3 Tdo 1582/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1,3 tr. zákoník, § 138 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1582/2015 -26

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 6 To 208/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 168/2013, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Z. H. odmítá.

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 18 T 168/2013, byl obviněný Z. H. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ) , kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku, tím, že dne 9. 9. 2010 v B. jako j. a o. z. společnosti HAZMONT, s. r. o., IČ 283 30 749, se sídlem S., uzavřel se společností S MORAVA Leasing, a. s., IČ 163 25 460, se sídlem Znojmo, Horní náměstí 264/18, Smlouvu o obchodním úvěru s výší úvěru 113.115,10 Kč, kdy předmětem financování byla pásová stacionární bruska GI 150 2H, v prodejní ceně 161.593 Kč, avšak 36 pravidelných měsíčních splátek ve výši 3.726 Kč již řádně nehradil, v důsledku čehož společnost S MORAVA Leasing, a. s., ke dni 11. 2. 2013 předmětnou smlouvu vypověděla, a ač obžalovaný výpověď převzal dne 12. 2. 2013, předmět úvěru ani přes výzvy leasingové společnosti neodevzdal a s tímto naložil nezjištěným způsobem pro svou potřebu, přestože tento byl na základě Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouvy o výpůjčce ze dne 9. 9. 2010 majetkem leasingové společnosti, čímž společnosti S MORAVA Leasing, a. s., nyní ERSTE Leasing, a. s., IČ 163 25 460, se sídlem Znojmo, Horní náměstí 264/18, způsobil škodu ve výši 80.797 Kč.

Za to byl odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.

Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 18 T 168/2013, podal obviněný Z. H. odvolání, a to do všech výroku napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 6 To 208/2015 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 6 To 208/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 254-258), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání.

Obviněný uvedl, že si není vědom, že by se jednání, jenž mu je kladeno za vinu, dopustil. Nevěděl o tom, že by mohl být obžalován z trestného činu a rozhodně nejednal v úmyslu trestný čin spáchat. Má tedy za to, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně právně posoudily subjektivní stránku trestného činu, kdy v této souvislosti poukazuje na absenci konkrétních skutkových zjištění v rozsudku soudu prvního stupně, které by bylo možno kvalifikovat jako úmyslné přisvojení si cizí věci ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Trestný čin zpronevěry je trestným činem výhradně úmyslným, nikoliv nedbalostním. Úmyslné zavinění k přečinu zpronevěry, které by směřovalo k neoprávněnému přisvojení cizí věci a způsobení škody na majetku poškozené společnosti, nebylo obviněnému nijak prokázáno. Z odůvodnění napadeného rozsudku není v žádném případě zřejmé ani dovoditelné, na základě jakých důkazů dospěl soud k závěru, že měl spáchat daný skutek úmyslným jednáním a o jaké důkazy opřel skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich právním hodnocení. Obviněný uvedl, že soud nepostupoval podle zásady zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Z provedených důkazů a jejich hodnocení je patrná vnitřní rozporuplnost. Soud prvního stupně jeho obhajobu bez dalšího odmítl, aniž by uspokojivě odůvodnil, z jakého důvodu tak učinil, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý postup.

Obviněný dále namítl, že úmyslné jednání pachatele trestného činu zpronevěry musí být dostatečně zjištěno a musí nepochybně vést ke zmaření základního účelu svěření věci, přičemž nelze dospět k závěru, že každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele může být bez dalšího považována za její přisvojení si ve smyslu ustanovení § 206 tr. zákoníku. Z uvedeného dle obviněného vyplývá, že přisvojení může nastat teprve v okamžiku, kdy je zřejmé, že svěřená věc nebude svěřiteli vrácena. Má tedy za to, že uvedený stav nemohl nastat dispozicí spočívající v převodu obchodního podílu na jiného společníka, kdy věc nijak nezměnila osobu, které byla svěřena, a tedy nemohlo dojít ani ke zmaření základního účelu svěření. V návaznosti na výše uvedené pak uvedl, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval obchodněprávním aspektem věci. Vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil právní stránku věci, neboť v dané věci opomenul skutečnosti, které z dokazování vyplynuly. Zejména, že jako j. společnosti HAZMONT, s. r. o., uzavřel smlouvu o obchodním úvěru, smlouvu o zajišťovacím převodu práva a smlouvu o výpůjčce, kdy stranou těchto smluv nebyl j., ale obchodní společnost HAZMONT, s. r. o. Závazkové vztahy vzniklé z těchto smluv mu jako j. s. obchodní společnosti nebránily se rozhodnout k prodeji obchodního podílu, což dne 5. 10. 2015 učinil a svůj obchodní podíl ve výši 100 % převedl na obchodní společnost Skarit Investment Corporation, a. s., jednající p. p. J. R. Dle smlouvy o převodu obchodního podílu převzala společnost Skarit Investment Corporation, a. s., mimo jiné i závazky vyplývající ze smlouvy o obchodním úvěru a smlouvy o zajišťovacím převodu práva, stejně jako smlouvy o výpůjčce. Z převodu obchodního podílu včetně dalších práv a povinností dle obviněného nelze dovozovat naplnění znaků skutkové podstaty zpronevěry, jelikož povinným ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva byla obchodní společnost HAZMONT, s. r. o., nikoliv on. Společnost byla i nadále zavázaná z uzavřených smluv týkajících se předmětné brusky. Převodem obchodního podílu nedošlo k neoprávněnému předání věci do dispozice třetí osoby, ani jakémukoliv jejímu znehodnocení. Dále uvedl, že nový s. obchodní společnosti se ve smlouvě o převodu obchodního podílu zavázal, že do 14 dnů podá návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, avšak toto neučinil. Notářským zápisem ze dne 23. 10. 2012 o rozhodnutí v působnosti valné hromady společnosti HAZMONT, s. r. o., byl odvolán z funkce j. společnosti s okamžitou platností, z čehož vyplývá, že od tohoto data již nebyl oprávněn jakkoliv za společnost HAZMONT, s. r. o., jednat. Ačkoliv jeho odvolání z funkce j. nebylo zapsáno v obchodním rejstříku, je tento notářský zápis deklaratorní. Vzhledem k převodu obchodního podílu a odvolání j. ještě před tím, než poškozená učinila jakékoliv kroky k vymožení své pohledávky za společností HAZMONT, s. r. o., bylo podle obchodního zákoníku povinností valné hromady společnosti, jejíž působnost vykonával j. s., a to akciová společnost pana R., zvolit do 3 měsíců nového j., což se ovšem nestalo. Nový s. tedy porušil jednak smluvní ujednání mezi ním a akciovou společností a také zákonnou lhůtu pro volbu nového j. společnosti. Došlo tedy k porušení povinnosti jmenovat nového j., což má za následek odpovědnost j. s. společnosti za případnou škodu. Obviněný má za to, že soud prvního stupně pochybil, když se nezabýval odpovědností nového s.. Stejně tak soudu prvního stupně vytkl, že se řádně nezabýval důvody, pro které uhradil závazek společnosti, ačkoliv již nebyl j. ani s., kdy k tomuto přistoupil právě vzhledem ke smlouvě o převodu obchodního podílu, ze které mimo jiné vyplývá povinnost ručení za závazky, které přešly převodem obchodního podílu. Obviněný současně namítl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že nedošlo ke vzniku škody, když sama poškozená podala soudu prvního stupně zprávu, že obviněný vše uhradil. K úhradě z titulu ručení podle ustanovení obchodního zákoníku došlo v květnu 2013. V této souvislosti obviněný zdůrazňuje, že trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, kdy musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení věci, tak způsobení škody na cizím majetku, k čemuž v tomto případě nedošlo.

Dále namítl, že soud prvního stupně se taktéž nikterak nezabýval platností odstoupení, resp. výpovědí smlouvy o úvěru, kdy tato byla doručena dne 12. 2. 2013 na adresu bývalého sídla společnosti a tuto zásilku převzala osoba k tomu neoprávněná (jeho zmocněnec). Jelikož v tento okamžik již nebyl j. ani s. společnosti HAZMONT, s. r. o., on ani jeho zmocněnec nebyli oprávněni přebírat dokumenty pro společnost, tedy způsob doručení odstoupení od smlouvy nebyl účinný. Z toho dovozuje, že do dnešního dne nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy a na odstoupení vázané povinnosti vrátit předmětnou brusku a smluvní vztah založený smlouvou o výpůjčce nadále trvá. Je přesvědčen, že pokud by přesto presumoval platnost doručení odstoupení od smlouvy, tak ne každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele může být bez dalšího považována za její přisvojení ve smyslu ustanovení § 206 tr. zákoníku, a to ani v případech, kdy není dodržena lhůta k vrácení svěřené věci. Z uvedeného tedy nelze dospět k závěru, že by v případě porušení podmínky smlouvy o výpůjčce vydat věc do tří dnů svěřiteli došlo k faktickému zmaření zajištění (účelu svěření).

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 6 To 208/2015, a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 2. 12. 2015 (č. l. 261). Dne 20. 1. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1376/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného Z. H. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 6 To 208/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména smlouvy o obchodním úvěru a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a výpůjčce, dále smlouvy o převodu obchodního podílu obviněného jako j. s. společnosti HAZMONT, s. r. o., notářského zápisu ze dne 23. 10. 2012 o odvolání obviněného z funkce j. společnosti, zprávy o úhradě poškozené společnosti S MORAVIA Leasing, a. s., kterou podala soudu prvního stupně) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran nedodržení závazků a zákonných lhůt vyplývajících z převodu obchodního podílu na společnost Skarit Investment Corporation, a. s., touto společností, neplatnost doručení výpovědi smlouvy o úvěru a půjčce), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených důkazů a jejich hodnocení je patrná vnitřní rozporuplnost) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, neboť převodem obchodního podílu nedošlo k neoprávněnému předání věci, tj. pásové stacionární brusky do dispozice třetí osoby, kdy věc nadále zůstala svěřena společnosti HAZMONT, s. r. o., a tedy nedošlo k jakémukoliv jejímu znehodnocení).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

K námitce obviněného stran neprokázání subjektivní stránky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku lze uvést, že obviněným uplatněnou námitku nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadná skutková zjištění a z části též na vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem, přičemž část uplatněných námitek míří i do oblasti procesních otázek.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítá, že nedošlo ke vzniku škody.

Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku , se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu . Za to bude potrestán trestem odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem.

Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Za věc v právním smyslu se považuje ovladatelný hmotný předmět a ovladatelná přírodní síla (elektrická energie, parní energie, vodní energie, jaderná energie apod.). Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku). Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod.

Zpronevěra je trestným činem, je-li způsobena na cizím majetku škoda nikoli nepatrná. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody nejméně v částce 5 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2006-2016).

Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše, obviněný jako j. j. a s. obchodní společnosti s ručením omezeným, resp. jako osoba zastávající pozici s. o. společnosti uzavřel dne 9. 9. 2010 smlouvu o obchodním úvěru a s ní související smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouvu o výpůjčce, jejímž předmětem byla pásová stacionární bruska, která byla na základě této smlouvy majetkem leasingové společnosti, a byla obviněnému, resp. společnosti HAZMONT, s. r. o., svěřena do dispozice. Obviněný nehradil leasingové společnosti pravidelné měsíční splátky úvěru, v důsledku čehož leasingová společnost předmětnou smlouvu ke dni 11. 2. 2013 vypověděla. Obviněný tuto výpověď převzal dne 12. 2. 2013, avšak ani přes opakované výzvy neodevzdal předmětnou pásovou stacionární brusku zpět leasingové společnosti, čímž bránil v realizaci vlastnických práv leasingové společnosti, brusku si ponechal a naložil s ní blíže nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu. Tímto jednáním obviněného vznikla leasingové společnosti škoda ve výši 80 797 Kč.

Obviněný namítá, že nedošlo ke vzniku škody, jelikož z titulu ručení podle ustanovení obchodního zákoníku v květnu roku 2013 uhradil poškozené společnosti S MORAVA Leasing, a. s., veškeré pohledávky vyplývající z vypovězené smlouvy o obchodním úvěru. Z obsahu spisu se podává, že poškozená společnost ke dni 26. 8. 2013 neevidovala za společností HAZMONT, s. r. o., resp. za obviněným žádnou pohledávku po splatnosti (č. l. 81). Avšak pásovou stacionární brusku, která byla na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouvy o výpůjčce (č. l. 14) ve vlastnictví poškozené společnosti, po vypovězení smlouvy o obchodním úvěru ze strany poškozené společnosti nevrátil, čímž si přisvojil věc, která mu byla svěřena do dispozice. Odvolací soud konstatoval, že obžalovaný měl však již dne 23. 10. 2012 brusku předat svědku R., potažmo společnosti HAZMONT, s. r. o., neboť se jednalo o věc cizí, kterou měla společnost HAZMONT, s. r. o., pouze v držení, ve výpůjčce. Jelikož přisvojení cizí věci znamená vyloučení oprávněné osoby z držení, užívání a nakládání s věcí, možno uzavřít, že zpronevěry se obžalovaný dopustil již nejpozději dne 23. 10. 2012. Obžalovaný totiž věc odstranil nejen z dispozice leasingové společnosti ke dni 12. 2. 2013, ale již dříve, tedy 23. 10. 2012 z dispozice společnosti HAZMONT, s. r. o. (str. 3 napadeného usnesení ).

Jak je uvedeno shora, zpronevěra je trestným činem, je-li způsobena na cizím majetku škoda nikoli nepatrná. Na základě odborného vyjádření k časové hodnotě stroje (pásové stacionární brusky) ze dne 16. 4. 2013 byla stanovena škoda, která vznikla poškozené společnosti ve výši 80 797 Kč (č. l. 57-58), tedy větší škoda ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný namítá, že nedošlo ke vzniku škody, jedná se o námitku neopodstatněnou, neboť z výše uvedeného je zcela zřejmé, že jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy i způsobení větší škody na cizím majetku.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud k námitce obviněného, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval obchodněprávním aspektem věci, uvádí, že přestože projednávaný případ vykazuje jisté prvky obchodněprávní povahy, nelze tyto přeceňovat, jelikož jednání, kterého se obviněný dopustil, přesáhl ve své trestněprávní rovině obchodněprávní, resp. soukromoprávní rámec věci.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. H. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2016


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu