3 Tdo 1601/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 1601/2010-20
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným A. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, č. j. 10 To 308/2010-111, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 220/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 5. 2010, č. j. 2 T 220/2009-93, byl obviněný A. V. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 5. 10. 2008 v 11.30 hodin v S., okres P., v ulici P., slovně a fyzicky napadl nezl., neboť je romského etnika, tak, že jej se slovy černá držko, co tady děláš, vyvraždím celou tvou rodinu kopem do těla srazil na zem a následně jej nejméně ještě 4x kopl na zemi do těla a způsobil mu zhmoždění levé kyčelní krajiny s podlitinou a lehké zhmoždění pravé kyčelní krajiny . Za to byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 6 T 23/2008, jímž byl pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchané dne 18. 10. 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců a k trestu zákazu pobytu v okrese Most v trvání jednoho roku.

O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2010, č. j. 10 To 308/2010-111, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 7. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný A. V. dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Tuto skutečnost spatřuje především v tom, že přípravné řízení, ačkoli bylo vedeno jako zkrácené podle ustanovení §§ 179a až 179h tr. ř., trvalo od 6. 10. 2008 do 30. 10. 2009, kdy byl soudu doručen návrh na potrestání podezřelého, tedy více než jeden kalendářní rok. V tomto řízení mu byl záznam o sdělení podezření doručen teprve dne 19. 10. 2009, tedy opět více než rok po jeho zahájení a navíc až poté, kdy byly policejním orgánem provedeny veškeré důkazy, které byly následně použity soudem prvního stupně při rozhodování o vině. V důsledku tohoto postupu byl dovolatel podle svého přesvědčení zbaven svého práva na obhajobu podle § 179b odst. 2, resp. § 33 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a neměl tak možnost využít v přípravném řízení všech svých procesních oprávnění.

Porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu spatřuje dovolatel dále ve skutečnosti, že soud prvního stupně odmítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka Jiřího Nováka, který podával vysvětlení v přípravném řízení a který měl být bezprostředně přítomen inkriminovanému incidentu. Namísto toho naopak hlavní líčení odročil za účelem vyžádání odborného vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V důsledku toho se další hlavní líčení konalo až 6. 5. 2010 a soud v něm nakonec vyhlásil usnesení, že výše uvedený důkaz prováděn nebude. Tímto postupem podle obviněného (dovolatele) došlo k porušení článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a v souvislosti s tím též článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V další části dovolání obviněný namítl, že v jeho trestní věci byla porušena rovněž procesní zásada in dubio pro reo . Na podporu tohoto tvrzení pak provedl vlastní rozbor ve věci provedených důkazů se závěrem, že klíčový svědek V. S. byl od místa incidentu vzdálen mnohem více než na jím tvrzených 20 metrů a průběh celého incidentu tak nemohl přesně sledovat a tedy ani přesvědčivě popsat. Nebylo tedy bez důvodných pochybností prokázáno, že to byl právě dovolatel, kdo zaútočil na poškozeného J. F. Naopak bylo prokázáno, že stíhaný skutek nespáchal, když poškozeného ve skutečnosti napadl jeho bratr V. V., kterého ostatně jako útočníka při v hlavním líčení nakonec označil sám poškozený.

Pokud jde o trest, který mu byl uložen, považuje jej dovolatel za nepřiměřeně přísný, neodpovídající zásadám pro ukládání trestních sankcí, zejména s ohledem na ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), podle kterého tam, kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že skutek se stal téměř před dvěma roky, že je studentem posledního ročníku střední školy, již se účastnil přijímacích zkoušek na vysokou školu a o vysokoškolské studium má zájem. Proto by podle jeho názoru bylo přiléhavější uložit mu některý z alternativních trestů, například trest domácího vězení, který by pro něj neznamenal znemožnění studia, vyčlenění z rodiny a možnost přípravy na své budoucí povolání.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jednak odložil (resp. přerušil) výkon napadeného rozhodnutí, a dále aby napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, jemuž byl doručen dne 20. 10. 2010. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 11. 11. 2010 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího zastupitelství sdělila, že vzhledem ke skutkové povaze uplatněné dovolací argumentace obviněného nejvyšší státní zástupkyně nevyužívá svého oprávnění ve smyslu výše citovaného ustanovení a k dovolání se vyjadřovat nebude.

Obviněný A. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, vůbec nedopustil. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování a vůči způsobu, jakým oba soudy hodnotily důkazy již provedené, zejména pak dle jeho tvrzení nepřesvědčivou svědeckou výpověď svědka V. S. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily jednotlivé svědecké výpovědi, včetně výpovědi poškozeného, k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v obhajobou navrhovaném rozsahu. V důsledku toho pak bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje (podle níž poškozeného napadl nikoli on, nýbrž jeho bratr V. V.) pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zejména zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost pak věnoval otázce věrohodnosti výpovědi svědka V. S. a náležitě vysvětlil, proč ji považoval za přesvědčivou. Zároveň se vypořádal i s následnou změnou výpovědi poškozeného J. F. oproti rekognici v přípravném řízení a vysvětlil, proč verzi, podle níž ho napadl nikoliv obviněný, ale jeho bratr V. V., neuvěřil (viz str. 3 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal. I on se zabýval namítanou nevěrohodností výpovědi náhodného svědka V. S. a skutkovou verzí předkládanou obviněným a v napadeném rozhodnutí a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. vyložil, proč v tomto směru považoval závěry soudu prvního za správné (viz str. 2, 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

K námitkám obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozhodnutí obou soudů splňují, neboť je v nich uvedeno, z jakých důvodů důkazní návrh obhajoby výslechem svědka Nováka zamítly (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení odvolacího soudu).

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nelze podřadit ani ryze procesní námitku porušení ustanovení trestního řádu upravujících zkrácené přípravné řízení. Jako obiter dictum na tomto místě Nejvyšší soud toliko poznamenává, že ve věci bylo konáno hlavní líčení za účasti obviněného, který byl současně zastoupen osobně přítomným obhájcem. V rámci hlavního líčení byly znovu provedeny veškeré důkazy , z nichž soud následně vycházel při zjištění skutkového stavu věci a na něj navazující právní kvalifikaci skutku. Obviněný (dovolatel) i jeho obhájce přitom měli možnost se k důkazům prováděných v jejich přítomnosti vyjádřit (viz protokol o hlavním líčení). Nelze proto přijmout tvrzení dovolatele, že v trestním řízení (jako celku), zejména pak v hlavím líčení před soudem, byl zbaven svého práva účinně se hájit, anebo že by mu možnost obhajoby byla v rozporu s jeho základními právy ztížena v takové míře, aby to mohlo mít negativní dopad na spravedlivý výsledek řízení.

Pokud jde o právní relevanci námitek dovolatele uplatněných proti výroku o trestu, Nejvyšší soud poukazuje na vlastní rozhodovací praxi (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.), podle níž lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To se v daném případě nestalo.

Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatelem namítáno nebylo.

Pokud jde o namítanou délku trestního řízení bylo třeba vzít v úvahu, že dovolatel se trestné činnosti dopustil dne 5. 10. 2008 a byl pro ni pravomocně odsouzen dnem 20. 7. 2010, tedy s odstupem necelých dvou let po spáchání předmětného skutku. Délka řízení se v daném případě ani vzdáleně neblíží Evropským soudem pro lidská práva uznávané hranici, jejíž překročení již zpravidla bývá považováno za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je pak nutno - jako kompenzační opatření - zohledňovat například při ukládání trestu odnětí svobody.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného A. V. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadami předpokládáni v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Návrh na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí může za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Jestliže takový návrh učinil v rámci svého dovolání sám obviněný, lze jej nutno považovat toliko za podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., o němž není třeba rozhodnout samostatným výrokem, pokud předseda senátu Nejvyššího soudu k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí neshledal důvody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler