3 Tdo 1595/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 210 odst. 2,4 tr. zákoník



3 Tdo 1595/2015 -33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný O. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 9 To 89/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 110/2012, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného O. M. odmítá .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 4 T 110/2012 , byl obviněný O. M. uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ) , kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku, tím, že v úmyslu získat neoprávněně peněžité plnění činil níže popsané kroky, kdy nejprve uvedl dne 30. 3. 2011 do protokolu o nehodě v silničním provozu vedenému u policejního orgánu Dopravního Inspektorátu SDN, Územního odboru P., Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Policie České republiky, pod č. j. KRPS-162/DNPB-2011-MP, k údajné dopravní nehodě, která se měla stát dne 30. 3. 2011 v 8:45 hodin na silnici ve směru P. H. v katastru obce T. D. na km u domu vozidla VW Golf, kterou však v daném čase a místě zinscenoval, že k dopravní nehodě vozidla VW Golf mělo dojít tím způsobem, že se nevěnoval řízení a s vozidlem najel na pravý okraj vozovky, odkud následně sjel do silničního příkopu, kde narazil čelně s vozidlem do betonového propustku, přičemž poté dne 31. 3. 2011 v řízení před AXA pojišťovnou, a. s., jako pojištěnec a majitel vozidla VW Golf, při uplatnění nároku na pojistné plnění z pojistné smlouvy pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a havarijní pojištění vozidla VW Golf, oznámil uvedenou škodní událost jako dopravní nehodu nezávislou na vůli účastníka, kterou pojišťovna zaevidovala pod číslem pojistné události, přičemž uvedl údaje odporující skutečnosti o příčině, průběhu a následcích dopravní nehody, kdy při této události mělo dojít u vozidla VW Golf k poškození přední kapoty, předního čela, pravého předního blatníku, plata střechy, pravých předních dveří, předních světlometů, předního nárazníku, pravého zpětného zrcátka, předního skla, zadního nárazníku, pravého předního a pravého zadního disku, pravé přední a pravé zadní pneumatiky, plastového krytu pravého prahu, lišty pravých předních dveří, kliky pravých předních dveří, pravého předního plastového podběhu, airbagu řidiče a spolujezdce, přístrojové desky, pravého zadního blatníku, pravého předního podběhu, řídící jednotky airbagů, vystřelení 2x bezpečnostních pásu, levého předního nosníku, pravého předního nosníku, chladiče vody, chladiče klimatizace, chlazení + 2x vrtule prasklé, plastu pod motorem, trubky klimatizace, kompresoru klimatizace, olejového filtru, alternátoru, výztuhy nárazníku, sání, uhlíkového filtru, pravého držáku motoru, držáku baterie, relé na vrtule chlazení, ESP, podtlaků, startéru, plastu pravého předního podběhu, nádoby na vodu, nádobky na vstřikovače, motoru, kdy po provedené likvidaci vyplatila AXA pojišťovna, a. s., dne 23. 9. 2011 O. M. pojistné plnění ve výši 251.750 Kč, přičemž k dopravní nehodě způsobené jím popisovanými skutečnostmi a ke vzniku uvedených poškození při této události nemohlo dojít a nedošlo, čehož si byl O. M. vědom, k poškození vozidla došlo jinak a za jiných okolností, v důsledku čehož vznikla AXA pojišťovně, a. s., škoda ve výši 251.750 Kč.

Za to byl odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 400 Kč, tj. v celkové výši 40.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AXA pojišťovně, a. s., škodu ve výši 251.750 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 4 T 110/2012, podal obviněný O. M. odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 9 To 89/2015 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 9 To 89/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 431-443), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v úvodu svého obsáhlého dovolání rekapituluje průběh dosavadního trestního řízení. Dále cituje rozsáhlé pasáže ze znaleckých posudků, jež byly v rámci trestního řízení provedeny soudy jako důkaz, a tyto navzájem konfrontuje. Má za to, že revizní znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně, Ústavu soudního inženýrství, vykazuje takové nedostatky, ze kterých je patrno, že byl zpracován osobami s chabými znalostmi a zkušenostmi, nikdy neměl opustit ústav a už vůbec neměl být podkladem pro jeho odsouzení. K reviznímu posudku se vyjadřuje zejména stran softwarové simulace předmětné dopravní nehody, kdy zpochybňuje jednotlivé závěry a průběh simulovaného nehodového děje, který podle něj neodpovídá skutečnosti, a soudy se s těmito významnými nedostatky v žádném případě nevypořádaly. Stejně tak znalecký posudek Ing. Karla Doležala považuje za zcela nekompetentní a bezcenný. Obviněný dále poukazuje na znalecké posudky vypracované Ing. Josefem Štrobachem, Znaleckým ústavem DEKRA CZ, a. s., a znalcem Stanislavem Bartoněm, které byly předloženy obhajobou. K těmto obviněný uvádí, že znalecký posudek Ing. Josefa Štrobacha odpovídá průběhu nehodového děje tak, jak jej popisuje, a je podpořen jednak expertizou Znaleckého ústavu DEKRA CZ, a. s., jednak znaleckým posudkem Stanislava Bartoně. Obviněný má za to, že znalecké posudky, které byly v řízení před soudy provedeny jako důkaz, jednoznačně neprokazují jeho vinu, naopak každý znalecký posudek či expertiza vyvolává pochybnosti o jeho vině, na základě čehož dovozuje porušení zásady in dubio pro reo.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 9 To 89/2015, a podle ustanovení § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 11. 2015 (č. l 452-454), sp. zn. 1 NZO 1161/2015.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že podstatným rysem dovolání je skutečnost, že uvedené námitky byly obviněným uplatněny již v rámci jeho obhajoby v předcházejících fázích trestního řízení. Současně se domnívá, že ani jednu v dovolání uplatněných námitek nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neboť obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze zpochybňuje učiněná skutková zjištění. Dovolání obviněného neobsahuje žádnou námitku, která by mohla uplatněný dovolací důvod naplnit. Obviněný brojí proti skutkovým zjištěním učiněných na podkladě provedeného dokazování, zejména pak znaleckých posudků. V této souvislosti předkládá vlastní verzi průběhu nehody, přičemž je přesvědčen, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, neboť je podporována znaleckými posudky předloženými obhajobou. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že lze plně odkázat na podrobné hodnocení provedených důkazů, které je popsáno zejména v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž se s tvrzeními a námitkami vznesenými obviněným v rámci odvolacího řízení vypořádal velmi podrobně a přiléhavě, způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v ustanovení § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 9 To 89/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především revizního znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně, Ústavu soudního inženýrství, a dále znaleckého posudku Ing. Karla Doležala, znaleckého posudku Ing. Josefa Štrobacha a expertizy zpracované Znaleckým ústavem DEKRA CZ, a. s.) a vadná skutková zjištění (námitka stran zjištění průběhu nehodového děje, které dle obviněného neodpovídá realitě), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp., že znalecké posudky jednoznačně neprokazují jeho vinu, přičemž předkládá vlastní hodnocení revizního znaleckého posudku VÚT Brno, Ústavu soudního inženýrství) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že dopravní nehoda se stala tak, jak ji on popisuje).

Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, která se stala podkladem usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, v drtivé většině znaleckých posudků a expertíz, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný následně neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu