3 Tdo 1617/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 265b odst. g tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1617/2015 -23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný V. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 173/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově pod sp. zn. 101 T 96/2015, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného V. B. odmítá .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 101 T 96/2015, byl obviněný V. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že :
1) dne 10. 3. 2015 kole 20.55 hodin v O.-L., okres K., na M. třídě, u autobusové zastávky před budovou NsP O., se záměrem získat vhodné věci silou, chtěl A. B., která zde čekala na kamarádku, vytrhnout z ruky koženkovou kabelku tak, že ji chytil za obě ucha, která jmenovaná držela v levé ruce, a začal se s ní o kabelku přetahovat, nakonec se mu podařilo kabelku jí z ruky vytrhnout a utekl pryč, přičemž v kabelce se nacházel mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou společnosti O2, dámská kožená peněženka s finanční hotovostí se výši nejméně 400 Kč, osobní doklady a písemnosti, svazek pěti klíčů, deštník, růžová kosmetická taška, krém na ruce, kartáč na vlasy, zrcátko s hřebenem a drobné potraviny, čímž A. B. způsobil škodu v celkové výši nejméně 670 Kč, a v důsledku jeho jednání jmenovaná utrpěla pouze drobné poranění ve formě otoku horního rtu ,
2) dne 11. 3. 2015 kolem 05.30 hodin v O.-L., okres K., na ulici U. M., poblíž prodejny lahůdek H., se záměrem získat vhodné věci silou, chtěl kolem procházející M. S. vytrhnout z ruky koženkovou kabelku tak, že ji chytil za obě ucha, která jmenovaná držela v pravé ruce, a začal se s ní o kabelku přetahovat, kdy nakonec škubl tak silně, až upadla na zem na pravý bok a kabelku pustila, čehož využil a utekl s ní pryč, přičemž v kabelce měla mobilní telefon zn. Samsung se SIM kartou společnosti T-Mobile, plátěnou skládací peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 475 Kč, osobní doklady a písemnosti a svazek tří klíčů, čímž M. S. způsobil škodu v celkové výši nejméně 845 Kč, a v důsledku jeho jednání jmenovaná utrpěla pouze drobná poranění ve formě oděrky na pravé dlani a oděrky na pravém kolenu . Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným M. S., bytem K. N. M., T. O., škodu ve výši 845 Kč, a A. B., bytem O.-L., N. V., škodu ve výši 670 Kč.

Dle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. B., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 101 T 96/2015, podal obviněný do všech výroku napadeného rozsudku odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočce v Havířově.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 173/2015 , a to tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočce v Havířově podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného V. B. nově odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Odvolání obviněného V. B. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 231-232 ), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že soudy nesprávně právně posoudily u skutku pod bodem 2) naplnění skutkové podstaty podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a u skutku pod bodem 1) to, že měl být údajným pachatelem vytýkané činnosti. Uvedl, že ve věci shledává existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé. Namítá v této souvislosti porušení svého práva na spravedlivý proces, přičemž poukazuje na skutečnost, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (výslech svědků M. K., M. H. a P. M.), a současně má za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Trvá na tom, že se skutku pod bodem 1) nedopustil, a tvrdí, že soudy vycházely toliko z výpovědi poškozené B. a z jeho prvního doznání. Poškozená jej však v průběhu hlavního líčení neidentifikovala jako pachatele, a to přesto, že se s údajným pachatelem měla poměrně dlouhou dobu přetahovat o svou kabelku. Stran jeho doznání namítl, že toto nemůže být jediným podkladem pro uznání viny. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) pak obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by užil násilí vůči poškozené, neboť jí kabelku pouze vytrhl a v žádném případě se s ní o kabelku nepřetahoval. Má za to, že se svým jednáním dopustil toliko přečinu krádeže.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského osudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 173/2015, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 23. 11. 2015 (č. l. 234). Dne 23. 12. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1232/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného V. B. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 7 To 173/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ se zejména jedná o samotnou výpověď poškozené A. B. a dále jeho osobní doznání; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů konkrétně výslechů svědků M. K., M. H. a P. M.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu pod bodem 1/ výroku o vině), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti stran obou skutků z provedených důkazů nevyplývají) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se jednání kladeného mu za vinu pod bodem 1/ výroku o vině nedopustil, a stran skutku popsaném pod bodem 2/ se sice zmocnil kabelky poškozené, o tuto se však s poškozenou nepřetahoval, pouze jí ji vytrhl z ruky).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné pobočce v Havířově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem odvolacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo, kdy za účelem ověření obhajoby obviněného, zda v případě jednání popsaném pod bodem 1) nedošlo k záměně skutku, bylo soudem odvolacím provedeno doplnění dokazování. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, tedy, že se předmětného jednání nedopustil (skutek pod bodem 1/ výroku o vině), popřípadě se skutek odehrál jinak (skutek pod bodem 2/ výroku o vině).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené (stran skutku pod bodem 1/ výroku o vině), se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak lze podřadit námitku, v rámci níž namítl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, kdy nebylo z jeho strany vůči poškozené užito násilí, a jeho jednáním tedy mělo být posouzeno toliko jako přečin krádeže. Předmětná námitka je neopodstatněná.

Zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí , nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .

Objektivní stránka tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě), který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet.

V návaznosti na výše stručně předestřená teoretická hlediska a velmi podrobně zdůvodněné závěry zejména odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině postrádají jakékoli opodstatnění. Ze skutkových zjištění se podává, že poškozená pevně držela rukou tašku za její ucha, začala se o ni přetahovat s obviněným, přičemž nepochybně byla vedena vůlí ji nevydat, a obviněný ve snaze překonat tuto vůli vynaložil vyšší sílu, aby se této věci zmocnil, tedy se z jeho strany zcela jistě nejednalo o pouhé odejmutí tašky z ruky poškozené, nýbrž o násilí užité vůči poškozené ve smyslu § 173 tr. zákoníku. Na místě je totiž zdůraznit, že jestliže napadená osoba drží věc, jíž se pachatel má v úmyslu zmocnit, musí tento pachatel překonat její odpor věc dobrovolně nevydat, a za tímto účelem použije nutný stupeň násilí, které sice navenek působí pouze vůči věci, ale současně zasahuje i proti konkrétní osobě, jež věc drží a nemá vůli ji vydat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 927/2003). Charakter zmocnění se předmětné věci silou vyšší intenzity podporuje v daném případě především následný pád poškozené na zem, kdy poškozená výlučně vlivem jednání obviněného ztratila stabilitu a upadla na zem.

Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného právně relevantními, kdy obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu