3 Tdo 1572/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1572/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání podaném J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 317/2006 ze dne 6. 9. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 1/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 T 1/2006 ze dne 2. 5. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.

V předmětné věci podal J. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 317/2006 ze dne 6. 9. 2006 tak, že jej odmítl jako nedůvodné dle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal J. H. dovolání a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř., když má za to, že třetí z důvodů je dán proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom ovšem odkaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (jak plyne z důvodů uvedených v podaném dovolání) byl uplatněn zjevně nedopatřením. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení lze spatřovat v tom, že skutek, který je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) a 2), byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu útoku na státní orgán podle ustanovení § 154 odst. 2 tr. zák. Z popisu jednání v rozhodnutích soudů totiž nevyplývá, že by se mělo jednat o hrubé urážky tak, jak má na mysli zmíněné ustanovení, zejména s ohledem na situaci, v jaké se dovolatel nacházel, jakož i s ohledem na jeho stav a pohnutku, a dále na četná probíhající řízení s příslušníky Policie ČR, z nichž mnoho je stíháno pro trestné činy (krádeže, vraždy), přičemž on jakožto laik vnímá tyto záležitosti intenzivněji. Snaží se totiž po dobu několika let objasnit úmrtí svého bratra, neboť má za to, že nespáchal sebevraždu tak, jak případ uzavřela policie. Dle něj se na smrti jeho bratra podílela třetí osoba (či osoby), a tím, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo reagováno na jeho podněty, a proto, že objevil v případu řadu nesrovnalostí, sehrály v něm některé státní orgány a osoby pro něj, jako pro občana, nepřijatelnou roli. To, že na tento případ upozornil (sice nikoliv šťastným a vhodným způsobem), mělo pro něj pozitivní účinek, neboť úmrtím jeho bratra se začaly orgány opět zabývat. K jednání dovolatele tak došlo za tíživých osobních a rodinných poměrů, dále za nedobrého psychického stavu, v němž se v době inkriminovaného jednání nacházel. Tyto okolnosti společně s jeho předchozí bezúhonností a nepopíráním svého jednání, mají dle jeho názoru jistě i vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu. Na základě těchto všech okolností lze tedy uzavřít, že stupeň společenské nebezpečnosti se nejeví vyšší než nepatrný. Nelze se navíc domnívat, že by šlo o tak vážný nonverbální útok na státní orgán (jenž v případě policie nebyl ani konkrétně specifikován, neboť ze slova policie nelze dovodit, zda tím byla myšlena právě Policie České republiky), kterým by mohl být negativně ovlivněn řádný výkon jeho pravomoci v trestním řízení obecně, resp. jeho poslání. Svým jednáním však nenaplnil materiální ani formální stránku trestného činu dle § 154 odst. 2 tr. zák., neboť má za to, že slova vražda a krádež nelze považovat za zvlášť hrubý výraz, a to ani ve spojení se slovy užitými v nápisech. Svým jednáním tedy nemohl způsobit poruchu nebo ohrožení právem chráněných zájmů v míře stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného, a to jak s ohledem na povahu skutku, tak zejména s ohledem na osobu dovolatele a jeho pohnutku. Má dále za to, že hranice pro přiměřenost a přijatelnost zásahu státu do občanských práv je stanovena zejména v čl. 17 odst. 2, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), který každému zaručuje svobodu projevu, ve spojení s čl. 4 odst. 1, odst. 4 Listiny.

Ke skutku pod bodem 2) výroku prvoinstančního soudu uvedl, že nadpisy článků na webové stránce www.legalnivrazda.cz samy o sobě, v souvislosti se svobodou projevu, nemohou státní orgány hrubě urazit , když z výroku soudu nelze zjistit, zda hrubou urážkou měly být nadpisy článků nebo jejich obsah, přičemž, pokud by tím měl být obsah, muselo by být přesně specifikováno, jaký konkrétní obsah měl být hrubou urážkou státního orgánu. Nadpisy: Úkladná brutální vražda poprava a Policajti vraždit beztrestně nebudou!!! neobsahují žádné hrubé urážky. Druhý z nadpisů nemůže být hrubou urážkou již proto, že to je obecné tvrzení, které je v souladu s hledisky vyjádřenými v trestním zákoně. Dodal, že výroky uvedené na vozidle byly také jen upoutávkami na webové stránky a nikoliv tvrzením.

Ohledně dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že podle § 256 tr. ř. se odvolání obžalovaného zamítá . Dovolatel je názoru, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím, tedy v řízení prvoinstančním, dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 To 317/2006 zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 3 T 1/2006, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který v něm uvedl, že po přezkoumání obsahu mimořádného opravného prostředku J. H. dospěl k závěru, že neobsahuje žádnou námitku, kterou by bylo možné subsumovat pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jenž jím byl zmíněn v souvislosti s jím uplatněnou druhou alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud by tedy bylo dovolání podáno výlučně s poukazem na citovaný dovolací důvod, bylo by je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souvislosti s dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitky dovolatele lze sice podřadit pod daný dovolací důvod, ale jsou současně zjevně neopodstatněné. Podle jeho názoru totiž ze skutkových zjištění soudů tak, jak jsou popsána a jak jsou také závazná pro řízení o dovolání, vyplývá, že jednáním dovolatele došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 tr. zák. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že pokud dovolatel opatřil své firemní vozidlo nejenom nepřehlédnutelnými nápisy a znaky, přesně v rozsudku soudu prvního stupně specifikovanými, je z obsahu těchto textů a jejich výtvarného doprovodu, které spojují Policii ČR s osobou konkrétní státní zástupkyně, nejenom zřejmé, že J. H. útočil přímo nejen na Policii ČR, jako státní orgán, který vystupuje jménem státu (právě způsob výtvarného doprovodu k předmětným nápisům vyvrací jeho námitku, že ze slova policie nelze dovodit, že tím byla myšlena Policie ČR), ale i na konkrétní státní zástupkyni, kterou je třeba v inkriminovaných souvislostech uváděných obviněným na kapotě firemního auta, považovat rovněž za státní orgán (tedy nikoli pouze za veřejného činitele působícího v rámci činnosti státního orgánu). Stejně je zcela nepochybné, že k jednání vůči Policii ČR a státnímu zastupitelství došlo právě a jen v souvislosti s výkonem jejich funkcí státních orgánů a pro tento výkon. Státní zástupce dále zastává názor, že jak obsah nápisů, tak prostředky, kterými svá vyjádření realizoval, byly plně způsobilé Policii ČR a státní zastupitelství hrubě urazit, neboť ze strany dovolatele se nejednalo jistě o přípustnou kritiku státních orgánů, ale o kategorická tvrzení, jež vyvolávala dojem, že to je právě Policie ČR, která se dopouští vražd a krádeží, a to za dozoru státního zastupitelství. Dále je třeba dle něj zdůraznit, že i s ohledem na právní kvalifikaci jednání jako jediného trestného činu je třeba popis jednání dovolatele pod body 1) a 2) tzv. skutkové věty výroku o vině pravomocného rozsudku Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 3 T 1/2006, vnímat jako jeden celek. Je teoreticky možné, že i v tzv. skutkové větě výroku lze zajít v míře konkrétnosti až ad absurdum a jednání pachatele popisovat do naprostých detailů. Takový postup ale jistě nebyl úmyslem zákonodárce při formulaci ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Je zjevné, že míra konkrétnosti popisu trestného činu je dána potřebou popsat spáchaný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, včetně těch, které odůvodňují užití konkrétní trestní sazby. Lze proto souhlasit s tím, že v části skutkové věty pravomocného rozsudku výroku o vině, která je uvedena pod bodem 2), jsou pouze prezentovány nadpisy článků, nikoli již jejich konkrétní obsah, za rozhodné však považuje nejen skutečnost, že na příslušnou webovou adresu odkazuje dovolatel i prostřednictvím nápisu na svém firemním automobilu, ale i skutkové zjištění soudu druhého stupně z doby vydání jeho rozhodnutí, že příslušné webové stránky jsou nadále dostupné, a že tedy dovolatel i přes okolnost, že mu muselo být z dosavadního průběhu trestního řízení známo, jaké nadpisy články obsahují, nepřistoupil k jejich odstranění. V souvislosti s námitkou dovolatele, že skutek, za nějž byl odsouzen, nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, připomenul obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků některé skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu zpravidla vyšší než nepatrný. V případě dovolatele byly okolnosti určující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (uvedené příkladně v § 3 odst. 4 tr. zák.) zejména soudem druhého stupně správně vyhodnoceny, jak je z jeho rozhodnutí patrné, přičemž s ohledem na poukaz dovolatele na ustanovení čl. 17 a čl. 4 Listiny je třeba zvlášť zdůraznit, že nelze přisvědčit jeho názoru na kriminalizaci kritiky , která by byla v rozporu s jeho právem na svobodu slova. Je sice zcela samozřejmé, že právo na svobodu slova, včetně práva na kritiku, je právním řádem a ústavním pořádkem České republiky zaručeno a také chráněno, nicméně stejně tak je samozřejmé, že ani výkon těchto práv nesmí být prováděn prostředky zakázanými a také na úkor práv jiných subjektů. Vzhledem k výše uvedené argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Tento postup navrhl také z toho důvodu, že uvedené rozhodnutí by zcela evidentně bylo možné učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, a není třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř. Současně upozornil na to, že takové rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), příp. písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatel vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho názoru naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že nonverbální útok na státní orgán (policii a státní zástupkyni JUDr. H. S.), za nějž byl odsouzen, nelze klasifikovat jako hrubé urážky ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 tr. zák., když jím nemohl být negativně ovlivněn řádný výkon pravomoci těchto státních orgánů v trestním řízení, resp. jejich poslání. Tyto důvody, situace, v níž se nacházel, jakož i jeho osoba, mají tak i vliv na stupeň společenské nebezpečnosti činu, který nedosáhl stupně vyššího než nepatrného. V této souvislosti poukázal i na čl. 17 odst. 2, odst. 4 a čl. 4 Listiny, týkající se svobody projevu, který stanovuje hranice pro přiměřenost a přijatelnost zásahu státu do občanských práv. Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky zpochybňují právní posouzení skutku a po obsahové stránce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Z věcného hlediska však nebylo možno námitkám přisvědčit, a proto jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění soudy učiněných vyplynulo, že dovolatel se předmětného trestného činu dopustil tím, že na svůj automobil a na webové stránky www.legalnivrazda.cz umístil nápisy: Jak/Pozor policie beztrestně vraždí a krade za dozoru státní zástupkyně JUDr. Svobodové a dalších orgánů!!! , Policie vraždí a krade!!! se znakem a nápisem Policie ČR, Úkladná brutální vražda-poprava a Policajti vraždit beztrestně nebudou!!! , které doplnil vyobrazením znaku Policie ČR. Je nepochybné, že těmito nápisy chtěl veřejně vyjádřit svůj názor a přesvědčení o tom, že orgány činné v trestním řízení (Policie ČR a státní zastupitelství, konkrétně státní zástupkyně JUDr. H. S.) páchají trestnou činnost a neplní řádně své povinnosti, neboť se v daném případě měly podílet na vraždě jeho bratra a na majetkové trestné činnosti spáchané ke škodě jejich společnosti. Tyto nápisy pak byly šířeny na veřejnosti, neboť se nacházely jak na internetu, tak na jeho vozidle, s kterým se pohyboval po území celé České republiky. Dovolací soud se na tomto místě shoduje s názory soudů obou stupňů, že se již nejedná o pouhou kritiku, nýbrž o hrubé urážky, kterými se ve smyslu § 154 odst. 2 tr. zák. rozumí zvláště urážející verbální útok na čest a vážnost chráněného orgánu. Je nemyslitelné, aby takto veřejně byli příslušníci orgánů činných v trestním řízení (obecně) nepravdivě označováni za zločince, navíc, když ze spisu je zřejmé, že jejich postup při vyšetřování podezření ze spáchání daných trestných činů týkajících se jeho bratra byl opakovaně podroben dohledu Krajského státního zastupitelství v Brně (srov. č. l. 38 an.), které v něm neshledalo žádné závady ani pochybení. Z hlediska stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost je tak nutno vzít zřetel na význam chráněného zájmu, jenž byl činem dotčen, v podobě ohrožení cti, vážnosti, důstojnosti a důvěryhodnosti orgánů činných v trestním řízení, a způsob provedení činu spočívající v šíření hrubě urážlivých a nepravdivých nápisů zpochybňujících práci těchto orgánů na veřejnosti. Nelze také přehlédnout výrazy, které dovolatel ve svých nápisech zvolil, a jimiž se snaží přesvědčit širokou veřejnost o tom, že policie a státní zastupitelství páchají závažnou trestnou činnost, čímž jistě přesáhl přípustné meze pro uplatnění svého práva na svobodný projev (a v jeho rámci na racionální a konstruktivní kritiku vedenou korektním způsobem). Vzhledem k tomu tak nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že stupeň společenské nebezpečnosti skutku je nižší než nepatrný. Dovolatel uvádí na svou obhajobu, že zahájením trestního řízení proti němu bylo zasaženo jeho právo na svobodu projevu zakotvené v čl. 17 Listiny, dle něhož každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, když tuto svobodu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V souvislosti s daným ustanovením vyplývají z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky tyto základní principy jeho aplikace: Svoboda projevu a vyjádření vlastních názorů nemá charakter filosofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým zásadám a pravidlům právní interpretace... Ústavně zaručené svobody jako ústavněprávní kategorie nemají absolutní platnost; ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny) bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny) je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany. za oprávněnou lze pokládal jen takovou kritiku, která je přiměřená co do obsahu a formy, vychází z pravdivých podkladů a nevybočuje z hranic nutných k dosažení svého účelu. (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96). Není tedy pochyb o tom, že v demokratické společnosti jsou jednotlivci oprávněni komentovat a kritizovat státní orgány a jejich činnost. Takové komentáře a kritika ovšem nesmí překročit určité hranice, za kterými již není přínosnou či pro společnost užitečnou. V případě tzv. verbálních deliktů adresovaných státním orgánům je vždy nutno zkoumat, zda byla dosažena spravedlivá rovnováha mezi konkurujícími si právy a zájmy právem jednotlivce na svobodu projevu na straně jedné a zájmem na ochraně cti, vážnosti, důstojnosti a důvěryhodnosti státních orgánů na straně druhé (srov. 5 Tdo 1491/2004). Uznání dovolatele J. H. vinným lze proto označit za zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu, avšak tento zásah je plně v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny, resp. s čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se jednalo o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejné bezpečnosti, morálky, jakož i o ochranu pověsti nebo práv jiných. Na tomto místě dovolací soud odkazuje rovněž na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se s totožnými námitkami zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal.

Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec i odsouzen, byl soudy správně kvalifikován, když ty dospěly k závěru, že dovolatel se dopustil označeného trestného činu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka