3 Tdo 1629/2008
Datum rozhodnutí: 11.02.2009
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2 tr. zák.




3 Tdo 1629/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2009 o dovolání podaném J. B., a I. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 68/2008 ze dne 7. 8. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 14/2000, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání J. B. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání I. D. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 49 T 14/200 ze dne 29. 4. 2008 byli J. B. a I. D. uznáni vinnými trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), J. D. trestnými činy padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. s R. H., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byly jmenovaným obviněným uloženy tresty odnětí svobody, a to I. D. a J. B. v trvání pěti roků a J. D. v trvání šesti roků, přičemž u obou posledně jmenovaných se jednalo o tresty souhrnné ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. Pro výkon těchto trestů byli všichni obvinění zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo též rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

O odvoláních, které proti tomuto rozsudku J. B., J. D., I. D. a R. H. podali, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 6 To 68/2008 ze dne 7. 8. 2008, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podali I. D., J. B. a J. D. dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označili ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , byť I. D. jako uplatněný dovolací důvod označila ten, který je obsažen v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tento však výslovně doprovodila vyjádřením, že má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení . Dovolací soud v daném případě vyšel z dovolatelčina slovního vyjádření a její námitky posuzoval z hlediska dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je zjevné, že ve skutečnosti uplatnila právě tento dovolací důvod.

V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku I. D. uvedla, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že J. D. i J. B. věděli o tom, že bankovky jsou zřejmě padělky, a toto věděli právě od ní. Proto ona nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. spočívající v úmyslu udat padělané peníze jako pravé s tím, že pokud by bylo prokázáno, že bankovky jmenovaným spoluobviněným udala jako pravé, nemohlo by naopak u nich být prokázáno naplnění stejné skutkové podstaty. Její jednání by tak snad mohlo být posouzeno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 1 tr. zák., dle kterého je trestné opatření nebo přechovávání padělaných či pozměněných peněz, což by pro ni bylo příznivější. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a sám rozhodl dle § 265m tr. ř., případně aby dle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí .

J. B. uvedl, že skutečnost, že by věděl o zadržení padělané bankovky jeho družce v K. b. v O., nebyla prokázána, když tato nevyplývá ani z jeho výpovědi z přípravného řízení, z hlavního líčení, z výpovědi jmenované spoluobviněné ani z jiných provedených důkazů. O této skutečnosti mu I. D. řekla až poté, co byla zadržena bankovka, kterou od něj obdržel svědek F. K. Je tak přesvědčen, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka udání padělaných peněz jako pravých ve smyslu § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. Má dále za to, že soudy posoudily jeho jednání v rozporu s provedenými důkazy a je tak dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl tak, že přikazuje krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .

K podaným dovoláním se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že námitky obviněného J. B. směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na jeho vymezený rozsah obsahově neodpovídají. Dodal, že skutkové závěry soudů logicky vyplývají z provedených důkazů a v žádném případě nelze hovořit o extrémním rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. K dovolání I. D. uvedl, že jelikož v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze mj. namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ačkoli řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou uvedenou v ust. § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., tedy i v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze s jistou tolerancí dovolací námitky obviněné považovat za relevantně uplatněné. Nejedná se však o námitky důvodné. Těmto námitkám by bylo dle jeho názoru možno do určité míry přisvědčit toliko v případě, že by se jednání dovolatelky omezilo na vědomé předání padělaných bankovek obviněným D. a B., aniž by při tom měla jakoukoli představu o tom, jak tito obvinění budou s bankovkami dále nakládat. Dle skutkových zjištění tato však padělané peníze spoluobviněným předala s tím, že je mají směnit na českou měnu. Úmyslné předání padělaných cizozemských peněz jiné osobě s pokynem k provedení jejich směny na tuzemskou měnu je tak nutno považovat za uvádění padělaných peněz do oběhu, tj. za jejich udávání jako pravých ve smyslu ust. § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., a to i v případě, že osoba, které jsou peníze bezprostředně odevzdávány, ví, že jde o padělky. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání J. B. bylo dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu, dovolání I. D. pak dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

V projednávané věci dovolatelka I. D. spatřuje vadu napadených rozhodnutí v tom, že soudy nesprávně v jejím jednání shledaly naplnění specifického úmyslu udat padělané peníze jako pravé , když ze skutkových zjištění je zřejmé, že jak J. D., tak J. B. od ní věděli, že bankovky jsou zjevně padělky. Nemohla jim je tedy předat s tím, že jsou pravé ve smyslu § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. Dovolatel J. B. namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by v okamžiku předání bankovky svědku K. věděl, že v K.b., a. s., v O., byla jeho družce I. D. zadržena padělaná bankovka. Podle něj toto nevyplynulo z provedených důkazů. O zadržení jí udané bankovky v K. b. v O. mu D. řekla až poté, co byla zadržena bankovka, kterou předal svědku F. K. Má tak za to, že nebyla splněna subjektivní stránka daného trestného činu, přičemž je přesvědčen, že v jeho případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry krajského i vrchního soudu. Jako právně relevantní shledal Nejvyšší soud toliko argumentaci I. D., v níž tato napadá nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že J. B. ve svém podání vyjadřuje pouze nesouhlas s provedeným dokazováním a se skutkovými zjištěními, která na jeho základě soudy učinily, jeho argumentaci nelze jako právně relevantní přisvědčit. Stejně tak ovšem nelze přisvědčit ani argumentaci dovolatelky I. D., a to ani v části uplatněné právně relevantně.

Pokud jde o námitky dovolatelky, je třeba poukázat na skutková zjištění, k nimž soudy po rozsáhlém dokazování dospěly. Z nich nepochybně plyne, že jmenovaná předala dne 21. 2. 2000 bankovky (3 kusy) v hodnotě 1000,- DEM spoluobviněným B. a D. s tím, aby je tito směnili za českou měnu (viz výpověď č. l. 37-38), a to v době, kdy věděla, že stejné bankovky byly předtím pro podezření z padělání zadrženy v K.b., a. s., a v IPB, a. s., jí a jejímu otci. Proto soudy její jednání správně právně kvalifikovaly dle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., tedy, že padělané nebo pozměněné peníze udala jako pravé. Pod tuto právní kvalifikaci je nutné podřadit jakékoliv pachatelovo jednání, které směřuje k uvedení takových peněz do oběhu nebo spočívá v tom, že tento je přímo do oběhu uvede, aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel též peníze padělal či pozměnil. Jde tedy o veškeré jednání, relevantní z právního hlediska, a tedy takové, jímž se padělky dostávají z držení osoby jedné do držení osoby jiné a trestný čin je takto dokonán udáním takových peněz jako pravých. Pro naplnění znaku subjektivní stránky zde stačí tedy jakékoliv pachatelovo odevzdání padělaných (či pozměněných) peněz jiné osobě jako pravých, přičemž není rozhodné, jakým způsobem s nimi naložili jejich noví držitelé. Z uvedeného tak nepochybně naplnění onoho specifického dovolatelčina úmyslu ve smyslu § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. vyplývá. Právní kvalifikaci jejího jednání spočívající právě v udávání padělaných peněz jiným osobám jako pravých je tedy nutno považovat za správnou, a do úvahy proto nepřichází ani jí navrhovaná právní kvalifikace skutku dle § 140 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde pak o argumentaci J. B., je namístě uvést, že v jejím rámci je napadáno výhradně opatřování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů s tím, že podle jeho přesvědčení z nich nebylo možné dovodit skutečnost, že by dovolatel v době, kdy peníze udával jako pravé, věděl, že jde o peníze padělané. Již ze skutkové věty přitom je zcela zjevné, že dovolatel bankovku v hodnotě 1000,- DEM od dovolatelky D. převzal s vědomím, že této byla téhož dne pro podezření z padělání jiná bankovka (stejné hodnoty) zadržena v K. b. v O. S tímto vědomím ji pak dovolatel předal dále svědku F. K., aby ji tento směnil za českou měnu. I jeho se proto týká to, co bylo řečeno shora, když i v jeho jednání soudy správně shledaly naplnění úmyslu trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. Pokud jde však obecně o povahu námitek dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku uplatněných, nutno především poukázat na skutečnost, že tyto napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlá skutková zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Jeho námitky ve svém celku tak nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že jejich závěry v tomto směru jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovolání podané I. D. odmítnout dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné a dovolání J. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka