3 Tdo 163/2017
Datum rozhodnutí: 08.03.2017
Dotčené předpisy: § 258 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 163/2017-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný S. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 9 To 231/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 131/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného S. Š. odmítá.

Odůvodnění

I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 8 T 131/2015, byl obviněný S. Š. pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěnou dobu, v měsících leden nebo únor roku 2014, kolem 18.30 hodiny P., v parku nedaleko pošty ve F. ulici, tedy na místě veřejnosti přístupném, přistoupil k poškozené H. H., kdy zde beze slov napřáhl k jejímu obličeji svou pravou ruku, v níž svíral přesně nezjištěný předmět a s tímto pak namířil na obličej jmenované a začal s ním stříkat, jelikož ale H. H. v rychlosti pootočila hlavu, tak obviněný zasáhl pouze její krk a následně z místa utekl parkem směrem zpět na F. ulici, poškozená pak pokračovala v cestě domů, obviněný jí však po chvíli zezadu doběhl a když se poškozená otočila, tak jí obviněný přiložil svou pravou ruku na pravou stranu jejího krku a následně levou rukou znovu stříknul směrem k obličeji poškozené přesně nezjištěný sprej, kdy v této fázi již zasáhl kromě krku i obličej poškozené, což doprovázel vulgárními slovními invektivy typu: kundo, svině! poškozená po tomto ucítila silné pálení v očích, nose a ústech, začala tedy před obviněným utíkat směrem ke svému domu, kde se omyla vodou, lékařské vyšetření jmenovaná nevyhledala, v souvislosti s předmětným skutkem nebyla nikterak vážně omezena v obvyklém způsobu života, pracovní neschopnost jí vystavena nebyla, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 5 T 16/97, který nabyl právní moci dne 30. 3. 1998 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 1998, sp. zn. 8 To 687/97 odsouzen mj. pro trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců , a pod bodem 2) výroku o vině byl uznán vinným pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že nejméně ode dne 11. 11. 2013 do konce měsíce března 2015 H. H. opakovaně, a to nejméně jednou týdně uvnitř domu v P., F. ulice nebo před tímto domem, v různou denní dobu, vždy zvýšeným hlasem osočoval nejrůznějšími slovními invektivy a vyhrožoval jí, kdy na ni přinejmenším křičel, že: je černá svině, kurva, píča, svině, mrdka, že ji zabije, že jí rozkope dveře, že uvidí, co jí udělá, když ho nenechá, ať mu dá pokoj apod. a S. Š. opakovaně v uvedeném domě a v jeho bezprostředním okolí proti vůli poškozené H. H. vyhledával její osobní blízkost, chodil např. ke vstupním dveřím od jejího bytu, zde po určitou dobu zůstával a právě i zde směrem k poškozené prohlašoval slovní výhrůžky typu: Ty píča, svině, kurva, rozkopu ti dveře, nech mi bejt, dej mi pokoj! apod., dále poškozenou rovněž v jednom případě sledoval, když tato šla dne 30. 3. 2015 v době kolem 13.00 hodin na procházku se psem v okolí domu ve F. ulici na S., v R. ulici poblíž vnitrobloku K. ulice, a křičel na ni vulgární výrazy, přičemž uvedené opakované jednání vždy vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 8 T 131/2015, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 9 To 231/2016, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 9 To 231/2016, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 314-315), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a takto zjištěný důkazní stav nemůže být podkladem pro odsuzující rozsudek. Dovolatel má rovněž za to, že skutek nebyl zjištěn způsobem, který odpovídá zásadám spravedlivého procesu a nemůže tedy být předmětem právního posouzení podle hmotného práva a rozhodnutí je možné učinit předmětem dovolacího přezkumu z výše uvedeného důvodu. Trvá na tom, že poškozenou nikdy nenapadl ani fyzicky, ani verbálně, přičemž veškerá neslušná invektiva vždy směřoval pouze proti psovi poškozené. Soud se nijak nevypořádal se svědeckou výpovědí jeho otce S. Š., a vycházel toliko z výpovědi poškozené, která se k němu nechovala slušně. Její výpověď shledává zmatečnou, kdy dle jeho názoru poškozená nejprve uvádí, že ji napadl pěstí, následně popisuje, jak jím byla pronásledována na ulici, ale přitom ho neviděla. Zpochybňuje současně i výpověď svědkyně K. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že je povinností obecných soudů důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí, kdy s ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. Dovolatel má tedy za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení dovolacího soudu rušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 9. 11. 2016. Dne 16. 11. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 1343/2016, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 9 To 231/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především se jedná o výpověď poškozené H. H., kterou označil za zmatečnou, a výpovědi svědků L. K. a S. Š., otce obviněného) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, na koho směřoval vulgární slovní invektiva a jak se poškozená chovala k jeho osobě), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že poškozenou nikdy fyzicky ani vulgárně nenapadl, neměl k tomu žádný důvod, a veškerá neslušná invektiva, která jím byla použita, vždy směřoval pouze ke psovi poškozené).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.

Za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené H. H. jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími, byť nepřímými, důkazy (zejména výpovědí svědkyně L. K. a listinnými důkazy zprávami soudních znalkyň z oboru zdravotnictví MUDr. Evy Navrátilové a MUDr. Miluše Hamplové, a úředními záznamy policie ze dne 7. 4. 2015 a 8. 4. 2015), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Lze odkázat zejména na podrobné odůvodnění rozsudku nalézací soudu na str. 5 až 7. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný S. Š. uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Takovou námitkou je i námitka směřující ke způsobu vedení výslechu poškozené, kdy poškozená uvedla, že má z obviněného strach a kvůli jeho chování se dokonce musela odstěhovat z domu, v němž se nacházel její byt, a současně i byt obviněného. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud se se závěry odvolacího, potažmo nalézacího soudu ztotožnil.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu