3 Tdo 1609/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1609/2015 -24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 10 To 197/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 202/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 14 T 202/2012 , byl obviněný P. S. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Za to byl podle § 250 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 trestního zákona a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti JMC Trading, s. r. o., IČ: 26846802, se sídlem Nádražní 9, Mohelnice, na náhradě škody částku ve výši 141.610 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 10 To 197/2015 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 6. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu, jelikož podle jeho přesvědčení není jeho jednání trestným činem, existuje extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry a nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Odvolací soud navíc zasáhl do jeho ústavního práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny, když bez dostatečného odůvodnění přikázal věc k projednání jinému samosoudci okresního soudu poté, kdy třikrát zrušil zprošťující rozsudek původní samosoudkyně nalézacího soudu. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1387/2009-I, obviněný dále namítl, že skutková zjištění soudu nemají obsahovou souvislost s provedenými důkazy, ba naopak jsou v podstatě opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Obviněný nesouhlasí se závěrem, že v okamžiku objednávání zboží měl být srozuměn s tím, že objednávající společnost nebude schopna s ohledem na svoji finanční situaci dostát svému závazku uhradit kupní cenu dodavateli. Soudy přitom neakceptovaly, že za zboží měl platit nový majitel společnosti, když uzavřely, že převod společnosti na firmu CREON Corp. i osoba D. K. jsou fiktivní. Nepřihlédly přitom ke skutečné ekonomické situaci společnosti, jejíž aktiva ve výši 1.452.000 Kč převyšovala pasiva ve výši 835.000 Kč. Podle výpovědi svědkyně R. pak byla denní tržba společnosti na prodejně ve V. kolem 15.000 Kč, a tak by byla společnost schopna uhradit dlužnou částku za necelých deset dnů. Dále byla zrekonstruována prodejna společnosti, což také vylučuje špatnou finanční situaci společnosti. Pokud jde o osobu D. K., její existenci potvrdili svědci M., Š. a P. Ani společnost CREON Corp. nemohla být fiktivní, když důkazem je podací lístek a doručenky o doručování zásilek na její adresu. K tomu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2009 a Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1975/08 obviněný dále namítl, že bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo. Závěrem obviněný uvedl, že projednávaná věc má znaky běžného obchodního sporu, který není namístě řešit prostředky trestního práva. K tomu citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 764/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze e dne 16. 6. 2015, č. j. 10 To 197/2015-453 v celém rozsahu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal tomuto soudu v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) k dovolání uvedl, že mimo rámec dovolacích důvodů jsou námitky obviněného, jejichž podstatou je hodnocení důkazů, předkládání vlastní verze průběhu skutkového děje či zpochybňování skutkových zjištění a hodnocení důkazů ze strany soudů. Dotčená rozhodnutí pak podle státního zástupce netrpí žádnými extrémními vnitřními rozpory. Námitku absence subjektivní stránky dovozuje obviněný z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. V dané věci nejde o standardní obchodní transakci, jelikož to vylučuje od počátku existující zlý úmysl obviněného. Pokud jde o právo na zákonného soudce, státní zástupce se domnívá, že krajský soud svůj postup dostatečně vysvětlil.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Obviněný P. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Vypořádal se i s procesními námitkami obviněného. Dovolací argumentace byla výlučně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Nejvyšší soud pouze podotýká, že skutkové verze předkládané obviněným byly v rozporu s důkazy objektivními. Byl to totiž pouze on, kdo činil za krajně nepříznivé ekonomické situace společnosti další objednávky zboží, vědom si finančních a nesplácených závazků. Společnost disponovala jediným účtem, dispoziční právo náleželo pouze obviněnému a jeho matce. Jím provedený převod obchodního podílu na společnost jinou, ovšem při ponechání jednatelství a dispozice k účtu, možno hodnotit jako snahu zbavit se majetkové odpovědnosti vůči věřitelům.

Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu