3 Tdo 1624/2010
Datum rozhodnutí: 02.02.2011
Dotčené předpisy: § 243 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 1624/2010 -22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. února 2011 dovolání, které podal obviněný M. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 6 To 315/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 69/2010, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 69/2010 , byl obviněný M. H. uznán vinným, že:

1) dne 9. 11. 2009 v době kolem 13:20 hod. v P., K., vstoupil do provozovny herny L. P., poté se zeptal obsluhy, poškozené H. K., zda tam nebyl P., přistoupil k poškozené a řekl jí, ať mu vydá všechny peníze i z trezoru, a hrozil jí tím, že má pod bundou schovanou kudlu a pokud neudělá, co jí říká, tak ji píchne, poškozená H. K. mu z obavy o své zdraví a život vydala hotovost ve výši 42.000,- Kč, ke škodě poškozené spol. RM Consulting Systém, s. r. o., se sídlem E. P., P.-Z.,

2) dne 27. 11. 2009 v době kolem 21:00 hod. v P., Č., ve chvíli, kdy poškozený L. M., odemykal vstupní dveře domu, se na poškozeného natlačil tak, že jej vtlačil do zádveří a snažil se mu vytrhnout zavazadlo z ruky, když se však poškozený aktivně bránil, stříkl mu do očí neznámou látku, poškozený začal volat o pomoc, z bytu vyšla jeho manželka D. M., a soused J. L., které však obžalovaný také napadl tak, že proti nim použil donesený sprej a poškozenému L. M. z náprsní kapsy saka odcizil peněženku, ve které byl občanský průkaz, průkaz pojištěnce, 1x platební karta, průkaz Opencard, průkaz ČD a hotovost v celkové výši 12.500,- Kč, s odcizenou peněženkou z místa uprchl,

3) dne 27. 11. 2009 v době kolem 06:37 hod. v P., V., přistoupil zezadu k poškozené K. Z., v ruce držel nůž, kterým mířil na poškozenou a křičel "dej sem peníze", poškozená jej udeřila papírovou taškou do obličeje, poté jí z pravého ramene strhl kabelku, o kterou se s poškozenou přetahovali, až ji povalil na zem, a protože nechtěla kabelku pustit, vláčel ji asi 5 metrů po zemi, pořezal ji na ruce nožem a stoupl jí na pravou ruku, poté poškozená kabelku pustila a obžalovaný s kabelkou, ve které bylo 135.000,- Kč na hotovosti, 300,- EUR, mobilní telefon zn. Samsung GT S5230, se SIM kartou O2, tel. č., dámské náramkové hodinky stříbrné barvy, zlatý snubní prsten ze žlutého zlata s šikmým gravírováním, dámský zlatý prsten ze žlutého a červeného zlata, proplétaný dámský zlatý prsten ze žlutého zlata s jedním zirkonem, dámský zlatý prsten ze žlutého a bílého zlata se dvěma bílými kameny, dioptrické brýle s kovovou červenou obroučkou v plastovém šedém pouzdře, svazek klíčů od zaměstnání, občanský průkaz, kartička pojištěnce ZPMV, karta Makro, černá textilní peněženka s bílými puntíky, černá kožená peněženka se zeleným proužkem, červená taštička s kosmetikou, kožený zápisník s tužkou a průkazkou na MHD, uprchl, poškozené K. Z. tak způsobil škodu v celkové výši cca 160.000,- Kč,

4) dne 11. 12. 2009 v době okolo 17:30 hod. v P., K., vstoupil do provozovny herny T. VLT, kde se rozhlédl a zeptal se obsluhy poškozené L. Ž., zda v provozovně nebyl P., poté odešel, následně se vrátil, přistoupil zezadu k P. B. a přiložil mu nůž ostřím na hrudník a řekl mu, ať položí svůj telefon na zem a dá mu peněženku, což poškozený B. udělal, následně obžalovaný s nožem přistoupil k poškozené L. Ž., která mu pod hrozbou nožem vydala z pokladny hotovost ve výši 10.000,- Kč, poškozenému P. B. způsobil škodu odcizením peněženky s hotovostí ve výši 3.300,- Kč, občanským průkazem, Press kartou, kreditní kartou ČS, a. s., průkazkou na MHD s měsíčním kuponem v hodnotě 260,- Kč, škodu ve výši 5.300,- Kč, poškozené spol. MYPA, s. r. o., D., P., způsobil škodu v celkové výši 10.000,- Kč,

5) dne 22. 12. 2009 v době kolem 01:35 hod. v P., M., ve vchodu do domu, poté, co poškozený I. R., otevřel vchodové dveře, vrazil do dveří, chytil poškozeného za bundu, natlačil jej na zeď a ze zadní kapsy poškozenému odcizil peněženku, ve které měl finanční hotovost 5.750,- Kč, poškozený se aktivně bránil, přičemž došlo k uzavření dveří do domu, které nemají uvnitř domu kliku, ale pouze knoflík bezpečnostního štítu, obžalovaný se snažil vytrhnout poškozenému z ruky klíče, přitom vytáhl sprej s neznámou látkou a stříkl ji na poškozeného, ten voláním o pomoc přivolal manželku, která zavolala policii, obžalovaný se snažil uprchnout, v suterénu domu odhodil prázdnou peněženku, z domu se mu uprchnout nepodařilo a byl zde zadržen hlídkou Policie ČR, poškozený I. R. byl zraněn na ruce a vznikla mu škoda 5.750,- Kč odcizením hotovosti,

6) v době od 7. 11. 2009 do svého zadržení dne 22. 12. 2009 se zdržoval na území České republiky, ačkoli mu byl uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 40 T 1/2008, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2008, trest vyhoštění z území České republiky na dobu 4 let, tj. do 5. 2. 2012 .

Jednání obviněného M. H. pod body 1/ až 5/ bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 243 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a současně jednání pod body 2/ a 4/ jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Jednání pod bodem 6/ bylo kvalifikováno jako trestný čin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému uložen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na neurčito.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným
1. společnosti RM Consulting System, s. r. o., se sídlem P., E. P., částku 42.000,- Kč,
2. L. M., bytem P., Č., částku 12.500,- Kč,
3. K. Z., bytem P., H., částku 135.000,- Kč a 300,- EUR,
4. P. B., bytem P., V., částku 3.300,- Kč,
5. společnosti MYPA, s. r. o., se sídlem P., D., částku 10.000,- Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. R., bytem P., M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Poškození L. M., K. Z. a P. B. pak byli dle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými zbytky nároku taktéž na řízení občanskoprávní.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 69/2010, podal obviněný odvolání (č. l. 344) směřující do výroků o vině a trestu. Současně do výroku o trestu podal odvolání i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 6 To 315/2010 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině jedním z útoků pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. pod bodem 3/ výroku napadeného rozsudku zrušil, a dále ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, jakož i ve výroku o náhradě škody, pokud jde o poškozenou K. Z. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. pod body 1/, 2/, 4/, 5/ výrokové části napadeného rozsudku, trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. pod bodem 2/ a 4/ výrokové části napadeného rozsudku, jakož i při nezměněném výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. pod bodem 6/ výrokové části napadeného rozsudku, a obviněného odsoudil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému uložen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o náhradě škody, pokud jde o poškozené: RM Consulting Systém, s. r. o., L. M., P. B., MYPA, s. r. o., a JUDr. I. R.). Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení (ohledně bodu 3/ výroku rozsudku) vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 6 To 315/2010, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně mu byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody.

Obviněný uvedl, že se skutků kladených mu za vinu nemohl dopustit, vyjma skutku pod bodem 5/, že popis skutku v příslušných výrocích napadeného rozhodnutí ve věci samé nevycházel z nepochybně prokázaných zjištění, ale opíral se toliko o rekognici. Namítl, že soud uvěřil tvrzení poškozeného I. R., a nikoli jeho verzi, v níž uváděl, že chtěl pouze opustit dům, kde byl uvězněn a nemohl se dostat ven, protože z vnější strany nebyla klika, kterou by mohl dveře otevřít. Je přesvědčen, že potyčku mezi ním a poškozeným nelze kvalifikovat jako trestný čin loupeže, ale je třeba ji posoudit z hlediska hmotného práva jako nepřiměřenou obranu, protože se toliko domáhal opuštění předmětného domu a ze strany poškozeného mu v tom bylo bráněno. Ve vztahu k ostatním trestným činům obviněný uvedl, že soud vycházel pouze a jen z tvrzení poškozených, přičemž na místě nebyly zjištěny žádné pachové, ani DNA stopy, které by prokazovaly, že skutečně na místě byl. Odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, který skutek pod bodem 3/ rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil, a věc vrátil s tím, že má soud vyhodnotit na místě získané stopy DNA. Vzhledem k tomu, že se stopa neshodovala s jeho DNA, byl v tomto bodě zproštěn obžaloby. Obviněný má za to, že u skutků pod body 1/, 2/ a 4/ je situace totožná, neboť na místě činu nebyl, o čemž stejně neexistuje žádný důkaz, kromě tvrzení svědků či poškozených. Za tohoto stavu je přesvědčen, že měl být odsouzen toliko pouze za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. pod bodem 5/. Současně obviněný uvedl, že mu byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody v trvání 6 let, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 6 To 315/2010, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán dne 20. 12. 2010 (č. l. 394) k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky . K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozeného I. R.; námitka nedostatečného šetření ohledně DNA zajištěného na místě činu) a vadná skutková zjištění (především námitka, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, v rámci níž uvedl, že chtěl pouze opustit dům, kde byl uvězněn a nemohl se dostat ven, protože z vnější strany nebyla klika, kterou by mohl dveře otevřít, tedy že se toliko domáhal opuštění předmětného domu a ze strany poškozeného mu v tom bylo bráněno). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu Obvodního soudu pro Prahu 10 jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud pak v rámci přezkumu dospěl k závěru o zrušení věci ve vztahu k bodu 3/ výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy řádně rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.

Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., brojíc proti nepřiměřenosti jemu uloženého trestu, aniž by však jakkoli svou námitku blíže odůvodnil. Taková námitka tak pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká.

V teoretické rovině lze otázky ukládání trestu hodnotit jako jiné hmotněprávní posouzení skutku. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (a ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.) tedy nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byl uznán vinným.

IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata