3 Tdo 1589/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, § 353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku



3 Tdo 1589/2016 -30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání podaném D. C. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 4 To 158/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 26/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 4 T 26/2016, byl D. C. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 1), a dále pak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ad 2), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal D. C. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 4 To 158/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal D. C. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný D. C. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že výhrůžku pronesenou na chodbě domu o zabití poškozený neslyšel a ani na ni nereagoval. Nebyla tedy naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, neboť obviněný nemohl poškozeného nutit k něčemu, když poškozený obviněného neslyšel. Jednalo se tak nanejvýše o nezpůsobilý pokus, což měly brát soudy v potaz při rozhodování o vině a ukládání trestu. Dále rozporoval, že by měl po cestě domů dvakrát vyhrožovat poškozenému, že jej pořeže a zapíchne . Jedná se o verzi poškozeného, kterou obviněný popřel a nikdo jiný tyto výhrůžky neslyšel. Obviněný rovněž předestřel, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty stran trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 146 tr. zákoníku, neboť absentuje úmyslná forma zavinění. V tomto ohledu namítl, že zranění bylo poškozenému způsobeno de facto souhrou náhod, které obviněný ve svém dovolání podrobněji rozvedl. Zavinění by tudíž mohlo být nahlíženo toliko ve formě vědomé nedbalosti. Dále pak obviněný rozporoval právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (tedy v kvalifikované formě), neboť se nedopustil protiprávního jednání na svědkovi. Obviněný měl nutit poškozeného, aby předmětné události nehlásil (nepodával trestní oznámení), což ovšem nikterak nesouvisí s povinností svědčit. I v tomto bodě obviněný namítl absenci úmyslné formy zavinění. Obviněný nadto poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 531/2007, kde byl obviněný za podobné jednání uznán vinným pouze v základní skutkové podstatě, a jehož závěry by měly být na nyní projednávanou věc přiléhavé. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté podotkl, že znaky dokonaného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku obviněný bezpečně naplnil již při pronesení v pořadí první výhrůžky, kterou poškozený bezpečně vnímal. Je tudíž irelevantní, jestli poškozený slyšel i další výhrůžku, která měla být pronesena na chodbě domu. Zpochybnění první výhrůžky poté obviněný opřel o (dle jeho názoru) nedostačující důkazní situaci, čímž však vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu. Stran přečinu ublížení na zdraví státní zástupce nesouhlasil s námitkami obviněného, že by nebyla naplněna úmyslná forma zavinění, neboť obviněný již v okamžiku vytažení nože vůči poškozenému musel počítat i s možností, že může dojít k poranění poškozeného, a to ať už v důsledku přímo útočného jednání, anebo i v důsledku ryze obranné reakce poškozeného, který by se snažil ohrožující jednání odvrátit. Obviněný tak musel vědět, že k poranění může dojít a s následkem musel být srozuměn (i s ohledem na jeho dřívější podobné agresivní jednání a povahu použité zbraně), čímž byla naplněna úmyslná forma zavinění přinejmenším v nepřímé formě. Námitku, že obviněný chtěl zabránit podání trestního oznámení a nikoli podání svědecké výpovědi, poté státní zástupce označil za zcela bezpředmětnou, neboť lze považovat za naprostou notorietu, že při oznámení trestného činu následuje formalizovaný proces jeho objasnění, v jehož rámci jsou zcela pravidelně a typicky v postavení svědka v materiálním smyslu vyslýchány i osoby, jež určitou událost vnímaly. Že takovou osobou byl i poškozený, je pak naprosto zjevné. Pokud dále obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 531/2007, jedná se dle státního zástupce o odkaz naprosto nepřípadný, neboť Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí výkladem, na který poukazuje obviněný v nyní projednávané věci, vůbec nezabýval. Samotná skutečnost, že v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 531/2007, byl obviněný uznán vinným pouze v základní skutkové podstatě trestného činu vydírání, je pro judikatorní význam takového rozhodnutí nepodstatná. V citované věci podával dovolání pouze obviněný a Nejvyšší soud se tak ani nemohl zabývat případnou existencí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

V replice na toto vyjádření státního zástupce obviněný předně podotkl, že stran vyhrožování poškozenému se ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvádí toliko situace, kdy měl poškozenému vyhrožovat na chodbě domu, nikoli na ulici, a že potenciálním výhrůžkám proneseným na ulici se soudy ani dostatečně nevěnovaly. Dále v podrobnostech předestřel, jak se odehrál jemu přisuzovaný atak nožem vůči poškozenému a namítl, že soudy ponechaly stranou způsob, intenzitu i detaily ohledně tohoto skutku, přičemž zdůraznil, že nelze zobecňovat útok nožem v tom smyslu, že u každého útoku je zcela jistě naplněna intelektuální složka úmyslu, a to bez přihlédnutí k okolnostem každého případu. Sklony obviněného k agresivnímu jednání poté byly vyvráceny např. již tím, že se sám udal na policii, s policií spolupracoval, poškozenému se omluvil apod. Nadto podotkl, že odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 531/2007, je pro daný případ zcela relevantní a kdyby v citované věci Nejvyšší soud zastával odlišný názor, tak, byť by dané okolnosti nebyly předmětem přezkumu v dovolacím řízení, Nejvyšší soud by je předestřel např. jako obiter dictum . Opětovně připomenul, že po poškozeném žádal neoznamování věci příslušným orgánům, aniž by však chtěl jakkoli působit na jeho vůli v souvislosti s výkonem jeho svědecké povinnosti. Závěrem setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný rovněž Nejvyššímu soudu zaslal sdělení, označené jako Upřesnění podaného dovolání . Uvedené sdělení bylo podáno dne 2. 12. 2016. Nejvyšší soud ovšem připomíná, že podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Lhůta pro podání dovolání, s uvedením patřičné argumentace, vymezením dovolacích důvodů a návrhů k rozhodnutí, přitom obviněnému uplynula již dne 27. 9. 2016.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Po prostudování předloženého trestního spisu předně bylo shledáno, že obdobné, resp. v některých bodech shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (např. okolnosti stran výhrůžek pronesených na adresu poškozeného) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné (např. výpověď poškozeného, mj. ohledně pronesených výhrůžek ze strany obviněného), z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely.

Stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování a z něj učiněných skutkových zjištění Nejvyšší soud na základě přezkumu věci konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.

Pokud obviněný dále namítal nezpůsobilost pokusu stran pronesení výhrůžek týkajících se zabití na adresu poškozeného na chodbě domu, tak k tomuto Nejvyšší soud ve stručnosti konstatuje následující. Státní zástupce má sice pravdu, že skutková podstata zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku by byla naplněna již při pronesení prvních výhrůžek, přičemž námitky obviněného, že k tomuto jednání nedošlo, jsou čistě skutkového charakteru a (za současné důkazní situace) nespadají pod uplatněný, ani žádný jiný, dovolací důvod. Pronesení výhrůžek v době, kdy již byl poškozený poraněn a byl na cestě domů, však nenašlo odraz ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (jak poukázal i obviněný v replice na vyjádření státního zástupce). Přesto, nezpůsobilý pokus dle právní teorie i praxe není (bez dalších přistoupivších okolností) beztrestný. Při nezpůsobilém pokusu trestného činu je sice nezbytné obezřetně posuzovat možné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, avšak v tomto ohledu je namístě vzít v potaz právě další pronesené výhrůžky, kterých se obviněný dopustil, za jaké situace je učinil (poškozený již byl zraněn) a jakou formou je prezentoval. Právě v celkovém kontextu nebylo možné uvažovat nad menší závažností předmětných jednání, která by snad ve výsledku zavdala aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

Ve vztahu k namítané absentující úmyslné formě zavinění stran trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 146 tr. zákoníku Nejvyšší soud toliko uvádí, že v okamžiku, kdy obviněný vytáhl kuchyňský nůž (se kterým dle skutkových zjištění zcela nepochopitelně běžně chodí do společnosti) s délkou čepele 16 cm a mířil s ním proti poškozenému, musel být přinejmenším srozuměn s možnými následky, které mohly nastat, zejména pak ve formě ublížení na zdraví, byť v podobných situacích dochází k mnohem závažnějším následkům. Soudy tak zcela správně mohly uzavřít, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, tudíž je použitá právní kvalifikace zcela přiléhavá. Rovněž stran právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nebylo možné přisvědčit dovolací argumentaci obviněného. Obviněnému (i s ohledem na jeho trestní minulost) muselo být zřejmé, co obnáší vyrozumění orgánů činných v trestním řízení (resp. podání trestního oznámení) a že ze samotné povahy věci bude takové oznámení následováno úkony, mezi které bude s největší pravděpodobností patřit i podávání svědeckých výpovědí. A že svědeckou výpověď bude podávat rovněž poškozený, bylo naprosto zjevné. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 3 Tdo 531/2007, poté není přiléhavý k nyní projednávané trestní věci, neboť, jak ostatně správně podotkl státní zástupce ve svém vyjádření, Nejvyšší soud se v této věci nezabýval otázkou diferenciace základní versus kvalifikované skutkové podstaty v takovém rozsahu, aby z něj bylo možné vyvodit závěry pro následnou právní praxi. Dovolání v citovaném rozhodnutí podával pouze obviněný a Nejvyšší soud se tak ani nemohl zabývat případnou existencí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání D. C. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 12. 2016

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu