3 Tdo 164/2013
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 164/2013 -36
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2013 o dovolání podaném L. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, sp. zn. 4 Tmo 19/2012 ze dne 28. 8. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 5/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, sp. zn. 2 Tm 5/2011 ze dne 10. 4. 2012 byl dovolatel uznán vinným pod bodem ad 3) citovaného rozsudku přečinem nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a pod bodem ad 4) téhož rozsudku přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků za současného stanovení dohledu v rozsahu uvedeném v § 49 -§ 51 tr. zákoníku. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších tří spoluobviněných a též o vzneseném nároku na náhradu škody.

V předmětné věci podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to do výroku o vině v neprospěch všech obviněných, když odvolání podali i spoluobvinění dovolatele J. D. a ml. O takto podaných odvoláních následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci, a to rozsudkem sp. zn. 4 Tmo 19/2012 ze dne 28. 8. 2012 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu. Následně podle § 259 odst. 3, odst.4 tr. ř. nově rozhodl tak, že stran L. K. jej shledal vinným pod bodem ad 2) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněným J. D., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jej potom odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody a odvolání podaná spoluobviněnými J. D. a ml. zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal L. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že shledává extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacím soudem a ve věci provedenými důkazy. Poukázal v tomto směru na rozhodnutí soudu prvního stupně, který dospěl k tomu, že důkazy ve věci učiněné nedovolují závěr, že spoluobvinění J. D. a mladistvý napadli poškozeného v úmyslu zmocnit se jeho věcí s tím, že poškozeného chtěli zachytit před pádem do řeky a napadli jej teprve poté, co se jejich snaze bránil. Nešlo tak o zločin loupeže, avšak i kdyby tomu tak bylo, sám dovolatel do napadení nijak nezasahoval a byl pouhým pozorovatelem jednání označených spoluobviněných. Skutkový děj tak neumožnil shledat zákonné znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku ke zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, kterým byl nakonec dovolatel odvolacím soudem shledán vinným. Dodal, že z pouhé jeho přítomnosti na místě, kde se označený skutek stal, nelze dovodit podporu jednání spoluobviněných D. a ml. a z toho plynoucí spolupachatelství na zločinu loupeže. Nemohlo jít o společné jednání se společným záměrem, protože on sám byl náhodně kolemjdoucím a nepředpokládal napadení poškozeného D. a ml., kteří také i s ohledem na podnapilost poškozeného nemuseli spoléhat na podporu dovolatele stojícího opodál. Pokud jde o to, že prodal telefon odcizený po útoku D. z kapsy poškozeného, šlo o přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když této skutečnosti je si vědom. Konečně namítl, že jemu uložený trest je i vzhledem k jeho osobě nepřiměřeně přísný. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v části týkající se jeho osoby a podle § 265k odst.2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadený rozsudek Vrchního soudu . Alternativně potom navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl nebo, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že stíhané skutky obviněného budou posouzeny jako přečin nepřekažení trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil obviněnému též mírnější trest . Současně sdělil, že činí podnět, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu, aby přerušil uložený mu výkon trestu odnětí svobody.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat opravy učiněných skutkových zjištění, když výchozím předpokladem označeného dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva a nikoli nesprávnost v provádění důkazů, jejich hodnocení či dovozování skutkových závěrů, když takovou oblast upravují předpisy trestního práva procesního. Výjimkou je v rámci řízení o dovolání pouze extrémní nesoulad (jeho shledání) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozených. Státní zástupce potom uvedl, že taková situace v předmětné věci nenastala, protože z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že všichni spoluobvinění napadli poškozeného z důvodů zištných, když cílem všech bylo zmocnit se jeho věcí. Tvořili přitom ucelenou skupinu s (přinejmenším konkludentně uzavřenou) dohodou a se záměrem přepadnout poškozeného. Tak se i stalo a Vrchní soud v Olomouci doplnil, že předmětného útoku se účastnili všichni spoluobvinění, a to ať již aktivně či pasivně. Přitom co se týče dovolatele, tak jeho role nebyla bezvýznamná, neboť svou přítomností podporoval a zesiloval účinky přepadení. Uvedená zjištění potom korespondují s ve věci provedenými důkazy. Přitom tvrzení dovolatele, že se nedopustil spolupachatelství zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku rovněž není namístě. Státní zástupce poukázal především na obsah ustanovení § 23 tr. zákoníku s tím, že podle závěrů soudní praxe spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spolupachatelů a o takové jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto znaků, ale také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, kdy jeho jednotlivé články (činnosti) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (tak i rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Stačí tak i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem loupeže je i osoba, která svou přítomností na místě činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí č. 2/1980-12-I. Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část). Trestného činu loupeže se pachatel může dopustit i tehdy, jestliže vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilím, když poškozenému dává najevo, že k použití násilí dojde, pokud se nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně, ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, ze kterého má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, které poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svou situaci pokládá za bezvýchodnou a této skutečnosti si je pachatel vědom (tak i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 ze dne 7. 4. 2010). S ohledem na uvedené potom státní zástupce má za to, že napadený (citovaný) rozsudek odvolacího soudu je správný a byl přijat v souladu s trestním zákoníkem a závěry soudní praxe. Poukázal také na to, že z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že žádný ze spoluobviněných nedal v žádném okamžiku najevo jakýkoli nesouhlas s postupem druhých, ale naopak, jejich jednání vykazovala od počátku napadení poškozeného vzájemný soulad, který po spáchání útoku byl zakončen prodejem jednoho z odcizených telefonů dovolatelem. Přitom k posouzení jednání dovolatele není významné to, že se přímého napadení poškozeného neúčastnil, i to, že loupežné přepadení by bylo možné úspěšně provést i bez něj. Taková situace však shledána nebyla, když dovolatel byl nepochybně součástí celého děje. Je tedy nepochybné, že dovolatel spáchal zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť ve společném úmyslu obohatit se za užití násilí na poškozeném participoval na jednání všech spoluobviněných. K námitce stran nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupce uvedl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když jiná pochybení stran uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 38 a § 39 tr. zákoníku) nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné s tím, že v návaznosti na to není namístě ani postup podle § 265h odst. 3 tr. ř., jehož se dovolatel domáhal.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení daného skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel namítl, že v jeho jednání (stejně jako v jednání spoluobviněných) nebylo z hlediska učiněných skutkových zjištění namístě spatřovat spáchání zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a pokud by soudy v tomto směru dospěly k závěru, že takový zločin byl spáchán, tak dovolatel se na něm (ani jako spolupachatel) nepodílel. Odvolací soud však zejména i v důvodech svého (přijatého) rozhodnutí podrobně vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěl. Při nepochybném zjištění o fyzickém napadení poškozeného takto vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě všech obviněných, kteří tvrdili, že chtěli poškozeného zachránit před pádem do řeky a napadli jej pouze v odvetě za jeho jednání. Vycházel tak správně z výpovědí jednotlivých obviněných i z lékařských závěrů o zranění poškozeného, svědčících o brutalitě jeho napadení stejně jako z toho, že poškozený byl prokazatelně oloupen. Takto vedené námitky jsou námitkami skutkového charakteru a ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě v této části uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by takto vedené námitky zůstaly osamocené, nezbylo by než podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Z hlediska namítaných právních závěrů však byla vznesená námitka stran absence spolupachatelství při spáchání označeného zločinu uplatněna právně relevantně, současně však zjevně neopodstatněně. I v tomto směru je totiž namístě vycházet z učiněných skutkových zjištění a připomenout, že všichni obvinění prokazatelně obstoupili poškozeného a dva z nich jej fyzicky a razantně napadli a po jeho napadení jej oloupili. K otázce spolupachatelství k uvedenému zločinu loupeže je namístě (pro stručnost) poukázat na závěry plynoucí z vyjádření státního zástupce, ať již z hlediska příslušných zákonných ustanovení, tak i z poukazu na jednotlivá judikatorní rozhodnutí vztahující se k otázkám spolupachatelství. Je pouze namístě zdůraznit, že v posuzované věci z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že všichni obvinění byli vedeni společným záměrem, a to násilím se zmocnit věcí patřících poškozenému. Přitom je zjevné i to, že žádný z nich nedal najevo nesouhlas s počínáním druhých, kdy také žádný z nich nezasáhl proti napadení poškozeného. Jejich jednání tak ve vztahu k poškozenému (jeho napadení) bylo souladné a sám dovolatel následně jeden z odcizených telefonů prodal. Je třeba i připomenout, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou (totožnou) měrou, ale stačí i přispění ke spáchání označeného zločinu, a to i v podřízené roli spočívající i v přítomnosti při činu, když i ta sama zesiluje účinnost prováděného násilí nebo bezprostřední pohrůžky násilím. Naplnění znaku násilí resp. pohrůžky násilím spočívá nejenom ve fyzickém útoku, ale i odlišnou demonstrací síly tkvící nepochybně i v přítomnosti většího počtu pachatelů znemožňujících obranu poškozeného. V tomto směru lze uzavřít, že z učiněných skutkových zjištění nepochybně plyne i postavení a role dovolatele jako spolupachatele označeného zločinu v rámci napadení poškozeného a nic na tom nemění ani to, že on sám poškozeného přímo nenapadl, když sám brutálně vedený útok sledoval, nic mu nebránilo v tom, aby se poškozeného zastal a takto ve světle uvedených skutečností se jeho tvrzení o tom, že byl útokem spoluobviněných překvapen, neobstojí. Pokud tedy dospěl odvolací soud k závěru, že dovolatel spáchal označený zločin loupeže jako spolupachatel, nelze jím přijaté rozhodnutí označit za takové, které spočívá na nesprávném právním posouzení předmětného skutku.

K námitce stran nepřiměřenosti uloženého trestu je ve stručnosti namístě uvést, že takovou námitku nelze vznést pod uplatněným dovolacím důvodem (§ 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Na takto namítaná pochybení se vztahuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy je však namístě uvést, jako obiter dictum, že ani v případě jeho užití by byl shledán zjevně neopodstatněným, neboť nedošlo k uložení trestu, který zákon nepřipouští ani k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Případná pochybení stran uložení trestu spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kriterií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. O žádosti stran přerušení výkonu dovolateli uloženého trestu s ohledem na přijaté rozhodnutí potom již Nejvyšší soud nerozhodoval.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka