3 Tdo 1594/2010
Datum rozhodnutí: 18.05.2011
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák., § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.




3 Tdo 1594/2010-97 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 o dovoláních podaných obviněnými J. B. , a V. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 To 33/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pod sp. zn. 18 T 16/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 18 T 16/2005, byli obvinění J. B. a V. V. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2006 /dále jen tr. zák. /), spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., na tom skutkovém základě, že:

jako jednatelé společnosti SSIPS, spol. s r. o., se sídlem K. n., okres P., společně v období nejméně od 1. července 1998 do konce dubna 2000 na území České republiky od právnických i fyzických osob na základě uzavřených smluv, objednávek nebo dohody odebrali zboží, služby, stavební i jiné práce, či si vypůjčili finanční prostředky, vzniklé závazky ve stanovených lhůtách neuhradili a neměli to ani v úmyslu, neboť jim to ekonomická situace společnosti neumožňovala, takto jednali v níže uvedených případech:

1) od firmy J. L., VODOINSTALACE - TOPENÁŘSTVÍ - PRODEJ se sídlem P., J., A., objednali a odebrali plnění - instalatérské práce na následující faktury:

- faktura ze dne 1. 7. 1998 v hodnotě 2.622,- Kč s datem splatnosti 15. 7. 1998,
- faktura ze dne 21. 11. 1998 v hodnotě 2.867,- Kč s datem splatnosti 30. 11. 1998,
- faktura ze dne 19. 11. 1998 v hodnotě 11. 779,- Kč s datem splatnosti 28. 11. 1998,
- faktura ze dne 15. 4. 1999 v hodnotě 318.151,- Kč s datem splatnosti 22. 4. 1999,
- faktura ze dne 26. 5. 1999 v hodnotě 3.736,- Kč s datem splatnosti 30. 5. 1999,
- faktura ze dne 12. 8. 1999 v hodnotě 6.436,- Kč s datem splatnosti 19. 8. 1999,
- faktura ze dne 15. 12. 1999 v hodnotě 12.489,- Kč s datem splatnosti 17. 12. 1999,
- faktura ze dne 29. 2. 2000 v hodnotě 5.688,- Kč s datem splatnosti 5. 3. 2000,

tedy celkem znějící na částku 363.768,- Kč , čímž způsobili uvedené firmě škodu nejméně v uvedené výši (část bodu 1 obž.)
2) od firmy AGSTAV T., a. s., se sídlem T., H., objednali a odebrali plnění - stavební práce na fakturu ze dne 3. 12. 1998 v hodnotě 108.622,- Kč s datem splatnosti 14. 12. 1998,
tedy celkem na částku 108.622,- Kč , čímž způsobili uvedené firmě škodu v této výši (bod 4 obž.)
3) od firmy TECHNICKÉ SLUŽBY města P. se sídlem P., M., objednali a odebrali plnění - odvoz odpadu na následující faktury:

- faktura ze dne 20. 7. 1998 v hodnotě 1.836,70 Kč s datem splatnosti 4. 8. 1998,
- faktura ze dne 30. 11. 1998 v hodnotě 1.317,50 Kč s datem splatnosti 17. 12. 1998,
- faktura ze dne 16. 12. 1998 v hodnotě 1.414,80 Kč s datem splatnosti 31. 12. 1998,
- faktura ze dne 19. 1. 1999 v hodnotě 1.087,80 Kč s datem splatnosti 3. 2. 1999,
- faktura ze dne 31. 3. 2000 v hodnotě 1.507,30 Kč s datem splatnosti 19. 4. 2000,
tedy celkem na částku 7.164,10 Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 7.164,10 Kč , (bod 5 obž.)
4) od firmy M.B.KERAMlKA, spol. s.r.o,. se sídlem B., U., objednali a odebrali plnění - nákup obkladů a dlažby na následující faktury:
- faktura ze dne 30. 7. 1998 v hodnotě 23.472,30 Kč s datem splatnosti 11. 8. 1998,
- faktura ze dne 6. 11. 1998 v hodnotě 47.070,30 Kč s datem splatnosti 16. 11. 1998,

tedy celkem na částku 70.542,60,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 70.542,60 Kč, (bod 6 obž.)

5) od firmy J. V. - VAPO se sídlem P., R., objednali a odebrali plnění - podlahářské práce na fakturu ze dne 10. 11. 1998 v hodnotě 28.811,- Kč s datem splatnosti 24. 11. 1998, kterou neuhradili ve lhůtě splatnosti, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 28.811,- Kč , (bod 7 obž.)
6) od firmy LlNDE PLYN, a. s., se sídlem P., U., objednali a odebrali plnění - pronájem lahví na plyn na následující faktury:
- faktura ze dne 30. 11. 1998 v hodnotě 688,10 Kč s datem splatnosti 30. 12. l998,
- faktura ze dne 31.12.1998 v hodnotě 711,10 Kč s datem splatnosti 30. 1. 1999,
- faktura ze dne 31. 1. 1999 v hodnotě 756,40 Kč s datem splatnosti 2. 3. 1999,
- faktura ze dne 28. 2. 1999 v hodnotě 683,20 Kč s datem splatnosti 30. 3. 1999,

tedy celkem na částku 2.838,80 Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili
uvedené firmě škodu ve výši 2.838,80 Kč , (bod 8 obž.)
7) od firmy ITALIA Agency, s.r.o., se sídlem H., L., objednali a odebrali plnění - nákup obkladů a dlažeb na následující faktury:
- faktura ze dne 25. 5. 1999 v hodnotě 59.756,80,- Kč s datem splatnosti 25. 6. 1999, přičemž uhradili pouze 45.000,- Kč
- faktura ze dne 21. 6. 1999 v hodnotě 51.798,60 Kč s datem splatnosti 21. 7. 1999,
- faktura ze dne 9. 8. 1999 v hodnotě 195.578,90 Kč s datem splatnosti 9. 10. 1999,
- faktura ze dne 9. 8. 1999 v hodnotě 45.734,60 Kč s datem splatnosti 16. 8. 1999, přičemž uhradili pouze 50.000,- Kč,

tedy celkem na částku 447.868,90 Kč, kterou ve lhůtě splatnosti v plné výši neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 352.868,90 Kč, (bod 10 obž.)
8) od firmy ELlMEX, s. r. o., se sídlem P., O., od níž pohledávku převzal jednatel Elimexu poškozený V. Š.- EZO se sídlem PP., H. P., B., objednali a odebrali plnění - zboží na následující faktury:
- faktura ze dne 18. 1. 1999 v hodnotě 14.022,- Kč s datem splatnosti 22. 1. 1999, přičemž uhradili pouze 13.989,- Kč,
- faktura ze dne 10. 4. 1999 v hodnotě 645.868,- Kč s datem splatnosti 10. 5. 1999,
- faktura ze dne 10. 5. 1999 v hodnotě 112.850,- Kč s datem splatnosti 9. 7. 1999,

tedy celkem na částku 786.729,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 772.740,- Kč , (bod 11. obž.)
9) od firmy L. M. - instalatérství se sídlem K., objednali a odebrali plnění - instalatérské práce na následující faktury:
- faktura ze dne 26. 8. 1999 v hodnotě 10.236,45 Kč s datem splatnosti 9. 9. 1999,
- faktura ze dne 1. 2. 2000 v hodnotě 1.811,25 Kč s datem splatnosti 15. 2. 2000,
- faktura ze dne 1. 2. 200 v hodnotě 1.743,- Kč s datem splatnosti 15. 2. 2000,
tedy celkem na částku 13.790,70 Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 13.790.70 Kč , (bod 12 obž.)
10) od firmy CRAVT Ing. P. H., se sídlem T. H., objednali a odebrali plnění - nákup sanitárních zařizovacích předmětů na následující faktury:
- faktura ze dne 16. 9. 1999 v hodnotě 92.109,40 Kč s datem splatnosti 30. 9. 1999
- faktura ze dne 1. 10. 1999 v hodnotě 2.468,10 Kč s datem splatnosti 18. 10. 1999,
tedy celkem na částku 94.577,50 Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 94.577,50 Kč , (bod 13 obž.)
11) s firmou O. L. se sídlem O., K. dne 16. 4. 1999 uzavřeli smlouvu o nájmu, fakturu ze dne 26. 8. 1999 s datem splatnosti 22. 9. 1999 na částku 26.250,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 26.250,- Kč, (bod 14 obž.)
12) od firmy Nákladní doprava a zemní práce J. P. se sídlem Č., N., objednali a odebrali plnění - dopravu materiálu na fakturu ze dne 3. 9. 1999 s datem splatnosti 23. 9. 1999 na částku 9.721,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 9.721,- Kč , (bod 15 obž)
13) od firmy PSP, s. r. o., Stavební obchodní společnost se sídlem P., B., objednali a odebrali plnění - dodávku betonové směsi na fakturu ze dne 4. 10. 1999 s datem splatnosti 14. 10. 1999 na částku 1.574,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 1.574,- Kč , (bod 16 obž.)
14) od firmy Raab Karcher STAVIVA, a. s., se sídlem P., K., objednali a odebrali plnění nákup stavebního a izolačního materiálu na následující faktury:
- faktura ze dne 14. 9. 1999 v hodnotě 33.664,60 Kč s datem splatnosti 28. 9. 1999,
- faktura ze dne 30. 9. 1999 v hodnotě 6.095,40 Kč s datem splatnosti 14. 10. 1999,
- faktura ze dne 20. 10. 1999 v hodnotě 153.641,50 Kč s datem splatnosti 3. 11. 1999,
- faktura ze dne 26. 10. 1999 v hodnotě 1.552,50 Kč s datem splatnosti 9. 11. 1999,
tedy celkem na částku 194.954,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 194.954,- Kč, (bod 17 obž.)
15) od firmy UNICLEAN, spol. s r. o., se sídlem P., S., objednali a odebrali plnění - úklidové služby na následující faktury:
- faktura ze dne 1. 11. 1999 v hodnotě 2.782,50 Kč s datem splatnosti 15. 11. 1999,
- faktura ze dne 31. 12. 1999 v hodnotě 3.060,80 Kč s datem splatnosti 15. 1. 2000,
- faktura ze dne 1. 2. 2000 v hodnotě 2.921,70 Kč s datem splatnosti 15. 2. 2000,
- faktura ze dne 1. 3. 2000 v hodnotě 2.921,70 Kč s datem splatnosti 15. 3. 2000,
- faktura ze dne 31. 3. 2000 v hodnotě 3.199,90 Kč s datem splatnosti 15. 4. 2000,
- faktura ze dne 2. 5. 2000 v hodnotě 2.643,40 Kč s datem splatnosti 15. 5. 2000,
tedy celkem na částku 17.530,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 17.530,- Kč, (bod 18 obž.)
16) od firmy S. A. N. - TESAŘSTVÍ se sídlem P., T., objednali a odebrali plnění - stavební práce na následující faktury:
- faktura ze dne 11. 10. 1999 v hodnotě 2.500,- Kč s datem splatnosti 21. 10. 1999, přičemž uhradili pouze 8000,- Kč
- faktura ze dne 26. 11. 1999 v hodnotě 5.858,20 Kč s datem splatnosti 10. 12. 1999,
- faktura ze dne 3. 12. 1999 v hodnotě 5.505,- Kč s datem splatnosti 17. 12. 1999,
tedy celkem na částku 13.863,20,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 13.863,20,- Kč (bod 19 obž.)
17) od firmy ELEKTRO F. Z. se sídlem P., B., objednali a odebrali plnění - stavební elektro práce na následující faktury:
- faktura ze dne 9. 10. 1999 v hodnotě 5.415,- Kč s datem splatnosti 19. 10. 1999,
- faktura ze dne 5. 12. 1999 v hodnotě 1.020,- Kč s datem splatnosti 15. 12. 1999,
- faktura ze dne 11. 12. 1999 v hodnotě 9.836,- Kč s datem splatnosti 21. 12. 1999,
- faktura ze dne 20. 1. 2000 v hodnotě 1.985,- Kč s datem splatnosti 31. 1. 2000,
tedy celkem na částku 18.256,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 18.256,- Kč , (bod 20 obž.)
18) od firmy P. W. - osoba odborně způsobilá v PO, se sídlem N. R., objednali a odebrali plnění vypracování požárně bezpečnostních zpráv na fakturu ze dne 8. 11. 1999 s datem splatnosti 15. 11. 1999 na částku 2.730,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 2.730,- Kč , (bod 21 obž.)
19) od sdružení RODOS-RADAR se sídlem P., J., objednali a odebrali plnění - měření únosnosti vozovek na fakturu ze dne 9. 11. 1999 s datem splatnosti 23. 11. 1999 na částku 7.707,- Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedenému sdružení škodu ve výši 7.707,- Kč , (bod 22 obž.)
20) od OSVČ J. P., bytem P., O., objednali a odebrali plnění - zednické práce na fakturu ze dne 8. 12. 1999 s datem splatnosti 14. 12. 1999 na částku 10.900,- Kč, přičemž uhradili pouze 6.000,- Kč, čímž způsobili poškozenému J. P. škodu ve výši 10.900,- Kč , (bod 23 obž.)
21) od firmy VODAK Humpolec, s.r.o., se sídlem H., P., objednali a odebrali plnění - opravu vodovodní přípojky na fakturu ze dne 22. 3. 2000 s datem splatnosti 1. 4. 2000 na částku 38.728,20 Kč, kterou ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 38.728,20,- Kč , (bod 24 obž.)
22) od firmy SALLEKO, spol. s r.o., se sídlem T., C., objednali a odebrali plnění - pronájem lešení na následující faktury:
- faktura ze dne 9. 2. 2000 v hodnotě 73.913,10 Kč s datem splatnosti 23. 2. 2000,
- faktura ze dne 20. 4. 2000 v hodnotě 30.886,80 Kč s datem splatnosti 4. 5. 2000,
faktury ve lhůtě splatnosti neuhradili, čímž způsobili uvedené firmě škodu ve výši 104.799,90,- Kč, (bod 26 obž.) 23) od J. S., , bytem P., K. v P. si dne 31. 1. 2000 zapůjčili částku 674.000,- Kč na směnku se splatností 31. 3. 2000, kterou ve lhůtě splatnosti neproplatili, čímž způsobili poškozenému J. S. škodu ve výši 674.000,- Kč, (bod 27 obž.)

výše popsaným jednáním způsobili na cizím majetku škodu v celkové výši nejméně 3.013.823,20 Kč .

Za tuto trestnou činnost byli oba obvinění podle § 250 odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jim byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej a stavební práce na dobu tří let. Naproti tomu byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby stran několika dílčích útoků, které měly tvořit součást žalovaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. O nárocích poškozených na náhradu škody soud rozhodl výroky podle § 229 odst. 1 resp. podle § 229 odst. 3 tr. ř.

Proti předmětnému rozsudku podali odvolání jednak oba obvinění a jednak státní zástupkyně, která je v jejich neprospěch podala toliko do zprošťujícího výroku a do výroků o náhradě škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. O těchto odvoláních rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 To 33/2010, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, ve zprošťujícím výroku pod body 1) a 4), a částečně ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. a při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) pak oběma obviněným uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 6. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění J. B. a V. V. následně dovoláním , které zároveň směřovalo proti nezrušenému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný J. B. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., obviněný V. V. z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný J. B. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že jeho trestní stíhání bylo ze zákona nepřípustné s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu jeho promlčení. K tomu v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že skutečné datum posledního poskytnutého plnění ze strany společnosti UNICLEAN, spol. s r. o., bylo 30. dubna 2000, jak dovodil odvolací soud, který měl nesprávně vycházet z poslední vystavené faktury uvedenou společností datované dnem 2. 5. 2000 a současně z nesprávné úvahy, že pokud společnost poskytovala denní úklid kanceláří, musel být posledním dnem plnění poslední den v měsíci dubnu. Ve skutečnosti však nebylo zjištěno, zda práce byly společností UNICLEAN skutečně odvedeny. Svědek J. K. dokonce připustil, že mohlo jít o neoprávněnou fakturaci a ani další vyjádření společnosti UNICLEAN nevyznělo tak, že by od ní obviněný objednal a odebral služby v měsících březnu a dubnu 2000.

Dovolatel současně poukázal na to, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by svým jednáním skutečně naplnil veškeré zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Zdůraznil, že tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Podvodné jednání směřující k obohacení pachatele nebo někoho jiného a ke způsobení škody na cizím majetku proto musí být již od počátku zahrnuto přímým nebo alespoň nepřímým úmyslem pachatele. Samotná skutečnost, že dovolatel jako dlužník nesplnil svůj závazek ve sjednané lhůtě, ještě nedokazuje, že své věřitele záměrně uvedl v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. Na nedostatek subjektivní stránky trestného činu (tj. úmyslného zavinění) dovolatel konečně poukazoval po celou dobu trestního řízení a se závěrem odvolacího soudu o prokázání úmyslu v jeho jednání (resp. v jednání obou spoluobviněných) rozhodně nesouhlasí.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rovněž obviněný V. V. v dovolání namítl nesprávné právní posouzení otázky jeho úmyslného zavinění. Podle jeho názoru se totiž nelze ztotožnit se závěry soudů o prokázání nepřímého úmyslu v jeho jednání. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že obvinění nemohli s akceptovatelnou mírou jistoty spoléhat na dokončení projektu obytného domu v T. a získání finančních prostředků k úhradě všech splatných závazků, pak takovému hodnocení subjektivní stránky jejich jednání odpovídá zavinění ve formě vědomé nedbalosti (§ 5 písm. a/ tr. zák.). Ze skutkových závěrů soudů totiž podle dovolatele vyplývá nanejvýše to, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že k získání dostatečných finančních prostředků dojde, tedy že porušení či ohrožení zákonem chráněných zájmů nezpůsobí.

Soudy měly rovněž nesprávně posoudit hmotně právní otázku, zda inkriminované jednání lze spojovat se vznikem škody vyčíslené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti dovolatel poukázal na skutečnost, že v rámci konkursního řízení byly zjištěny příjmy společnosti, z nichž budou jednotliví věřitelé v rámci rozvrhového usnesení částečně uspokojeni. Skutečnou výši škody je tak třeba u každého z poškozených snížit o příslušnou částku, která jim v budoucnu bude vyplacena. Přitom pokud nebudou poškození vzhledem k nákladnému a vlekoucímu se konkursu uspokojeni zcela, nelze to klást k tíži obviněným.

Dovolatel zpochybnil také údajné naplnění dalších znaků objektivní stránky trestného činu podvodu jeho jednáním (uvedení někoho v omyl, obohacení sebe či jiného). Jako uvedení v omyl podle jeho přesvědčení rozhodně nemohly soudy vyhodnotit skutečnost, že svým smluvním závazkům nedostál ve stanovených lhůtách. Pokud se vzhledem k prodražení a časovému prodloužení realizace projektu ukázalo být jeho původní manažerské rozhodnutí ohledně sjednávání lhůt splatnosti jednotlivých plnění jako nereálné, nelze tuto skutečnost hodnotit jako podvodné jednání postižitelné trestním právem. Na tomto místě dovolatel připomněl zásadu subsidiarity trestní represe a zdůraznil, že obchodní styk s sebou pravidelně nese rizika, jež musí každý podnikatel v době uzavírání obchodu podstupovat a to ve vztahu k ziskům, k nimž má dojít teprve v budoucnu. Nedodržení lhůty splatnosti přitom řeší soukromoprávní předpisy ustanoveními o úrocích, umožněním sjednání smluvní pokuty atp. Předlužení podnikatelských subjektů pak upravují předpisy o konkursním (resp. insolvenčním) řízení. Jedná se tedy o události, které mimotrestní právní normy předpokládají. Hodnocení dovolatelova jednání odvolacím soudem přitom vede ad absurdum k závěru, že je namístě trestně stíhat každého dlužníka, který se v době uzavírání obchodu zavázal k plnění v určité lhůtě splatnosti, aniž by již v tu dobu disponoval veškerými peněžními prostředky, jež by byly nutně zapotřebí ke splnění předmětného závazku.

V závěru podaného dovolání obviněný V. V. také namítl promlčení svého trestního stíhání a v důsledku toho i jeho nepřípustnost, když podle jeho názoru nelze stanovit okamžik ukončení jeho údajně podvodného jednání až k datu učinění posledního úklidového úkonu, který byl navíc proveden bez jeho výslovné objednávky a takové plnění ani nepřijal.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům podané dovolání uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky vydal usnesení, jímž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 To 33/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 25. 1. 2010, č. j. 18 T 16/2005-1814, podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zruší v potvrzujícím výroku o vině a ve výroku o trestu a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí. Současně sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba dovolatelé, uvedl, že v jeho rámci lze vytýkat výlučně vady právní, tedy vady, které se týkají právního posouzení skutku nebo spočívají v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu (ani jiného) se však nelze domáhat změn skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení nebo namítat neúplnost provedeného dokazování. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, tedy pokud existoval některý z obligatorních důvodu uvedených v § 11 odst. 1, odst. 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.

Za relevantní námitku naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce považovat námitku týkající se zavinění obviněných. V této souvislosti připomněl, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je trestným činem úmyslným, kdy pachatel buď chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Podle státního zástupce se otázkou zavinění obviněných soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zabývaly důkladně. Ačkoli lze obecně souhlasit s názorem dovolatelů, že pouhé nedodržení lhůty splatnosti nezakládá podezření z podvodného jednání, nelze z něj v posuzované věci vycházet. Pokud totiž od počátku věděli, že nebudou schopni dostát nově uzavíraným závazkům, protože to bylo s ohledem na špatnou finanční situaci jejich společnosti nereálné (aniž by o tom zároveň své smluvní partnery jakkoliv informovali), pak nepochybně jednali s vědomím, že své závazky ve stanovených lhůtách splatnosti nesplní. V tomto smyslu zároveň poškozené uváděli v omyl, a to ku prospěchu jimi řízené společnosti a ke škodě jiných subjektů. Proto jsou soudy učiněné závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu - včetně subjektivní stránky - zcela namístě.

Podle státního zástupce nelze z výše uvedených důvodů akceptovat ani námitky dovolatele V. V. týkající se nesprávného posouzení subsidiarity trestní represe, neboť podstata jednání, které bylo oběma obviněným kladeno za vinu, nespočívala jenom v tom, že nesplnili své závazky ve lhůtách splatnosti, resp. v tom, že v době sjednání závazků neměli k dispozici dostatek peněz k jejich splnění, nýbrž v tom, že dopředu věděli, že těmto závazkům nebudou schopni dostát, což je podstatný moment pro rozlišení trestněprávní odpovědnosti pachatele od případů, kdy by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Pokud jde o další námitku dovolatele V. V., v jejímž rámci soudům vytýká vadné právní závěry ve vztahu ke zjištění výše způsobené škody (v konkrétním případě tzv. značné škody), státní zástupce konstatoval, že pro její určení jako jednoho ze znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., je třeba vycházet ze škody vzniklé v okamžiku spáchání (resp. dokonání) trestného činu. Skutečnost, že pohledávky poškozených subjektů mohou být později zčásti uspokojeny v rámci konkursního řízení, stejně jako například skutečnost, že následně dojde k úhradě způsobené škody trestným činem, nemá na zjištění způsobené škody v případě trestného činu podvodu žádný vliv. Tyto okolnosti mohou mít případný dopad pouze na výrok o povinnosti k náhradě způsobené škody.

K námitce dovolatelů týkající se promlčení trestního stíhání a v tomto smyslu i jeho nepřípustnosti z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatelé zde primárně brojí proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, podle kterých došlo k poslednímu vzniku škody způsobené předmětným trestným činem v souvislosti s poskytnutím úklidových služeb společností UNICLEAN, s.r.o., dne 30. 4. 2000 (bod 15 výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně), resp. jejich následným nezaplacením. Závěr soudů, že datum posledního uskutečněného plnění bylo dne 30. 4. 2000, přitom měl oporu v provedeném dokazování. Proto nelze dovodit, že by mohlo dojít k promlčení trestního stíhání, když usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. ze dne 21. 2. 2005 bylo doručeno obviněnému V. V. dne 12. 4. 2005 a obviněnému J. B. dne 8. 3. 2005, přičemž promlčecí doba u trestného činu podle § 250 odst. 3 tr. zák. byla podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let.

Ze všech shora rozvedených důvodů lze podle státního zástupce dovodit, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tato dovolání odmítl a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obvinění J. B. a V. V. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř., § 265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a zároveň podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž odvolací soud de facto vytvořil procesní stav, jako by zčásti zamítl řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti výroku o vině z rozsudku uvedeného v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali oba dovolatelé, resp. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na který odkázal obviněný J. B.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno, přestože byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněných o nepřípustnosti jejich trestního stíhání z důvodů promlčení podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Obvinění ji totiž shodně opírali o zpochybnění skutkových zjištění soudů, podle nichž došlo k poslednímu vzniku škody spáchaným trestným činem v souvislosti s poskytnutím úklidových služeb společností UNICLEAN, s. r. o., (bod 15 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), resp. jejich následným nezaplacením, ke dni 30. 4. 2000. Promlčení svého trestního stíhání tedy primárně dovozovali z vlastní skutkové verze inkriminovaného jednání, podle níž si na měsíce březen a duben 2000 úklidové práce od výše jmenované společnosti neobjednali ani je nepřevzali a k dokonání, přesněji dokončení soudy tvrzeného podvodného jednání tedy došlo minimálně o dva měsíce dříve (tzn. již po skončení běhu pětileté promlčení doby stanovené v § 67 odst. 1 písm. c/ tr. zák.). Takové námitky se ovšem de facto týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a ve své podstatě směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při svém rozhodování vycházely. Argumentaci, na které dovolatelé založili námitku promlčení jejich trestního stíhání, proto pod shora uvedené dovolací důvody, ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., podřadit nelze.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje právní názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že u dovolatelů byl dán důvod pro zastavení jejich trestního stíhání pro jeho nepřípustnost podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Soud prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí doplnil dokazování za účelem zjištění doby dokončení jejich trestné činnosti a s provedenými důkazy se ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal ve vztahu k řešené otázce za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval za datum ukončení trestné činnosti obviněných právě den 30. 4. 2000 a proč obhajobě obviněných v tomto směru nepřisvědčil (viz str. 51 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v tomto směru žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro závěr o tom, že k promlčení trestního stíhání obviněných v daném případě nedošlo, plně navázal. Zabýval prakticky totožnými námitkami obviněných jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.) vyložil, proč závěry soudu prvního stupně považoval za správné (viz str. 13, 14 odůvodnění rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav věci, pokud jde o otázku namítaného zániku trestnosti činu promlčením, povrchně anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnými uplatněn právně relevantně námitkou, podle níž trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), avšak v jejich jednání nebylo možno úmyslné zavinění dovodit.

V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně ve smyslu ustanovení § 4 tr. zák. tehdy, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Dovolatelům je možno přisvědčit potud, že úmysl pachatele zahrnující jednání v některé z forem uvedených v ustanovení § 250 tr. zák. (v daném případě uvedení někoho v omyl) by nebylo možno dovozovat pouze z toho, že k zaplacení dlužných částek nedošlo ve smluvně stanoveném termínu. Takové jednání by - bez dalšího - sotva mohlo být považováno za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Se zřetelem ke skutkovým okolnostem, jak byly zjištěny a popsány v rozhodnutí soudů obou stupňů, však nelze uplatněným námitkám přiznat takový význam, jaký jim oba dovolatelé přisuzují.

Otázkou úmyslného zavinění obviněných (dovolatelů) se ve svých rozhodnutích oba soudy náležitě zabývaly (viz str. 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 9, 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na základě zhodnocení výsledků provedeného dokazování dovodily, že obvinění od počátku (tj. již v době uzavírání jednotlivých smluv) věděli, že nebudou schopni dostát nově uzavíraným závazkům, a to s ohledem na velmi špatnou finanční situaci jimi řízené společnosti, o které však své smluvní partnery záměrně neinformovali, resp. předstírali jim, že vůči nim budou schopni své závazky plnit. Přitom právě znalost skutečného stavu věci by nepochybně měla zásadní vliv na rozhodnutí smluvních partnerů, zda s jejich společností budou obchodní vztah realizovat či nikoliv. Dovolatelé pak s poškozenými, kteří na rozdíl od nich jednali bez znalosti rozhodných skutečností (tzn. v omylu), uzavírali kontrakty s nereálným příslibem, že (po odběru zboží, služeb apod.) své závazky splatí ve sjednané výši a lhůtě, aniž by mohli důvodně počítat s jakoukoli konkrétní možností, která by mohla zákonem předpokládaný následek jejich jednání v podobě vzniku škody na straně smluvních partnerů odvrátit. Tím zároveň v soudem zjištěné výši obohatili sebe, či přesněji jiného, neboť prospěch z inkriminovaného jednání měla především jejich firma (právnická osoba). Soudy učiněné závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, je proto třeba považovat za správné.

V tomto kontextu nebylo možno akceptovat ani jinak relevantní námitku dovolatele V. V. týkající se nesprávného výkladu otázek subsidiarity trestní represe. Podstata jednání, které bylo oběma obviněným kladeno za vinu, totiž nespočívala jenom v tom, že nesplnili své závazky ve lhůtách splatnosti, resp. že v době sjednávání závazků neměli k dispozici dostatek peněz k jejich splnění, jak tvrdí dovolatel, nýbrž také v tom, že oba od počátku věděli nebo byli přinejmenším srozuměni s tím, že svým závazkům nebudou schopni dostát ani v budoucnu; a přesto si navenek vůči smluvním partnerům počínali tak, že předstírali opak. Takové jednání se již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních obchodních vztahů a svojí závažností přesahuje do roviny práva trestního. Proto jeho užití jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.

Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele V. V., že při stanovení výše škody soudy nevzaly v úvahu, že pohledávky poškozených bylo možno zčásti uspokojit z majetku firmy SSIPS, spol. s r. o. Jak na to ve svém vyjádření k dovoláním výstižně poukázal již státní zástupce, pro určení výše škody jako jednoho ze znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. bylo třeba vycházet ze škody vzniklé v okamžiku dokonání trestného činu . Skutečnost, že pohledávky poškozených subjektů mohly být později eventuálně zčásti uspokojeny v rámci konkursního řízení, nemá na zjištění škody způsobené trestným činem žádný vliv. Otázka míry dodatečného uspokojení nároků poškozených subjektů může mít dopad případně na rozhodování o náhradě způsobené škody, nikoliv však na právní kvalifikaci jednání pachatele.

Nejvyšší soud - s ohledem na důvody jednotlivě rozvedené shora - dospěl k závěru, že za soudy zjištěného skutkového stavu věci byli dovolatelé trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. uznáni vinnými právem. Dovolatelům zároveň nepřisvědčil ani v názoru, že jejich trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu promlčení. Jinými slovy, nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí či řízení jemu předcházející bylo zatíženo vadami, jež dovolatelé vytýkali na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných J. B. a V. V. byla dílem opřena o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jejich relevantně uplatněných částech nebyla shledána jakkoliv opodstatněnými, bylo rozhodnuto tak, že se obě podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají jako zjevně neopodstatněná. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler