3 Tdo 1583/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




3 Tdo 1583/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2009 o dovolání podaném obviněným Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 50 To 400/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 25/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 1 T 25/2008, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že dne 13. 2. 2008 okolo 15:20 v N. S., č. C., okr. S., nedaleko autobusové zastávky u pozemní komunikace, společně s nezletilým T. S. samostatně odsouzený, zastavil procházejícího poškozeného V. B., a odešel s ním do plechové autobusové čekárny, kde jej vyzval, aby mu vydal finanční částku 80,- Kč, což poškozený učinil, poté obžalovaný po poškozeném požadoval zapůjčení mobilního telefonu značky Sony Ericsson W880i STEEL SILVER v hodnotě 9.000,- Kč, který měl poškozený pověšený na krku pod bundou, poškozený odmítl, a proto mu obžalovaný telefon vytáhl a držel jej, přičemž poškozený mobilní telefon držel neustále za šňůrku a tím bránil obžalovanému, aby mu mobilní telefon přetáhl přes hlavu a obžalovaný po poškozeném stále požadoval zapůjčení mobilního telefonu pod pohrůžkou zbití, následně nezl. T. S. mobilní telefon odpojil ze šňůrky tak, že zůstal v ruce obžalovanému a v průběhu tohoto jednání je oba poškozený vyzýval, aby mu mobilní telefon vrátili, na což mu obžalovaný řekl, že telefon vrátí až na další zastávce, ale poškozený ze strachu již v další cestě s nimi nepokračoval a obžalovaný mu pouze vrátil z mobilního telefonu SIM kartu, čímž mu způsobil škodu ve výši 9.000,- Kč.

Za uvedený trestný čin byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.



O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 50 To 400/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. S. dovolání.



V odůvodnění dovolatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem rozhodnutí krajského soudu, že pronesená výhrůžka užitím fyzického násilí znamenala pro poškozeného reálnou hrozbu jejího uskutečnění. Namítl, že značná fyzická převaha poškozeného ho opravňovala k závěru, že poškozený nebere onu výhrůžku vážně a nemůže mít tudíž strach z jejího uskutečnění. Proto dovolatel opodstatněně předpokládal, že tato výhrůžka nemůže způsobit u poškozeného důvodnou obavu a mohl tak nabýt dojmu, že poškozený jedná dle své svobodné vůle. Obviněný tudíž nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní.

S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 50 To 400/2008, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že v rámci deklarovaného dovolacího důvodu obviněný uplatnil jedinou námitku spočívající v názoru, že pokud neexistovala jasná fyzická převaha obviněného a jeho nezletilého spolupachatele nad poškozeným V. B., který v době posuzovaného skutku nebyl sám, ale se svědkem P. S., nemohlo jít o reálnou pohrůžku násilím a v důsledku toho chyběl úmysl obviněného zmocnit se věci právě pohrůžkou bezprostředního násilí. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn oběma soudy, podle ní s těmito znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. zcela zřejmě koresponduje. Reálnost pohrůžky bezprostředního násilí je subjektivní kategorií, kterou je třeba vykládat z pohledu poškozeného a z toho, jak tu kterou konkrétní situaci vnímal. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že již samotným impulzem k navázání komunikace mezi obviněným doprovázeným nezletilým spolupachatelem a poškozeným V. B. a svědkem P. S. byl strach poškozeného V. B. nevyhovět požadavku obviněného. Obviněný poškozenému vyhrožoval fyzickým násilím a následně i násilím ze strany dalších osob, přičemž právě stupňování tohoto nátlaku mělo poškozeného přimět k vydání mobilního telefonu, což nakonec udělal. V žádném případě nelze z právního hlediska dovodit, že by nepoměr tělesných proporcí v neprospěch pachatele měl tohoto jakkoliv zvýhodňovat, pokud v rámci požadavků na vydání věci použije pohrůžky bezprostředního násilí, neboť již sama skutečnost, že na vydání takové věci nemá žádný opodstatněný nárok a volí pohrůžku bezprostředním násilím, nedává záruku toho, že by toto své jednání nemohl stupňovat či uskutečnit. Fyzická převaha na straně poškozeného v žádném směru nemůže být důvodem toho, že by pohrůžka bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci neměla být ze strany pachatele brána vážně a jeho loupežný úmysl to nijak nevylučuje. Nelze však v žádném případě hovořit o kategorii skrytého strachu, neboť poškozený evidentně vydal mobilní telefon nedobrovolně pod pohrůžkou bezprostředního násilí, přičemž pokud by tuto pohrůžku nebral vážně, neměl by k předání věci obviněnému žádný relevantní důvod. Obviněný jednal zcela zjevně v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Úmysl obviněného vyplývá ze samotného jeho jednání a jeho motivu.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nejdříve ověřil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, prostřednictvím obhájce a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v něm uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Bylo tedy nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

Dovolatel především poukazem na fyzickou převahu poškozeného zpochybňoval vážnost pronesených výhrůžek a tedy svou skutečnou vůli násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnit se cizí věci.

Nejvyšší soud u této souvislosti kostatuje, že soudy obou stupňů bezezbytku dostály svým povinnostem, když své závěry v intencích ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., § 125 odst. 1 tr. ř. řádně vyložily, přičemž vycházely z komplexního zhodnocení vyčerpávajícího okruhu provedených důkazů, respektující ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud sdílí závěry obsažené ve výroku rozsudku okresního soudu a odůvodnění obou rozhodnutí, že přes fyzickou převahu poškozeného obviněný za přispění T. S. a ve spolupráci s ním testoval odvahu a psychickou odolnost poškozeného nekompromisními požadavky na vydání peněz. Po nich následovala přímá výhrůžka použitím násilí. Poté, co zjistil, že reakce poškozeného pro něj nepředstavuje žádné riziko, své požadavky vystupňoval a domáhal se vydání mobilního telefonu. Obviněný od počátku projevoval záměr touto cestou zmocnit se věcí poškozeného, když ustrašená prvotní reakce poškozeného ho jen utvrzovala v tom, že bude úspěšný. V opačném případě by čin nebyl dokončen odnesením věci a jejím následným okamžitým prodejem.

Nebylo tedy možno přisvědčit oprávněnosti argumentace podaného dovolání. Zjištěný skutek byl důvodně právně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr



Vypracoval:

JUDr. Pavel Šilhavecký