3 Tdo 1581/2006
Datum rozhodnutí: 14.02.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1581/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném, zasedání konaném dne 14. února 2007 dovolání obviněného H. G., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 3 To 480/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 188/2004, a rozhodl t a k t o :

Dovolání H. G. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 10 T 188/2004, byl obviněný H. G. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zákona, za který byl odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.



Podkladem výrok o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný jako předseda představenstva jednající jménem obchodní společnosti G. akciová společnost,

1) v době od 17. 10. 1998 do 31. 12. 2003 neodvedl Okresní správě sociálního zabezpečení, pojistné na sociální zabezpečení ve výši 719.134,- Kč, které bylo sraženo ze zúčtovaných příjmů zaměstnanců společnosti ve výši 8 % z vyměřovacího základu dle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,

2) v době od 17. 10. 1998 do 31. 12. 2003 neodvedl Zdravotní pojišťovně, pojistné na zdravotní pojištění ve výši 21.783,- Kč, které bylo sraženo ze zúčtovaných příjmů zaměstnanců společnosti ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, když v uvedeném období uhradil pouze v květnu 2003 částku 401,- Kč a v srpnu 2003 částku 400,- Kč,

3) v době od 17. 10. 1998 do 31. 12. 2003 neodvedl zdravotní pojišťovně, pojistné na zdravotní pojištění ve výši 329.520,- Kč, které bylo sraženo ze zúčtovaných příjmů zaměstnanců společnosti ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, když v uvedeném období na pojistném odvedl pouze v době od července 2003 do ledna 2004 celkem částku 41.337,- Kč,

4) v době od 17. 10. 1998 do 31. 7. 2002 neodvedl zdravotní pojišťovně, pojistné na zdravotní pojištění ve výši 11.805,- Kč, které bylo sraženo ze zúčtovaných příjmů zaměstnanců společnosti ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění,

5) v době od 17. 10. 1998 do 31. 12. 2003 neodvedl Finančnímu úřadu, zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 781.079,- Kč, které byly sraženy ze zúčtovaných příjmů zaměstnanců společnosti dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2006 Krajský soud v Českých Budějovicích. Ten svým usnesením sp. zn. 3 To 480/2005 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí řádného opravného prostředku z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.



V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvádí, že považuje postup odvolacího soudu a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odůvodnění tímto dovoláním napadeného usnesení za vnitřně rozporné, a to i s ohledem na hmotně právní posouzení skutkových zjištění soudu. Je toho názoru, že pouhé převzetí tvrzení finančního úřadu jako důkazu o jeho dluhu je nesprávné a v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, č. j. Tz 101/2001 ze dne 18. 7. 2001, ze kterého lze dovodit, že pro rozhodnutí o vině je pouhé tvrzení finančního úřadu nedostatečné. Dovolatel se v řízení domáhal, aby bylo soudním znalcem osvědčeno tvrzení finančního úřadu o jeho dluhu, avšak provedení tohoto důkazu bylo jako nadbytečné odmítnuto, přitom skutečnosti, které dovolatel nepopíral, tj. výše pohledávky u okresní správy sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťoven byly soudním znalcem zjišťovány.



Dále dovolatel uvádí, že se domáhal ustanovení obhájce, tento návrh však byl okresním soudem odmítnut, obhájce mu byl ustanoven až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, a to až na základě podaného odvolání proti usnesení okresního soudu. Soud prvního stupně bez toho, aby vyčkal rozhodnutí odvolacího soudu o ustanovení obhájce, ve věci rozhodl. Tímto postupem bylo dle názoru dovolatele obžalovanému zabráněno kvalifikovaně se před soudem prvního stupně obhajovat a bylo tak kráceno jeho právo na obhajobu.



V další části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel připomíná, že se od roku 1992 u obecných soudů domáhá v občanskoprávních řízeních ve 38 sporech vymožení plnění minimálně ve výši 100 mil. Kč za odebrané zboží, vrácení poskytnutého plnění a náhradu způsobené škody. Z důvodu nečinnosti soudů, průtahů v řízení a nesprávného úředního postupu se dovolatel domohl doposud toliko částky 120.000,- Kč. Tuto skutečnost uvádí v dovolání s tím, že tímto postupem se stal zcela nesolventní a sám pak nemohl své povinnosti uhradit. Tato skutečnost jej vedla k podání žaloby proti Ministerstvu spravedlnosti ČR, ve které se domáhá zaplacení způsobené škody ve výši 79 mil. Kč s příslušenstvím. Dle názoru dovolatele se soud prvního stupně ani soud odvolací s těmito skutečnostmi nevypořádal tak, jak mu ukládá zákon.

Dovolatel navrhl odvolacímu soudu učinit návrh Ústavnímu soudu ČR na posouzení otázky, zda použité ustanovení tr. zákona je v souladu s Ústavou ČR, tedy zda se mohl dopustit trestného činu nezaplacení pohledávky státu v maximální výši 600.000,- Kč, pokud tato částka byla jednak zadržována finančním úřadem, a dále se v přiměřené lhůtě dovolatel u obecných soudů v občanskoprávním řízení nedomohl za 14 let vymožení plnění ve výši přesahující 100 mil. Kč, tedy zda se obžalovaný mohl dopustit trestného činu, pokud byl nesprávným úředním postupem poškozen z důvodu 14 let trvajících soudních průtahů a z důvodu nesprávného úředního postupu. Odvolací soud však tento návrh odmítl.



Obviněný dále ve svém dovolání upozorňuje, že pro kvalifikaci trestného činu podle ustanovení § 147 odst. 1 tr. zákona musí být naplněny hlavní znaky trestného činu, tj. obohacení kohokoliv a úmysl trestný čin spáchat. Dovolatel tvrdí, že soudy obou stupňů se otázkou úmyslu a obohacení kohokoliv vůbec nevypořádaly a že u soudu nebylo prokázáno, že by si on nebo někdo jiný ponechal jakoukoliv částku, či ji někdo jiný získal ve svůj prospěch, přičemž obžalovaný sám nepobíral za práci v akciové společnosti mzdu ani žádný jiný příjem. Dle názoru dovolatele ze skutkového zjištění soudu ani nevyplývá, že by mu byl prokázán jakýkoliv úmysl a že by vůbec byla jakákoliv jednoznačná skutková zjištění učiněna a že by tedy došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu.



Dále dovolatel vznáší námitku i proti zpracovanému znaleckému posudku, který dle jeho názoru pouze poukazuje na tvrdý postup finančního úřadu, ale nezabývá se šetřením zadržovaných finančních prostředků finančním úřadem, protože tato otázka nebyla znalci položena. Dle názoru dovolatele je zadaný znalecký posudek bez vypovídací hodnoty, protože vzhledem k zadání neposuzoval znalec vyvážené finanční toky v celém rozsahu činnosti z důvodu objektivního ekonomického posouzení, a je proto v trestním řízení nepoužitelný. I z tohoto důvodu má dovolatel za to, že soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s prokázáním naplnění znaků trestného činu obohacení se s úmyslem trestný čin spáchat.



Konečně dovolatel namítá, že soud nesprávně posoudil i jeho recidivu a v důsledku toho chybně stanovil i výměru trestu. Dovolatel má za to, že jeho recidiva je sporná a nemůže být důvodem pro stanovení vyššího trestu.



Pokud odvolací soud považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná a za správné považuje i právní hodnocení skutkových zjištění, pak dovolatel s takovým závěrem nesouhlasí a namítá, že se nemohl dopustit trestného činu a pouhé domněnky a spekulace za situace, že argumenty jeho obhajoby byly odmítnuty, nemohou zakládat důvodnost jeho trestního stíhání a jeho odsouzení. Znovu připomíná, že ve skutečnosti nemohl provést předepsané úhrady z toho důvodu, že mu byly vytvořeny překážky, které zabránily, aby si své povinnosti mohl splnit a byl v dobré víře, že se v přiměřené lhůtě domůže svého práva a své povinnosti následně splní.



Dále dovolatel uvádí, že akciová společnost nepopírá své závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení a zdravotním pojišťovnám, ale v podstatně menší míře, než jsou uváděna ve skutkových zjištěních soudu. V této souvislosti nesouhlasí s tím, že podkladem rozhodnutí soudu se stalo pouhé tvrzení finančního úřadu, které je na základě dokumentu o existenci přeplatků ze dne 5. 2. 2002 sporné. Dovolatel dále vytýká soudu prvního stupně, že se náležitě nevypořádal s námitkou promlčení a otázkou promlčení jako takovou.



V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž aby zvážil možnost z důležitých důvodů přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí jinému soudu.

Dovolatel současně podává návrh na odklad výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání. K tomuto požadavku dovolatele však nebyl připojen příslušný návrh soudu prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu.

Dalším podáním v této trestní věci ze dne 22. 8. 2006, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 25. 8. 2006, pak dovolatel doplňuje své dovolání, a to o podrobnější argumentaci a detailní rozbor některých skutkových okolností. V tomto doplnění dovolání nemění jeho obsah ani použitý dovolací důvod.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). V prvé řadě konstatuje, že značná část námitek dovolatele směřuje do oblasti skutkových zjištění soudu. Jde především o námitky, kterými dovolatel zpochybňuje výši neodvedených plateb a vytýká, že jejich výše nebyla zjišťována znaleckým posudkem. Totéž státní zástupce konstatuje o námitkách týkajících se údajného přeplatku na dani z přidané hodnoty, přičemž tyto námitky označuje z hlediska posouzení věci za zcela irelevantní. Dále je státní zástupce toho názoru, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, že obviněnému nebyl ustanoven obhájce. Nešlo o žádný z případů nutné obhajoby podle § 36 tr. řádu a uvedenou námitku by tedy obviněný nemohl v dovolání vznášet ani s případným odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Za irelevantní považuje státní zástupce i námitku, podle které soud neakceptoval žádost obviněného o odročení hlavního líčení.

Státní zástupce neshledává za souladnou s použitým dovolacím důvodem ani námitku, podle které byl dovolatel za neodvádění plateb v některých obdobích odsouzen dvakrát; konstatuje, že takovou námitku by bylo možno v obecné rovině uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu s odkazem na důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. Dle názoru státního zástupce však i tato námitka směřuje do skutkové oblasti, neboť dovolatel fakticky zpochybňuje skutkové zjištění, podle kterého byl soudem počátek páchání trestné činnosti u všech plateb časově vymezen datem 17. 10. 1998, přičemž páchání trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zákona, kterým byl obviněný G. uznán vinným v trestní věci Okresního soudu v Krumlově sp. zn. 2 T 242/2000, bylo podle skutkových zjištění v této věci učiněných ukončeno dne 16. 10. 1998.

Dále státní zástupce konstatuje, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky týkající se výroku o trestu. Státní zástupce má za to, že námitky týkající se posouzení subjektivní stránky trestného činu lze akceptovat jako námitky, které lze pod použitý dovolací důvod přiřadit. Nepovažuje je však za důvodné, a to s poukazem na skutečnost, že jednak v předmětné trestní věci bylo učiněno skutkové zjištění, že jednotlivé platby byly sraženy ze zúčtovaných příjmů zaměstnanců společnosti , jednak s poukazem na další skutkové zjištění, podle kterého společnost G. byla objektivně schopna povinné odvody platit, obviněný však finanční prostředky používal k jiným účelům v rámci její podnikatelské činnosti a že firma obviněného se tak úvěrovala na úkor státu .

Dále státní zástupce upozorňuje, že obohacení pachatele nebo jiné osoby není v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zákona uvedeno jako zákonný znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, nicméně pokud v daném případě obviněný finanční prostředky neodvedené jako povinné platby investoval do podnikání společnosti G., došlo tím současně k obohacení této společnosti.



Pokud jde o námitku týkající se promlčení, pak státní zástupce upozorňuje, že je nutno vycházet výlučně z příslušných ustanovení trestního zákona. Promlčecí doba trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zákona činí 5 let, trestný čin byl dokonán dnem 31. 12. 2003 a trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno již dne 16. 4. 2004, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu. K promlčení trestního stíhání tedy v žádném případě nemohlo dojít. Okolnost, že došlo k promlčení některých pohledávek zdravotních pojišťoven z hlediska předpisů o zdravotním pojištění, je pro posouzení podmínek promlčení podle trestního zákona naprosto irelevantní.



S ohledem na výše uvedené okolnosti považuje státní zástupce podané dovolání za zjevně neopodstatněné, a proto navrhuje jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo tehdy, jestliže v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřuje dovolatel v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je toho názoru, že uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá podané dovolání toliko zčásti, neboť až na výhradu dovolatele v otázce právního posouzení znaku obohacení a otázky promlčení neobsahuje žádnou námitku, která by primárně směřovala k právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení. Zvolenému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dle názoru Nejvyššího soudu podané dovolání z převážné části neodpovídá a pokud by toto dovolání neobsahovalo námitku nesprávného právního posouzení znaku obohacení a otázky promlčení, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku neslouží k přezkoumávání těch námitek, které dovolatel s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vznáší, dovolání nemá povahu druhého odvolání, v rámci kterého by bylo možno revidovat skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně a Nejvyšší soud nemá charakter soudu stupně třetího.

Zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky týkající se jak výše neodvedených plateb (včetně způsobu, jak byly tyto skutečnosti soudem zjišťovány), tak ani námitky ve vztahu k přeplatku na dani z přidané hodnoty (nehledě k tomu, že s ohledem na podstatu této trestní věci jde o námitky irelevantní). Za námitku odpovídající použitému dovolacímu důvodu (resp. důvodům) nelze označit ani tu námitku obviněného, že mu nebyl ustanoven obhájce. Takovou námitku by bylo možno v řízení o dovolání uplatnit jen s odkazem na dovolací důvod podle § 2645b odst. 1 písm. c) tr. řádu, to ovšem jen tehdy, jestliže by obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona míti měl, tedy v případě tzv. povinné obhajoby. O takový případ se však v dané věci nejedná a dovolatel se ani na tento dovolací důvod neodkazuje.

Nejvyšší soud dále dospěl k přesvědčení, že v souladu s použitým dovolacím důvodem není ani námitka dovolatele, že byl za neodvádění plateb v některých obdobích odsouzen dvakrát. Takovou námitku by bylo možno v obecné rovině uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu s odkazem na důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. I tato námitka však směřuje do skutkové oblasti, neboť dovolatel fakticky zpochybňuje skutkové zjištění, podle kterého byl soudem počátek páchání trestné činnosti u všech plateb časově vymezen datem 17. 10. 1998, přičemž páchání trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zákona, kterým byl dovolatel uznán vinným v trestní věci Okresního soudu v Krumlově sp. zn. 2 T 242/2000, bylo podle skutkových zjištění v této věci učiněných ukončeno dne 16. 10. 1998.

V souladu s použitým dovolacím důvodem nejsou ani výhrady obviněného ve vztahu k výroku o trestu, přičemž Nejvyšší soud považuje za užitečné připomenout, že výhrady vůči trestu lze v dovolacím řízení uplatňovat zejména s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pokud jsou ovšem naplněny podmínky v tomto ustanovení uvedené.

Na rozdíl od názoru státního zástupce má Nejvyšší soud za to, že v souladu s použitými dovolacími důvody není ani námitka týkající se posouzení subjektivní stránky trestného činu. Z obsahu podaného dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti nenapadá samotné právní posouzení této otázky, nýbrž i v tomto případě napadá primárně skutková zjištění soudu a výhradu nesprávného posouzení vznáší až následně, na základě zpochybnění skutkových zjištění, která k právnímu posouzení subjektivní stránky vedla. Jelikož s odkazem na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze namítat, že rozhodnutí je založeno (spočívá) na nesprávném právním posouzení, je nutno mít za to, že o takový případ se nejedná, když dovolatel nesprávné právní posouzení namítá až jako následek skutkových zjištění, která považuje za nesprávná. K revizi skutkových zjištění však dovolání jako druh mimořádného opravného prostředku určeno není.

Uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dle názoru Nejvyššího soudu odpovídá svým charakterem pouze námitka právního posouzení otázky obohacení a dále námitka týkající se promlčení. Nejvyšší soud však dospěl k názoru, že obě tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o námitku týkající se promlčení, je z obsahu trestního spisu zjevné, že k promlčení nedošlo a dojít nemohlo, a to z důvodů výstižně vyjádřených již ve výše uvedeném stanovisku státního zástupce, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje.

V případě námitky týkající se údajného nesprávného právního posouzení skutku z hlediska absence obohacení dovolatele či jiné osoby, pak i tuto námitku je nutno míti za zjevně neopodstatněnou, neboť jednak obohacení není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, za který byl dovolatel odsouzen, jednak (i pokud by obohacení takovým zákonným znakem bylo) je ze skutkových zjištění soudu evidentní, že v důsledku jednání dovolatele došlo k neoprávněnému obohacení obchodní společnosti, která příslušné platby sice z platů zaměstnanců strhla, leč použila je k jiným účelům než k povinným platbám.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného H. G. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 14. února 2007

Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h