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že poškozené nevyhrožoval újmou na zdraví. Pokud soud učinil svůj závěr pouze na základě svědectví poškozené, porušil zásadu in dubio pro reo. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozené a jejich vzájemnému vztahu, nelze mít podle obviněného za prokázané, že by jeho jednání bylo způsobilé u poškozené vzbudit důvodnou obavu. Takové jednání tedy nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Soud měl v daném případě rovněž aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z ní plynoucí princip ultima ratio, když jednání postačovalo posoudit jako přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 332/2016-218 ze dne 21. 7. 2016 z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v dovolatelem podaném rozsahu zrušil a aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že obviněný v úvodní části dovolání svými skutkovými výhradami neargumentoval ve smyslu použitého dovolacího důvodu. Přisvědčit pak nelze podle státní zástupkyně ani v námitce, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu ve smyslu § 353 odst. 1 trestního zákoníku. S odkazem na rozhodnutí odvolacího soudu k tomu uvedla, že ony výhružky zlámáním rukou, rozbitím obličejové části hlavy, jakož i blíže nespecifikovaná, nicméně co do své závažnosti nikterak zanedbatelná výhružka že si na ni počká , totiž následovaly poté, co obviněný ve snaze opustit prostor pokladen s odcizeným zbožím nejen jednorázově, ale dokonce opakovaně strčil do poškozené, a to s takovou intenzitou, že tato upadla na zem a utrpěla zranění kotníku, které si vyžádalo lékařské ošetření. Důvodnost obavy pak podporuje i zjištění, že obviněný se společně s dalšími osobami v následujícím období opakovaně snažil docílit, aby tzv. stáhla svoji výpověď s tím, že v opačném případě tzv. skončí na vozíku, popř. že jí polámou ruce, nohy . Jelikož obviněný poškozené nevyhrožoval prostou újmou na zdraví, ale stalo se tak kvalifikovaně, nemůže být dán prostor k úvaze o aplikaci trestního práva jako prostředku ultima ratio.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší státní zástupce i obviněný jsou podle § 265d odst. 1 trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. Dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatelé svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na nějž je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Nejvyšší státní zástupce i obviněný uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Ve vztahu k obviněnému je třeba uvést, že takto vymezenému dovolacímu důvodu užitá dovolací argumentace z převážné části neodpovídala. A to v části, v níž obviněný zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.

Pokud obviněný namítal, že jeho jednání popsané pod bodem 4) nebylo způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu ve smyslu § 353 odst. 1 trestního zákoníku, nerespektoval příslušná skutková zjištění, podle nichž poškozené vyhrožoval poté, kdy ji předtím v souvislosti s odcizením čokolád fyzicky opakovaně napadl, a způsobil jí zranění, které vyžadovalo lékařské ošetření. Obviněný se navíc společně s dalšími osobami v následujícím období opakovaně snažil docílit, aby tzv. stáhla svoji výpověď s tím, že v opačném případě tzv. skončí na vozíku, popř. že jí polámou ruce, nohy . Vzhledem k uvedenému nemůže být opodstatněný ani jeho odkaz na zásadu subsidiarity trestní represe, když podle stanoviska Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. Tpjn 301/2012 úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Konkrétní dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce , jak byla výše rekapitulována, naplnila deklarovaný dovolací důvod. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak správně nejvyšší státní zástupce poznamenal, Nejvyšší soud se k rozdílu mezi uvedenými trestnými činy vyjádřil např. v usnesení ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1149/2012. Rozdíl mezi těmito trestnými činy spočívá především v posouzení okamžiku zmocnění se cizí věci a použití násilí. Přitom pro první z trestných činů je typické to, že pachatel užije vůči poškozené osobě násilí v úmyslu zmocnit se věci, zatímco u trestného činu krádeže podle citovaného ustanovení násilí směřuje k tomu, aby věc nebyla odňata z moci pachatele. Použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je u trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku prostředkem k zmocnění se cizí věci, a proto k nim musí dojít před zmocněním se cizí věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele, kdy dojde k odejmutí věci z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a ke zjednání si možnosti s věcí trvale nakládat podle své vůle. Zda věc je ještě v moci někoho jiného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí.

V projednávané věci u dovolatelem označeného skutku navštívil obviněný samoobslužnou prodejnu potravin, kde si na prodejní ploše vzal z regálu a schoval pod oděv přesně nezjištěné množství čokolád. Přitom byl od počátku sledován pracovnicí ostrahy obchodu, která jeho počínání viděla a věděla, že si zboží pod oděv schoval. Obviněný si byl kontroly ze strany ostrahy vědom, na pracovnici pokřikoval, ať mu dá pokoj a nedívá se na něj. Obviněný se poté pokusil projít přes pokladní zónu z obchodu ven, přičemž ještě v pokladní zóně byl pracovnicí ostrahy osloven a vyzván k vrácení zboží. Do tohoto okamžiku proto nelze uvažovat o tom, že by obviněný získal faktickou moc nad předmětnými věcmi a že by je již odejmul z dispozice jejich vlastníka, věci byly naopak pod trvalou kontrolou pracovnice ostrahy, tedy osoby k tomu určené vlastníkem věcí. Jestliže za této situace použil proti pracovnici ostrahy fyzické násilí, učinil tak právě v úmyslu zmocnit se cizích věcí, nad nimiž neměl faktickou moc, a nikoliv v úmyslu si již odcizené věci násilím uchovat. Případná je tak kvalifikace jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, nikoliv jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního zákoníku. Úvahy odvolacího soudu proto nebyly v tomto ohledu zcela důsledné, a jeho rozhodnutí je tak zatíženo vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Protože Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. 7 To 332/2016 v části, kterou byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu zrušen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 13 T 148/2014 v odsuzující části ve výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3) a v celém výroku o trestu v bodě I., a kterou bylo podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněného. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu