3 Tdo 159/2007
Datum rozhodnutí: 07.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 159/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 o dovolání A. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 76/2006 ze dne 18. 9. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 6/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 6/2005 ze dne 20. 3. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) ukončeným ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen dle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 bylo rovněž rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

O odvolání A. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 6 To 76/2006 ze dne 18. 9. 2006, a to tak, že napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byli spoluobžalovaní P. Š., L. G. a A. S. zavázáni povinností nahradit společně a nerozdílně poškozené A. K., škodu ve výši 6.097,50 Kč. Podle § 265 tr. ř. poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Ostravě podal A. S. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil nejprve přesvědčení, že skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák., jak ho právně posoudily soudy obou stupňů. K tomu, aby se jednalo o takový trestný čin, musel by být úmyslný a předem promyšlený. V průběhu řízení nepopíral, že oba poškozené fyzicky napadl způsobem, který je výstižně popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v žádném případě tak ovšem neučinil v úmyslu, aby je usmrtil. Napadení obou poškozených přitom nebylo předem připravováno, došlo k němu během náhodného setkání. Uvedl dále, že nemá sklony k násilné trestné činnosti, nikdy v minulosti se násilí na nikom nedopustil. Skutkový děj, který proběhl, se těžko vysvětluje, jeho popis budí pohoršení a on upřímně svého jednání lituje, nicméně nesouhlasí s tím, že chtěl někoho zabít. Poukázal rovněž na to, že nebyly brány v úvahu pochybnosti v případě smrti poškozeného M. K., které byly ve znaleckém posudku, kde bylo uvedeno více možností, jak k úmrtí došlo. Tyto důležité pochybnosti měly být použity ve prospěch obžalovaných. Vrchní soud v Olomouci, jenž projednával jeho odvolání, v němž upozorňoval na nesprávnost právního posouzení skutku, uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil, ačkoliv měl a mohl tak učinit, a namísto toho jeho důvodně podané odvolání zamítl. Vzhledem k tomu na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) dle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby dle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám v tomto smyslu rozhodl.

K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že v daném případě je třeba plně souhlasit se závěrem především soudu druhého stupně, který se velmi podrobně zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci jeho řádného opravného prostředku, když dospěl k závěru, že tuto obhajobu obviněného je třeba mít za vyvrácenou, a to především výpovědí obou dvou zbývajících spoluobviněných, kteří jej usvědčili, a dále pak i znaleckým posudkem k expertíze DNA. V rámci tohoto znaleckého posudku bylo prokázáno, že na jeho obou botách byla nalezena krev, která byla expertízou DNA určena jako krev poškozeného K. Tento posudek jednoznačně usvědčil i oba dva zbývající obviněné z toho, že kopali do obou poškozených, neboť jím byla na obou botách obviněného G. a na levé botě obviněného Š. prokázána krev, která byla určena jako krev obou dvou poškozených. S ohledem na způsob útoku vůči tělesné integritě obou poškozených, stejně jako prokázané použití nástrojů, které učinilo zcela zjevně útok proti tělesné integritě obou poškozených důraznějším, je třeba plně akceptovat právní kvalifikaci jednání obviněného i dalších spoluobviněných, neboť úmysl všech třech jednoznačně nasvědčoval úmyslu usmrtit oba poškozené. S ohledem na dostupný spisový materiál je přitom možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Má tudíž za to, že dovolání A. S. je dovoláním zjevně neopodstatněným. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasila, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že se jednalo o úmyslný a předem promyšlený čin, neboť k němu došlo během náhodného setkání. Nejednal tak v žádném případě v úmyslu poškozené usmrtit. Rovněž poukázal na údajné pochybnosti ohledně smrti poškozeného M. K., které se objevily ve znaleckém posudku, neboť v něm podle jeho názoru bylo uvedeno více možností, jak k úmrtí došlo, což mělo být vyloženo ve prospěch obžalovaných. Nebylo tedy na místě jeho jednání posoudit jako pokus vraždy dle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Uvedená námitka byla uplatněna právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, ovšem je zjevně neopodstatněná.

Dovolací soud považuje především za nutné uvést, že trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu trestného činu vraždy se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání tohoto trestného činu za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno tedy pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat, což platí i o úmyslu nepřímém. U nepřímého úmyslu je pak třeba prokázat jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (chráněný život člověka), avšak současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Při zkoumání, zda dovolatel jednal v nepřímém úmyslu zavraždit oba poškozené, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, apod. (srov. R 19/1969). Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu (včetně úmyslu nepřímého), je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, případně jeho pokusem.

V dané situaci nutno především vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Z těchto vyplynulo, že jednání A. S. vůči P. M. i M. K. bylo součástí jeho celkového jednání společně s ostatními dvěma spoluobviněnými na místě činu, kdy dovolatel útočil během krátkého časového okamžiku, na jednom místě, stejnými nástroji, jimiž napadl oba poškozené, přičemž intenzita a způsob vedení útoku vůči nim byla rovněž srovnatelná. Proti oběma poškozeným (společně se spolupachateli) použil betonové dlažební kostky a dlaždice tak, že jimi po nich házel a poté, co takto zasažení poškození v každém jednotlivém případě po takto vedeném útoku upadli na zem, do nich opakovaně kopal, zejména pak do horní poloviny těla a do hlavy. Jeho útok dále pokračoval tím, že poškozenému M. K. skočil na hlavu, a poté, co spoluobviněný L. G. jmenovaného poškozeného udeřil připraveným dřevěným kůlem do krku a hlavy, dovolatel tento kůl zvedl a nechal jej na poškozeného volně spadnout. Po skončení útoku z místa společně s ostatními pachateli odešel, načež poškozený M. K. zakrátko nato zemřel. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že dovolatel v době činu působil na nejzranitelnější části těla, do míst, v nichž jsou uloženy životně důležité orgány (zejména hlava, krk), a proto v jeho věci soudy zcela správně dovodily, že jednal úmyslně a musel si být následků svého jednání jednoznačně a od počátku vědom. Nelze přisvědčit ani té námitce dovolatele, že jednání všech pachatelů bylo výsledkem náhodného setkání, když bylo bezpečně prokázáno, že tito si dlažební kostky, dlaždice i dřevěný kůl předem připravili, poté, co zjistili, že se v okolí nákladového nádraží ČD O V. (kde byl čin spáchán) jmenovaní poškození nacházejí. Vzhledem k popsanému způsobu jejich použití pak je evidentní, že všichni spolupachatelé museli být přinejmenším srozuměni s tím následkem, k němuž také nakonec došlo.

Co se týče jeho námitky ohledně pochybností o tom, jakým způsobem došlo k úmrtí poškozeného M. K., této rovněž nelze dle dovolacího soudu přisvědčit, neboť ze závěrů znaleckých posudků ve věci provedených nepochybně vyplývá, že příčinou jeho smrti byl útok vedený právě takovým jednáním, které je všem spolupachatelům kladeno za vinu, a které bylo soudy bezpochyby zjištěno na základě celé řady důkazů. Neodpovídá tedy skutečnosti, že by v tomto směru existovaly jakékoliv pochybnosti, když z uvedených znaleckých posudků plyne, že bezprostřední příčinou smrti tohoto poškozeného bylo krvácení pod tvrdou plenou mozkovou při zlomenině kosti klenby a spodiny lební. Dle jejich závěrů šlo o násilnou smrt, jež byla v přímé příčinné souvislosti s poraněními utrpěnými při napadení druhými osobami kritického dne. Tato poranění pak byla výsledkem opakovaného razantního útoku, při němž byly užity různé úrazové mechanismy a jenž vedl, jak již bylo výše řečeno, k mnohačetným závažným poraněním zejména na hlavě (viz č. l. 40 an.). Na základě shora řečeného nemůže tak obstát jím uplatněná námitka, že jeho jednání nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy ukončeného ve stadiu pokusu, zejména že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozeným smrt, ale že bylo vedeno pouze úmyslem těmto způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 222 tr. zák. Takto koncipovaná námitka je sice právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná.

Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř, ovšem rovněž jako zjevně neopodstatněný.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka