3 Tdo 1577/2016
Datum rozhodnutí: 08.03.2017
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku



3 Tdo 1577/2016-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 271/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 160/2015, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. J. H. odmítá .

Odůvodnění:

I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 T 160/2015, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním podrobně popsaným pod bodem 1. 6. výroku o vině.

Za to byl odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 5.000 Kč, celkem tedy 1.000.000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.

Proti rozsudku Městského soud v Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 T 160/2015, podal obviněný Ing. J. H. odvolání, jež směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 271/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu, a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 271/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 1167-1170), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy současně je dán dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto v odvolacím řízení v rozporu s procesními ustanoveními, ač byl v řízení mu předcházejícím dán výše uvedený dovolací důvod.

Obviněný v rámci svého dovolání v podrobnostech odkazuje na námitky a argumentaci, kterou uplatnil v odvolacím řízení, kdy má za to, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Současně nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Soudy své skutkové závěry opřely o jednostranné hodnocení důkazu, kdy dospěly k závěru o fiktivnosti faktur na základě skutečnosti, že jejich plnění mu bylo vráceno M. P., což vyplynulo z výslechu svědků, kteří ovšem o reklamě ani nevypovídali, stejně jako z listin, které žádné vrácení plnění neprokazují a jiných trestních věcí, jež se obviněného vůbec nedotýkají a konečně znaleckého posudku, jenž peněžní tok ani neposuzuje. V návaznosti na uvedené má taktéž za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu kladenému mu za vinu.

Dále obviněný uvedl, že za jednání pod bodem 3, 4 a 5 výroku o vině mu bylo finančním úřadem vyměřeno penále, jež má povahu trestní sankce. Jeho vina tedy byla v tomto rozsahu postižena dvakrát, kdy na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že formálně byla postižena právnická osoba, nikoliv obviněný.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nevyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení (pozn. správně rozsudek) Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 271/2016, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že podle § 226 písm. a) tr. ř. obviněného zprošťuje obžaloby.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 3. 10. 2016 (č. l. 1173). Dne 7. 11. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 1199/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 7 To 271/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. J. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však tento dovolací důvod uplatňuje v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výslechy svědků, kdy v podrobnostech odkázal na své odvolání, kde uvedl svědky Ing. K. H., D. H., J. K., P. V. a S. Z., stejně jako smlouvy, faktury, výpisy z účtů a protokoly o šetření správce daně opět v odkazu na podané odvolaní, a dále znalecký posudek z oboru ekonomické odvětví, marketing, propagace, reklama vypracovaný Dr. Ing. Vítězslavem Hálkem uvedený v odvolání obviněného, a taktéž v odvolání konkretizovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze, Městského soudu v Brně a Okresního soudu v Karviné) a vadná skutková zjištění (námitka stran zjištění vrácení plnění M. P. obviněnému), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou úplná a mají oporu v obsahu provedených důkazů. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Za relevantní nelze shledat ani námitku obviněného Ing. J. H., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud uvádí, že obviněný sice vznáší námitku, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu jemu kladenému za vinu, kteroužto lze ve formální rovině podřadit pod jim uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně takto vznesená námitka byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů a vlastním hodnocení provedených důkazů, čímž se zcela míjejí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.

Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil i proti porušení zásady ne bis in idem, jelikož pod body 3, 4 a 5 výroku o vině byl již postižen penálem ze strany příslušného finančního úřadu, jenž je svou povahou trestní sankcí. Má za to, že na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že penálem byla postihnuta právnická osoba, nikoliv obviněný. Z povahy uplatněné námitky je zřejmé, že obviněný namítl nepřípustnost trestního stíhání.

K této námitce obviněného je nejprve třeba uvést, že svým obsahem se netýká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na základě kterého se obviněný uvedeného procesního nedostatku dovolává, protože důvod, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, je zákonem vymezen v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., kterýžto však obviněný v přezkoumávaném dovolání neuplatnil. Nejvyšší soud však tento nedostatek považoval jen za formální vadu dovolání, když obviněný slovně tento důvod v podstatě věci vymezil a i bez paragrafového odkazu jej dostatečně specifikoval. Nejvyšší soud tudíž uvedenou námitku obviněného posuzoval z hlediska podmínek stanovených v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož se dovoláním lze domáhat nápravy, pokud bylo vedeno trestní stíhání, které podle zákona nebylo přípustné. Takovým je trestní stíhání jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Za takový důvod obviněný označil v přezkoumávané věci existenci daňové sankce, jež mu byla za stejný delikt (pod body 3, 4 a 5 výroku o vině) uložena i daňovým orgánem.

Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj vydal dne 16. 2. 2015 Dodatečný platební výměr na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 1. 7. 2008 30. 6. 2009 (č. l. 1042 1043), kde dotačně doměřil daň z příjmů právnických osob daňovému subjektu UNIPIPE Engineering, s. r. o., a současně podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s § 264 odst. 13 daňového řádu byla tomuto subjektu stanovena zákonná povinnost uhradit penále. Dalšími dvěma Dodatečnými platebními výměry na daň z příjmu právnických osob (č. l. 1044 1045 a 1046 1047) ze stejného data Finanční úřad pro Jihomoravský kraj obdobně doměřil daň z příjmu právnických osob daňovému subjektu UNIPIPE Engineering, s. r. o., a uložil povinnost uhradit penále. O odvolání proti uvedeným Dodatečným platebním výměrům rozhodlo odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 4. 4. 2016 (č. l. 1077 1090), a to tak že jej zamítlo a potvrdilo rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj. Dodatečné platební výměry odpovídají skutkům pod bodem 3, 4 a 5 výroku o vině. Z obsahu předmětných platebních výměrů se tedy podává, že poplatníkem daně z přidané hodnoty byla společnost UNIPIPE Engineering, s. r. o., tzn. právnická osoba. Této společnosti byla také danými platebními výměry uložena povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě a stanoveným způsobem doměřenou daň a zákonné penále.

Pro posouzení povahy uvedeného sankčního opatření Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj je rozhodné především to, že obviněný Ing. J. H. nebyl v předmětném daňovém řízení daňovým poplatníkem, protože tím byla společnost UNIPIPE Engineering, s. r. o., jak se podává ze všech zjištění a daňových rozhodnutí, jež jsou shora citována a uváděna. Pokud se obviněný Ing. J. H. domáhal překážky ne bis in idem z důvodu, že společnosti, ve které figuroval, tedy UNIPIPE Engineering, s. r. o., byla Finančním úřadem pro Jihomoravský Kraj uložena sankce v podobě zákonného penále zakládající nepřípustnost jeho trestního stíhání v posuzované věci, je tato skutečnost v posuzovaném případě zásadní, protože sankce byla vyměřena jiné osobě, než proti které se toto trestní řízení vede.

Nejvyšší soud proto shledal, že se v projednávané věci o překážku ne bis in idem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. u obviněného Ing. J. H., který se jí ve svém dovolání domáhal, nejedná.

Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za podstatné upozornit, s ohledem na aktuální vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu v otázce povahy daňového penále uloženého v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správního orgánu a s tím související nepřípustností trestního stíhání, na závěry rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016. V citovaném rozhodnutí velký senát dospěl k závěru, že penále podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, uložené v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku.

Souběžné či postupné vedení daňového řízení a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016, body 132. a 134.). K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost, patří: zda obě samostatná řízení sledují vzájemně doplňující se (komplementární) cíl, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů daného protiprávního jednání; zda je předmětná duplicita řízení předvídatelným důsledkem stejného jednání, a to jak právně, tak fakticky (idem); zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání zdvojení při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající vzájemné interakce mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení; a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo ukončeno jako první, zohledněna v řízení, které je uzavřeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jedinec nakonec vystaven nadměrné zátěži. Znamená to, že v rámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu. Soud proto musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna.

Časová souvislost musí být dostatečně těsná, aby dotčené osobě poskytla ochranu před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší nároky je třeba klást na stát na objasnění a odůvodnění průtahů ve vedení řízení, za které může nést odpovědnost (rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. J. H. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 3. 2017

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu