3 Tdo 1618/2010
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.




3 Tdo 1618/2010 -52 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání podaném Mgr. R. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 240/2010 ze dne 20. července 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 61/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. února 2010 sp. zn. 51 T 61/2009 byl Mgr. R. V. (dále jen dovolatel) uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona platného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), jednak trestným činem přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl dle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 250.000,- Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené době vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu čtyř let.

O odvolání Mgr. R. V. a příslušného státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 240/2010 ze dne 20. července 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl dle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené době vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu čtyř let. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal Mgr. R. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř . V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v rámci rozsudkem popsaného jednání nevystupoval jako veřejný činitel, čili nemohl být uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele. To s tím, že soudní exekutor je dle § 89 odst. 9 tr. zák. veřejným činitelem jen při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných podle zvláštního předpisu, přičemž v daném případě došlo k vymožení celé částky dlouho předtím, než se měl dopustit jemu přisuzovaného trestného činu. O tento trestný čin nemohlo jít dle přesvědčení dovolatele ani proto, že nezískal žádný neoprávněný prospěch, neboť soudy tento závěr postavily na skutečnosti, že od poškozeného B. požadoval na odměně a nákladech exekutora víc, než stanovil k jeho námitkám svým rozhodnutím exekuční soud, přičemž toto rozhodnutí však bylo vadné a bylo v rozporu s vyhláškou ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen MS ČR) č. 330/2001 Sb. ve znění novel. Poukázal na skutečnost, že tato vyhláška zcela exaktně stanoví výši odměny exekutora a exekuční ani trestní soud nemá jakékoli moderační oprávnění směrem nahoru ani dolů. Stejně jako již v odvolání tedy zopakoval, že vyhláška MS ČR č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění (ke dni spáchání skutku), v § 11 odst. 4 stanoví, že zaniká-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o zastavení exekuce, činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3 000 Kč, nestanoví-li se dále jinak. Odst. 5 téhož ustanovení pak dle dovolatele stanoví, že pokud exekutor zánikem pověření k provedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odst. 4. (správně se však jedná o § 11 odst. 3 a 4 citované vyhlášky ve znění účinném do 31. 10. 2008). Protože je dle dovolatele tedy doloženo, že již rok před rozhodnutím soudu o částečném zastavení exekuce a částečném zániku jeho pověření k jejímu provedení, vymohl celou částku, vznikl mu nárok na náklady exekuce a odměnu exekutora vypočtené z celé vymožené částky a nikoli pouze z části, jak protiprávně rozhodl exekuční soud k námitkám povinného. Podotkl, že exekutor je vázán Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudů vydanými v exekučním řízení, a to v tomto pořadí a je tedy dle jeho přesvědčení zřejmé, že ani vadné rozhodnutí soudu nemůže na existenci jeho pohledávky proti povinnému v plném rozsahu nic změnit, neboť soud právní předpisy aplikuje, ale nemůže je svým rozhodnutím měnit. Vyslovil přesvědčení, že evidentně vadné rozhodnutí nemůže být limitem pro vyvození trestní odpovědnosti, a že v posuzované věci se nejednalo o neoprávněný prospěch, tím spíše o úmysl směřující k jeho opatření. Dále se vyjádřil i v tom směru, že poškozenému B. nemohla ani vzniknout případná škoda, protože peníze, které v rámci exekuce vymohl, nepatřily jemu, ale oprávněné, která si je odmítla převzít. Vadné bylo dle dovolatele i rozhodnutí o částečném zastavení exekuce ze dne 24. 2. 2006, neboť dohoda o zápočtu byla mezi poškozeným (povinným) a jeho bývalou manželkou (oprávněnou) podepsána až dne 16. 9. 2005, přičemž k tomuto datu již neexistoval žádný předmět zápočtu, když pohledávka oprávněné byla v celé výši exekučně vymožena již 22. 2. 2005, a tím tedy tato pohledávka (v souladu s § 559 odst. 1 občanského zákoníku) zanikla. S ohledem na výše uvedené proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil oba shora konkretizované napadené rozsudky a aby věc vrátil soudu 1. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal Nejvyšší soud o odklad výkonu jemu uloženého trestu do doby rozhodnutí o dovolání samotném. Takto podané dovolání Mgr. V. následně (ve lhůtě pro podání dovolání) doplnil podáním dne 14. 10. 2010, ve kterém důvody podání dál rozvedl a uplatnil i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a e) tr. ř. Zde poukázal zejména na skutečnost, že exekutor je v té části exekučního řízení, v níž je soudem rozhodováno o nároku exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů, v postavení účastníka řízení (k tomu odkázal na stanovisko Pléna Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) sp. zn. Pl. ÚS 23/06 ze dne 12. 9. 2006 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/06 ze dne 27. 11.2008. Vyjádřil takto přesvědčení, že nemůže být účastníkem řízení a zároveň být v postavení orgánu veřejné moci. Poukázal na skutečnost, že byl oprávněn s poškozeným jednat a uzavřít s ním dohodu o výši a o způsobu uspokojení jeho soukromoprávní pohledávky. Poukázal dále na to, že za trestný čin nelze považovat ani zadržování vymoženého plnění od poškozeného na jeho účtu, neboť z provedených důkazů vyplývá, že vyplacení vymoženého plnění bránila skutečnost, že soud i přes urgence vyznačoval doložky právní moci (ať již na usnesení o nařízení exekuce nebo usnesení o částečném zastavení exekuce) s prodlením a dále, že s konečnou platností nebylo rozhodnuto o výši nákladů exekuce, neboť podal proti rozhodnutí soudu dovolání. Dále shrnul chronologii vyznačování doložek právní moci na příslušných rozhodnutích s tím, že nezadržoval tzv. přeplatek na vymoženém plnění po nepřiměřeně dlouhou dobu a byl ochoten se s poškozeným (povinným) dohodnout mimosoudně, a to ve výši jedné poloviny odměny, na níž měl nárok podle § 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb. V navazující části dovolání se Mgr. R. V. zabýval procesními pochybeními, ke kterým dle jeho přesvědčení v jeho trestní věci došlo. V této souvislosti uvedl, že Kriminalistickým ústavem Praha byl podán znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická expertiza, který byl vyžádán opatřením Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha III, SKPV-OHK Praha 9 dne 10. 8. 2007, přičemž z tohoto důkazu, který se zabývá částí zvukového záznamu pořízeného poškozeným, soudy vycházely při hodnocení výpovědi poškozeného a při rozhodování o vině. Tento orgán však nebyl orgánem místně příslušným, tím byla Police ČR, Obvodní ředitelství Praha IV. Navíc z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 2. 2008 vyplývá, že úkony trestního řízení byly zahájeny dne 15. 3. 2007 a dne 30. 10. 2007, tedy znalecký posudek byl vyžádán ještě před zahájením úkonů trestního řízení, čímž dle jeho názoru došlo k tomu, že byl vyloučen ze svého práva na obhajobu, neboť nemohl využít svého práva dle § 105 odst. 3 tr. ř., tedy vznášet příslušné námitky. Další významnou vadou je dle dovolatele skutečnost, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., avšak v popisu skutku není uvedeno nic, v čem by bylo možno spatřovat druhý zmiňovaný trestný čin, přičemž jeho existence absentuje i v odůvodnění. Dovolatel tedy (s poukazem na příslušnou právní úpravu a judikaturu Ústavního soudu) dovodil závěr, že nedošlo k řádnému zahájení trestního stíhání a jeho trestní stíhání tedy nebylo přípustné (v čemž je spatřován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e/ tr. ř.). S tímto pochybením dle dovolatele souvisí i další pochybení spočívající v tom, že byl v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odňat svému zákonnému soudci, neboť o jeho věci střídavě rozhodoval samosoudce a senát, přičemž vzhledem k výše uvedené právní kvalifikaci jeho jednání bylo vyloučeno, aby tuto věc rozhodoval samosoudce trestním příkazem. Nakonec i vzhledem ke konečné právní kvalifikaci dovolatele odvolacím soudem je zřejmé, že v dané věci měl rozhodovat samosoudce a nikoli senát, v čemž je dovolatelem spatřován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dle jeho mínění vymezen příliš restriktivně a měl by zahrnovat i případy, kdy místo samosoudce rozhodoval senát, neboť i v tomto případě je obviněný odňat svému zákonnému soudci. Proto by mělo být dle jeho názoru přerušeno řízení a věc by měla být dle § 95 odst. 2 Ústavy České republiky předložena Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části ustanovení § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř. vymezeného slovy ledaže by místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Toto ustanovení je podle něj diskriminační v tom směru, že vliv na výsledek hlasování, a tedy i na rozhodnutí, může mít i situace, kdy místo samosoudce rozhoduje senát, což zdůvodnil tím, že zatímco samosoudce (jako profesionální právník) se ve složité právní problematice orientuje daleko lépe než přísedící, bylo by tedy snadnější pro něj uchopit jeho věc, s čímž zřejmě účelově počítala obžaloba, která tak zhoršila jeho postavení před soudem. Dále poukázal na další pochybení soudů obecných, když soud prvního stupně neučinil výrok o náhradě škody, ačkoli jej potom dále zmiňuje v odůvodnění a odvolací soud tuto chybu nenapravil. Závěrem poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž základní práva a svobody musí být chráněny cestou všech opravných prostředků, přičemž i pro Nejvyšší soud je závaznou kompetenční norma podle článku 4 a článku 90 Ústavy České republiky a v tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení meritorního přezkumu v dovolacím řízení s tím, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. S poukazem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 240/201 ze dne 20. 7. 2010 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 51 T 61/2009 ze dne 23. 2. 2010, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně, pokud shledá důvod pro takový postup, aby věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Zároveň požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, a to alespoň stran výkonu trestu zákazu činnosti, a to z důvodů ohrožení jeho profesní existence a s ohledem na dosud probíhající, neskončená exekuční řízení.

K takto podanému dovolání (oběma podáním) se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k argumentaci dovolatele, že se nedopustil trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť v rámci skutkového děje nejednal jako veřejný činitel, je namístě uvést, že podle § 89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem (mimo jiné) exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekuční řád) a o změně dalších zákonů v rámci pověření exekutorským úřadem, exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů (dále jen exekuční činnost ) a další činnost podle tohoto zákona, tedy soubor činností, které je exekutor oprávněn realizovat, je poměrně jasně vymezený, přičemž je možné ho rozdělit na exekuční činnost a další činnosti, přičemž při výkonu exekuční činnosti a dále při sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu (které jsou dalšími činnostmi) exekutor jedná v postavení veřejného činitele. Současně státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že exekuční činnost nelze při výkladu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. stran časového vymezení zcela ztotožnit s exekučním řízením či pověřením k exekuci, ale je pod ni namístě podřadit celý proces vedený exekutorem směřující k nucené realizaci pohledávky, neboť po celý tento časový úsek exekutor plní úkol společnosti spočívající v zabezpečení úhrady dobrovolně nesplněného závazku a současně přitom požívá svěřenou pravomoc, s ohledem na níž je oprávněn zejména zajistit část majetku povinného a řádným způsobem s takto získanou cizí věcí naložit. Poukázal na skutečnost, že dovolatel byl pověřen provedením exekuce, získal od povinného částku a následně byl povinen s ní, s ohledem na další související okolnosti disponovat, když při tomto nakládání se obviněný dopustil posuzovaného skutku. Všechny tyto úkony přitom dovolatel prováděl, jak bylo zmíněno, v rámci exekuční činnosti (když se současně na rozdíl od Městského soudu v Praze státní zástupce domnívá, že se nejednalo o žádnou z činností dalších). Shrnul tedy, že pokud soudy dříve činné ve věci dovodily, že dovolatel jednal ve věci jako veřejný činitel, posoudily, podle jeho názoru, jeho postavení hmotně právně zákonu odpovídajícím způsobem. Proto také této námitce, tvrdící opak, nelze přisvědčit. K námitce dovolatele, že předmětným jednáním nezískal žádný neoprávněný prospěch, a to zejména s ohledem na skutečnost, že na nevydanou částku měl nárok jako na odměnu exekutora, státní zástupce uvedl, že jak vyplývá ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, z listinných důkazů vyplynulo, že okresní soud Praha západ vydal dne 14. 12. 2006 usnesení sp. zn. 13 Nc 2017/2005, kterým určil J. B. povinnost k úhradě nákladů exekuce na částku 14.375,20,- Kč s tím, že reálně vymožená suma činila toliko 57.130,- Kč. Státní zástupce má za to, že i když byl dovolatel (jak zmínil ve svém dovolání), při své exekutorské činnosti vázán především Ústavou a zákony, nemůže se dopouštět jejich svévolného výkladu, ale je mimo jiné povinen se podrobit výkladu pravomocně vyslovenému k tomu Ústavou České republiky určeného orgánu, kterým je soud činný v exekučním řízení, resp. jeho exekutorská pravomoc se nemůže dostat mimo dosah soudní moci s tím, že si např. jinak řečeno výklad zákonů provede samostatně. Pokud proto soud pravomocně rozhodl o nákladech exekuce, dovolateli nic nebránilo ve využití případných procesních prostředků k napadení takového verdiktu, avšak s tím, že po dobu platnosti a účinnosti rozhodnutí je povinen se mu podrobit. Proto se takto ani v tomto rozsahu nelze s dovoláním Mgr. R. V. ztotožnit, přičemž existence nebo neexistence dovolatelem argumentované škody není rozhodná. K doplnění podaného dovolání státní zástupce uvedl, že první část námitek tohoto doplnění dovolání do jisté míry navazuje na tvrzení dovolatele, uplatněná již v dříve učiněném podání, přičemž je nutné nyní doplnit, že jednání dovolatele, pro které byl shledán vinným, se nijak bezprostředně netýkalo jeho vystupování v řízení, vedeném stran výše jeho odměny před soudem, ale toho, že (zjednodušeně řečeno) jako exekutor nenakládal zákonu odpovídajícím způsobem s pohledávkou (finančními prostředky), kterou vymohl, ale nutil poškozeného k úhradě vyšší odměny, než mu náležela s tím, že jinak bude celá záležitost neuzavřená na neurčito a poškozený neobdrží nic. Stejně tak nemá dle státního zástupce hlubší význam to, že před spácháním činu soud činný v exekučním řízení po určitou dobu vyznačoval doložku nabytí moci na rozhodnutí, stejně jako skutečnost, že dovolatel případně napadl rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem. To však již nabylo právní moci a bylo tedy vykonatelné. V daném rozsahu tedy nelze dle státního zástupce dovolání přisvědčit. K další části podaného dovolání, kde dovolatel zpochybnil zákonnost znaleckého vyjádření, podaného Kriminalistickým ústavem Praha z odvětví kriminalistické audioexpertizy, státní zástupce uvedl, že úkony trestního řízení byly ve věci zahájeny dne 15. 3. 2007, kdy byl sepsán záznam. Zde policejní orgán ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř. popsal způsobem odpovídajícím danému okamžiku a stupni objasnění věci skutkové okolnosti, pro které bylo řízení zahajováno (tzn. že je podezření, že dovolatel neoprávněně nakládá s výtěžkem exekuce) a způsob, jakým se o nich dozvěděl. Skutečnost, že dovolatel nadále v zadržování výtěžku exekuce pokračoval a jeho jednání vyvrcholilo dne 27. 7. 2007, kdy se stal žalovaný skutek, na zmíněném závěru ničeho nemění, neboť účelem záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je především vymezit počátek formální činnosti orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k okolnostem, vykazujícím trestně právní relevanci. Pokud v návaznosti na to byl v daném řízení (vedeném, jak bylo řečeno, pro nakládání obviněného s výtěžkem exekuce) zadán a vyhotoven znalecký posudek, bylo možné ho následně jako zákonný důkaz provést a hodnotit. Předmětné podání znaleckého posudku dle státního zástupce přitom nijak nemění ani nemožnost dovolatele v okamžiku zadání posudku uplatnit námitky ve smyslu § 105 odst. 3 tr. ř., neboť pokud tento shledal pochybení ve výběru osoby znalce, v jeho odborném zaměření nebo ve formulaci znalci položených otázek, není v jejich uplatnění vázán žádnou lhůtou a mohl je tvrdit kdykoli v rámci řízení. Státní zástupce uzavřel, že ani v této části argumentace se proto s tvrzeními dovolatele nelze shodnout, když v podstatě zcela mimo možnosti dovolacího řízení leží námitka týkající se místní příslušnosti ve věci po jistou dobu činného policejního orgánu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, státní zástupce uvedl, že neakceptování jedné z právních kvalifikací soudem, oproti názoru uvedenému v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, v případě jednočinného souběhu, nezakládá nezákonnost takového usnesení či obžaloby, a to zejména proto, že trestní stíhání je vedené pro skutek, nikoli pro jeho kvalifikaci, jež se může měnit či upřesňovat. Ani takto k naplnění tvrzeného dovolacího důvodu proto nemohlo dojít. K poslední části mimořádného opravného prostředku, kde dovolatel odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. se státní zástupce vyjádřil v tom směru, že s tvrzeními dovolatele se nelze ztotožnit, neboť především (jak i dovolatel sám poznamenal), k naplnění tvrzeného dovolacího důvodu zcela evidentně nedošlo. K posouzení souladu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s ústavním pořádkem má potom státní zástupce zato, že v případě, který nastal (namísto samosoudce rozhodoval navíc ve smyslu obžalobou navrhované kvalifikace senát), je obviněnému (obdobně jako kdyby nesprávně rozhodl soud vyššího stupně) poskytnuta v podstatě vyšší míra ochrany dána početnějším, kvalitnějším či kvalifikovanějším rozhodovacím sborem, tedy na jeho straně nemohlo dojít k žádné újmě a ani v tomto rozsahu tudíž neshledal podané dovolání důvodným. Za naznačených podmínek potom státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že dovolání Mgr. R. V. je zjevně neopodstatněné a navrhl je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. V návaznosti na to neshledal ani důvod k obviněným požadovanému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcná příslušnost soudů je upravena ustanoveními § 16 a § 17 tr. ř., přičemž věcně nepříslušným je tak soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost, která jsou stanovena ve výše uvedených ustanoveních trestního řádu. Soud nebyl náležitě obsazen (druhá alternativa dovolacího důvodu), jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002, Sb. o soudech a soudcích. Tedy zejména se jedná o případ, když by rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud by rozhodoval senát v neúplném složení atd. (srov. Púry, Šámal: Trestní řád komentář, 2. díl, 5. vydání. str. 2015). Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě s tím, že (kromě skutečnosti, že o jeho věci bylo nejprve rozhodováno trestním příkazem, ač pro tento postup nebyl zákonný podklad (což není námitka právně relevantně uplatněná pod deklarovaným dovolacím důvodem), vzhledem i k tomu, že odvolací soud jeho jednání kvalifikoval, jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a nikoli již jako trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., neměl o jeho věci rozhodovat senát, ale samosoudce. Deklaroval povědomí o skutečnosti, že tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za předpokladu, že by ve věci rozhodoval místo senátu samosoudce, avšak i výše naznačeným postupem v jeho věci došlo dle jeho názoru k porušení jeho práva na zákonného soudce. V první řadě je třeba uvést, že trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 21. února 2008 (č. l. 12), a to pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., když na základě tohoto trestního stíhání byla na dovolatele podána obžaloba Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 10 (č. l. 115) pro výše uvedené trestné činy. Lze přisvědčit dovolateli, že v jeho věci nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby mohlo být rozhodnuto trestním příkazem. Proti tomuto trestnímu příkazu však dovolatel podal odpor a po nařízení věci rozhodoval senát a v tomto směru tak již bylo postupováno v souladu se zákonem. Nelze přiznat opodstatnění námitce dovolatele, že v jeho věci měl rozhodovat samosoudce, protože odvolací soud následně jeho jednání pravomocně posoudil pouze jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a nikoli již trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. Obžaloba byla podána pro oba tyto označené trestné činy, a proto již ve věci rozhodoval senát v souladu se zákonem o soudech a soudcích. Dovolací soud nevidí žádný důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části ustanovení § 265a (správně § 265b) odst. 1 písm. a) tr. řádu, vymezeného slovy ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Výše uvedeným ustanovením trestního řádu je totiž obviněnému poskytována vyšší ochrana početnějším (případně kvalifikovanějším) rozhodovacím sborem, a proto v žádném případě nelze hovořit o rozporu s ústavním pořádkem, když se i zákonodárce rozhodl takovéto případy vyjmout z dovolacího přezkumu. Lze též poukázat na skutečnost, že zcela neopodstatněná je i námitka dovolatele, že v případě samosoudce (jako profesionálního právníka) by bylo pro něj snazší jej přesvědčit o své obhajobě, když byl i výše uvedeným trestním příkazem (o kterém bylo rozhodováno samosoudcem) uznán vinným ze spáchání obou (citovaných) trestných činů.

Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002). Obžaloba byla vznesena pro skutek, v němž byly spatřovány trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., když dovolatel jako soudní exekutor v rámci exekučního řízení a jako veřejný činitel požadoval po poškozeném neoprávněný prospěch výměnou za to, že mu vrátí jeho finanční prostředky (vymožené v rámci exekuce). To, že odvolací soud následně neakceptoval jednu z právních kvalifikací předmětného skutku obsaženého v obžalobě, je v souladu se zákonem, neboť dle § 220 odst. 3 tr. ř. právním posouzením skutku označeném obžalobou (o jehož totožnosti není pochyb) není soud vázán.

V naznačených souvislostech je třeba též zmínit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt) Tzn 12/94, publ. ve Sb. soud. rozh. a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99).

Je tedy dále namístě uvést, že skutečnost, že odvolací soud (v případě jednočinného souběhu) neakceptoval jednu z právních kvalifikací uvedenou v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v obžalobě, nezakládá nezákonnost takového usnesení či obžaloby (jak namítl dovolatel), a to zejména proto, že trestní stíhání je vedené pro skutek, nikoli pro jeho kvalifikaci. Jednání popsané v obžalobě je dozajista trestným činem, včetně dovolatelem namítané subjektivní stránky (s poukazem na dovolatelem uváděné nálezy Ústavního soudu), když orgány činné v trestním řízení posoudily jednání dovolatele, v jehož rámci jako veřejný činitel požadoval po poškozeném B. neoprávněný prospěch v rámci exekučního řízení v postavení veřejného činitele i jako trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., přičemž soud prvního stupně jej uznal vinným i tímto trestným činem, avšak odvolací soud se s touto právní kvalifikací neztotožnil. Jedná se o zákonný průběh trestního řízení, kdy je rozhodováno o vině a trestu obviněného v řízení před soudem a soud při tomto rozhodování není vázán právní kvalifikací uvedenou v obžalobě.

S námitkou údajně nezákonně započatého trestního stíhání souvisí i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť takto zahájené trestní stíhání podle jeho názoru bylo nepřípustné. Přitom dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání stanoví taxativně ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., přičemž námitka tak, jak ji koncipoval dovolatel, se zcela míjí s důvody nepřípustnosti trestního stíhání uvedenými v tomto zákonném ustanovení a je tedy v rámci deklarovaného dovolacího důvodu námitkou zjevně neopodstatněnou. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) je možno uvést, že trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno zcela v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř., podle kterého nasvědčují-li prověřováním podle § 158 tr. ř zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 tr. ř. nebo § 159b odst. 1 tr. ř. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání byly tyto skutečnosti popsány, a jak již bylo dostatečně rozvedeno výše, skutečnost, že odvolací soud jednání dovolatele, v jehož rámci jako veřejný činitel požadoval po poškozeném B. neoprávněný prospěch v průběhu exekučního řízení v postavení veřejného činitele, právně nekvalifikoval (odlišně od usnesení o zahájení trestního stíhání) i jako trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. (tedy měl na věc jiný právní názor než orgány dříve činné ve věci, ačkoli v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se jedná o hraniční případ), nemá vliv na zákonnost takovéhoto usnesení o zahájení trestního stíhání.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který dovolatel též uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Klíčovou námitkou, kterou dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil, byla námitka, že nemohl být uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť při svém jednání dne 27. 7. 2007 nevystupoval jako veřejný činitel a svým jednáním se nepokoušel získat neoprávněný prospěch, tedy, že nemohlo dojít k naplnění jemu přisuzovaného trestného jednání. Takto koncipovaná námitka je uplatněna právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem, je však současně námitkou zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Podle ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.

Dle názoru dovolatele (s poukazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu v této oblasti, zejména nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/06 ze dne 12. 9. 2006 a dále nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/06 ze dne 27. 11. 2008) je třeba důsledně odlišit vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. S tímto tvrzením dovolatele se dovolací soud sice plně ztotožňuje, přičemž však nelze již souhlasit s výkladem dovolatele, že při jeho jednání dne 27. 7. 2007 nebyl v postavení veřejného činitele, nýbrž soukromoprávně jednal s poškozeným (povinným) B. o výši své odměny. Výkon exekuční činnosti (ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák.) totiž nelze považovat již za skončenou vymožením pohledávky oprávněného, nýbrž jedná se i o činnost, kdy následně exekutor disponuje s vymoženou finanční částkou (výtěžkem exekuce) na svém účtu, a to až do úplného skončení exekuce. Dovolací soud tedy souhlasí s názorem státního zástupce, že dovolatel jednal v rámci exekuční činnosti a nejednalo se o žádnou jinou tzv. činnost další (jak také dovodil odvolací soud). Dovolateli je kladeno za vinu to, že na poškozeného vyvinul zcela nepřípustný nátlak tím, že mu kritického dne sdělil, že dispozice s výtěžkem exekuce je plně v jeho moci a pokud mu poškozený nebude po vůli s vyplacením jeho domnělého nároku, bude v rámci exekučního řízení toto prodlužovat a oddalovat vyplacení finanční částky, na kterou měl poškozený zcela legitimní právní nárok. Z takového postupu zjevně plyne, že dovolatel měl jenoznačně v úmyslu zneužít svého výsadního postavení a pravomocí, které mu byly jakožto exekutorovi uděleny zákonem v rámci jeho povolání exekuční činnosti.

Další důvod, proč se nemohl dopustit jemu přisuzovaného trestného činu je dle dovolatele ten, že svým jednáním žádný neoprávněný prospěch nezískal, protože rozhodnutí exekučního soudu, kterým mu byla stanovená odměna ve výši cca 14.000,- Kč, a které bylo podkladem pro výrok o vině trestního soudu, bylo vadné a v rozporu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., v tehdy platném, znění. Podle této vyhlášky (§ 11 odst. 4) pokud exekutor před tím, než z důvodů podle odstavce 3 (§ 11) zaniklo jeho pověření k provedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 3 (§ 11).

Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, zda byly splněny podmínky pro zastavení exekuce a zda usnesení o zastavení exekuce ze dne 24. 6. 2006 bylo učiněno v souladu se zákonem, když je třeba současně třeba uvést, že proti tomuto rozhodnutí bylo možno podat do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení odvolání ke Krajskému soudu v Praze, což však nikdo neučinil. Nicméně jako obiter dictum je možno uvést, že podle § 51 exekučního řádu, na který poukázal dovolatel (přestože jej nesprávně označil jako § 511), pověření k provedení exekuce zaniká mimo jiné, pokud pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy; v daném případě byla však v době zastavení exekuce vymožena pouze samotná pohledávka, náklady exekuce však nikoli, nemohlo tedy dojít k následkům předvídaným tímto ustanovením. Dovolací soud není oprávněn posuzovat vadnost či nezákonnost usnesení Okresního soudu Praha západ ze dne 14. 12. 2006, kterým byly na základě námitek povinného náklady exekuce stanoveny na částku 14.375,- Kč, když toto rozhodnutí soudu je pro něj právně závazné (§ 9 odst. 1 tr. ř. řešení předběžných otázek, podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného). Avšak v této souvislosti (jako obiter dictum) považuje za nutné uvést, že nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že výše uvedený soud neměl právo takovýmto způsobem o nákladech exekuce rozhodnout a nemá jakékoli moderační oprávnění v tomto směru. Lze v této věci poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, str. 479, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.), ve kterém je mimo jiné zcela jasně uvedeno, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je prostředkem pro řešení vzájemné kolize základních práv, případně ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, princip proporcionality, a to jak v řízení o ústavních stížnostech, tak při abstraktní kontrole norem. Ústavní soud, aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i výchovný prvek, když de iure není dána možnost ocenit to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Ustanovení vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor proti smyslu logiky právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu). Uvedenou konstrukci považuje Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, a to vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu. V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce." K tomu Ústavní soud dodal v citovaném nálezu, že "do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s naznačenými principy." Za dané situace, kdy povinný B. ihned po vydání exekučního příkazu dne 31. 1. 2005 jednal s dovolatelem jako exekutorem prostřednictvím své právní zástupkyně, informoval ho o vzniklé právní situaci, kdy měl za oprávněnou započitatelné pohledávky, o kterých prostřednictvím svých právních zástupkyň jednali, nicméně uhradil celou vymáhanou částku na účet exekutora hned v únoru 2005 (z větší části ještě před nabytím právní moci usnesení o nařízení exekuce, proti němuž podal povinný řádné odvolání), tedy bez přímého výkonu exekuce, a exekuce byla do částky 307.553,- Kč zastavena, exekuční soud snížil dovolatelem vypočtené náklady exekuce na 14. 375,- Kč, a takto učiněné rozhodnutí je s ohledem na výše uvedené pro soudy činné v trestním řízení právně závazné.

Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že toto soudní rozhodnutí je (a především v době spáchání skutku dne 27. 7. 2007 bylo) především právně závazné pro dovolatele, neboť pravomocná soudní rozhodnutí jsou pro účastníky soudního řízení závazná (§ 159a odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolatel tedy (zejména i jako soudní exekutor) byl povinen respektovat takovéto soudní rozhodnutí, o jehož korektnosti mohl mít svoje pochyby, avšak nápravy takovéto (namítané) vady se mohl domáhat opět a pouze jen prostředky právními a zákonnými, což však dovolatel neučinil. Mohl tedy uplatnit svoje práva formou občanskoprávního řízení nebo v rámci úplného zastavení nařízeného výkonu (na závěr exekuce), kdy (jak uvedl) se znovu rozhoduje podle § 271 občanského soudního řádu o náhradě nákladů exekuce a mohou být zrušena i předchozí rozhodnutí v tomto směru, kdyby (jak uvedl s poukazem na citované nálezy Ústavního soudu), byl při rozhodování o takovéto pohledávce, eventuálně při následném vymáhání této pohledávky, v pozici účastníka řízení. Dokud však takováto situace nenastala a vydané soudní rozhodnutí bylo pro něj právně závazné, neměl dovolatel jakékoli oprávnění zneužívat svého postavení exekutora k tomu, aby po poškozeném požadoval plnění, o kterém se sice mohl domnívat, že na něj má nárok, nicméně musel vědět, že způsob, jaký k získání takového plnění zvolil, je v rozporu se zákonem. A to zejména proto, že na jednání s poškozeným dne 27. 7. 2007 nepřipustil přítomnost ani právní zástupkyně poškozeného B., ani poškozeným požadovaného svědka H. a odmítl mu na takto (případně) inkasovanou částku vystavit jakýkoli doklad. O tom, že dovolatel měl v úmyslu zneužít svého postavení jakožto veřejného činitele svědčí i skutečnost, že na poškozeného B. vyvinul nátlak v tom směru, že pokud nepřistoupí na jeho návrh, bude vyplacení zadržované částky odloženo na neurčito. Za těchto okolností tedy nemohl jednat v přesvědčení, že po právu uspokojuje svou pohledávku, když postavení obou zúčastněných bylo takto nerovné, přičemž (i jak poukázal dovolatel) podle § 2 odst. 2 občanského zákoníku v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. Odměna exekutora je upravena § 90 - § 92 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen exekučního řádu). Podle § 90 odst. 1 exekučního řádu za exekuční činnost a další činnost podle tohoto zákona náleží exekutorovi odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Možnost smluvní odměny za exekuci je upravena pouze odst. 2 téhož ustanovení, podle které exekutor a oprávněný mohou uzavřít písemnou smlouvu o provedení exekuce, v níž mohou sjednat smluvní odměnu za provedení exekuce, přičemž však smluvní odměna není nákladem exekuce. Dále je odměna exekutora podle § 92 exekučního řádu upravena vyhláškou, když podrobnosti o výši a způsobu určení odměny, hotových výdajů, náhrady za doručení písemností a náhrady za ztrátu času stanoví ministerstvo vyhláškou. Podle § 87 odst. 3 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky, přičemž podle § 88 odst. 3 exekučního řádu účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu, který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Z výše uvedených ustanovení exekučního řádu je zřejmé, že způsob, který zvolil dovolatel, je v rozporu i s exekučním řádem, když tento stanoví přesné způsoby určení odměny exekutora a dovolateli navíc muselo být zřejmé, že za situace, kdy byly náklady exekuce sníženy soudem právě k námitkám poškozeného (povinného) B., nejedná s ním výše popsaným způsobem jako s rovným účastníkem, nýbrž se ho zcela nepřípustným způsobem snaží přimět, aby mu (v rozporu s rozhodnutím soudu vydaným z podnětu poškozeného a v jeho prospěch) přenechal vyšší částku, než jakou mu k námitkám poškozeného přiznal soud.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný, ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání) nelze dále podřadit ani námitky dovolatele ohledně pozdního vyznačování doložek právní moci, které jsou pro posouzení jeho viny právně irelevantní, stejně jako procesní námitky týkající se místní příslušnosti policejního orgánu a znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická expertiza, který byl podán dne 30. 8. 2007. Dle názoru dovolatele nemohlo dojít k zahájení úkonů trestního řízení dne 15. 3. 2007, když předmětný skutek byl spáchán až dne 27. 7. 2007. Jako obiter dictum je namístě poukázat na to, že jak vyplývá z příslušného trestního spisu (č. l. 1), již dne 15. 3. 2007 na základě oznámení poškozeného B. byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci zpronevěry výtěžku nad rámec exekuce a v rámci tohoto šetření došlo k předmětnému jednání dovolatele dne 27. 7. 2007, kdy v řízení vedeném pro nakládání dovolatele s výtěžkem exekuce byl vyhotoven znalecký posudek (č. l. 35) ke zvukovému záznamu pořízeném poškozeným na jednání dne 27. 7. 2007, nejedná se tedy o důkaz získaný neprocesním způsobem. Též nelze přisvědčit dovolateli, že by výše popsaným postupem došlo k omezení jeho práva na obhajobu, když vznesení námitek ve smyslu § 105 odst. 3 tr. ř. není omezeno jakoukoli lhůtou a mohl je uplatnit kdykoli v průběhu trestního řízení. Přitom stran učiněných skutkových zjištění je namístě uvést, že tato co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Na závěr považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že dovolatel zcela oprávněně namítl, že soud prvního stupně neučinil adhezní výrok o náhradě škody, ačkoli v odůvodnění se touto otázkou zabýval a odvolací soud nesjednal nápravu tohoto stavu, přestože navíc rozhodoval sám ve věci rozsudkem. V rámci odvolacího řízení však tuto námitku nikdo nevznesl (a to ani poškozený B.) a ani v dovolacím řízení ji dovolatel neuplatnil s poukazem na příslušný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. S ohledem na výše uvedené (a především na značně formalizovanou úpravu dovolacího řízení) tak dovolací soud nemůže na takovou (v zásadě připomínku) reagovat.

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud takto podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl, nerozhodoval ani o dovolatelem podaném návrhu na odklad trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka