3 Tdo 1594/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoník, § 178 odst. 1, 2 tr. zákoník



3 Tdo 1594/2015 -26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání podaném M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 11 To 365/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 197/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 1 T 197/2014 byl M. H. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

V předmětné věci podal M. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 11 To 365/2015 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení podal M. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný M. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve podotkl, že napadené usnesení neodpovídá principu hodnocení důkazů in dubio pro reo a nenaplňuje čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V tomto odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, ve kterém se Ústavní soud zabýval významem presumpce neviny při hodnocení důkazů, požadavkem rozhodování in dubio pro reo a dalšími požadavky na hodnocení důkazů. Dále uvedl, že v předmětném jednání nebyl přítomen znak dlouhodobosti jako jeden z požadavků pro naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku. K tomuto poukazuje na přijímání darů ze strany poškozené, dobrovolnost intimního styku, či průběh svědecké výpovědi poškozené před soudem. Připustil, že jeho jednání by mohlo být považováno za obtěžující, avšak nikoli takové intenzity, aby v ostatních vzbuzovalo obavu o život nebo zdraví. Rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která se věnuje otázce subsidiarity trestní represe, resp. znaku dlouhodobosti u § 354 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu a rozsudek okresního soudu podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265 l tr. ř. přikázal věc soudu k novému rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dovolací námitky obviněného. Dále uvedla, že lze plně souhlasit se závěry soudů prvního a druhého stupně a jimi shledanou právní kvalifikací. Znaku dlouhodobosti u skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování pak soud prvního stupně věnoval patřičnou pozornost a náležitě zdůvodnil jeho naplnění. Připomněla, že k právní kvalifikaci jednání jako nebezpečného pronásledování není potřeba, aby bylo k vynucení kontaktu s obětí použito i násilí, nýbrž postačuje obtěžování všudypřítomnou bezprostřední či zprostředkovanou přítomností pachatele. Uzavřela, že předmětné meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutné napravit cestou dovolání. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích přitom podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Stran námitek obviněného k průběhu svědecké výpovědi poškozené během hlavního líčení Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitky procesního charakteru, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitkám stran intenzity jednání obviněného, která podle něj nedosahuje úrovně trestného činu, a kterými se obviněný de facto domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, lze sice přiznat právní relevanci, nelze však přisvědčit jejich opodstatněnosti. Předně je potřeba zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat, avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Trestní zákoník přitom neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace . Princip ultima ratio tedy nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Soudy prvního a druhého stupně přitom logicky a zcela jasně odůvodnily, z jakého důvodu jednání obviněného kvalifikovaly jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, resp. přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a z jakých důkazů v tomto vycházely. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by v jednání obviněného byl přítomen nedostatek protiprávnosti, tedy některá z okolností trestnost vylučující (ať již v zákoně uvedená anebo neuvedená).

Právně relevantně byla dále uplatněna námitka stran dlouhodobosti předmětného pronásledování. Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních formách jednání, které jsou zákonem taxativně stanoveny [§ 354 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku], a které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Jak Nejvyšší soud uvedl v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí o naplnění znaku dlouhodobě uvedeného ve skutkové podstatě přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku může svědčit druh a četnost kontaktu pachatele s poškozenou osobou a závažnost jednotlivých útoků. Tyto okolnosti musí soud vyjádřit ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1333/2013). V dalším ze svých rozhodnutí poté Nejvyšší soud uvedl, že dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014).

Relevantní okolnosti k dlouhodobosti a intenzitě předmětného jednání přitom soud prvního stupně podrobně vyjádřil jak ve skutkové větě svého rozhodnutí, tak v navazujícím odůvodnění, přičemž s těmito závěry se odvolací soud ve svém rozhodnutí ztotožnil. Pokud obviněný uvádí, že případné pronásledování mohlo probíhat pouze od 18. 9. 2014 do 19. 9. 2014, tedy jeden den, případně pak od 5. 9. 2014 do 19. 9. 2014, tedy čtrnáct dní, tak tímto pouze předkládá vlastní, pro něj příznivější, a o od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišné verze skutkového stavu věci. Dlouhodobost nebezpečného pronásledování trvajícího v období od 5. 8. 2014 nejméně do 18. 9. 2014 byla prokázána svědeckými výpověďmi, Facebookovou korespondencí, jakož i dalšími ve věci provedenými, zejména listinnými důkazy. Trestní zákoník přitom nestanoví nějakou konkrétní minimální dobu, po kterou musí nebezpečné pronásledování trvat a je tak nezbytné přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu. Jak uvedl již soud prvního stupně, obviněný opakovaně vyhledával osobní blízkost poškozené, opakovaně ji kontaktoval prostřednictvím SMS zpráv, telefonem, prostřednictvím sociální sítě Facebook, opakovaně jí vyhrožoval, citově vydíral, rovněž rozeslal intimní fotografie zachycující pohlavní styk jeho a poškozené, přičemž poškozená popsala, jak pro ni bylo jednání obviněného stresující a vzbuzující obavy o její život. Jelikož se v předmětné věci nejednalo o náhodné, případně jen krátkodobé jednání, nýbrž o soustavné a vytrvalé pronásledování, což bylo spolehlivě prokázáno provedenými důkazy, tak námitkám obviněného stran nenaplnění znaku dlouhodobosti Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.

S poukazem na uvedené potom Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2016

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu