3 Tdo 1571/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1571/2016 -22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 11. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2016, č. j. 4 To 215/2016-579, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 240/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 3. 2016, č. j. 13 T 240/2014-558, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 4. 5. 2014 v době od 15:00 hod. do 20:00 hod. v brusírně sklářské dílny na adrese J., A. D., za užití násilí odstranil nezjištěným způsobem visací zámky skříněk, ze kterých odcizil nejméně 77 ks diamantových kotoučů, 282 ks matovacích kotoučů a 107 ks brusných kotoučů, čímž způsobil K. N., IČ 12430773, a dědicům po F. K., škodu v celkové výši 174.532 Kč, V. M., škodu ve výši 7.000 Kč a J. V., škodu ve výši 7.528 Kč, dále z brusírny sklářské dílny a z výtahu odcizil nejméně 930 ks sklářských polotovarů popelníků tvaru 70076/180, 55 ks sklářských polotovarů popelníků tvaru 70086/180 a 28 ks sklářských polotovarů váz tvaru 80080/355, čímž způsobil společnosti Royal Bohemian crystal, s. r. o., IČ 46713107, se sídlem Zásada 348, škodu ve výši 276.206,70 Kč, a dále v brusírně sklářské dílny za užití násilí odstranil nezjištěným způsobem 7 visacích zámků od skříněk užívaných jednotlivými brusiči, ze kterých odcizil blíže nezjištěný počet diamantových, matovacích a brusných kotoučů, které vrátil poté, co věc začala být prověřována policejním orgánem, a zámky nahradil za nové, tudíž poškozeným Z. M., B. B., M. H., J. H., V. M., M. Š., a V. Š., nevznikla žádná hmotná škoda . Za to byl obviněný podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Royal Bohemian crystal, s. r. o., částku 276.206,70 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku pak poškozenou společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškození K. N. a J. V. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních v celém rozsahu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 7. 2016, č. j. 4 To 215/2016-579, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 7. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. P. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy nesprávně posoudily zjištěný skutek jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, ačkoli o trestný čin nešlo, resp. mohlo jít o jinou trestnou činnost. V návaznosti na tom soudu prvního stupně vytkl, že k závěru o jeho vině dospěl zejména na podkladě výpovědi poškozeného K. N., jejíž význam nedůvodně přecenil. Jiný usvědčující důkaz soudy k dispozici neměly. Opíraly se pouze o domněnku, že dovolatel měl jako jediný motiv poškozeného buď poškodit, nebo se jako věřitel splatné pohledávky hojit na jeho movitých věcech. Z provedených důkazů ovšem nevyplynulo, že by on sám vypáčil skříňky, v nichž byly uloženy brusné kotouče, či zda tento úkon provedla na jeho pokyn jiná z přítomných osob. V duchu zásady in dubio pro reo tak mohlo být jeho jednání právně kvalifikováno nanejvýš jako návod ke spáchání trestného činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z tohoto pohledu dovolatel pokládá za zcela nesprávnou úvahu odvolacího soudu obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení, podle níž není podstatné, zda se vlastního vypáčení skříněk dopustil osobně, či zda je provedl někdo jiný na jeho pokyn. Z obsahu dokazování totiž přímo vyplynulo, že pouze vzbudil v jiném (hlavním pachateli) úmysl spáchat trestný čin. Přesto žádná z dalších osob, které se aktivně podílely na zmocnění se věcí popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku, nebyla trestně stíhána. Dovolatel trvá na tom, že měl být odsouzen pouze za takové jednání, které mu bylo bez důvodných pochybností prokázáno, a nikoli za to, že měl mít podle soudů na spáchání trestného činu největší zájem. To znamená, že soudy rozhodly zcela tendenčně a svoji moc zneužily v jeho neprospěch v rozporu se základními zásadami trestního práva.

Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava , ze dne 26. 7. 2016, č. j. 4 To 215/2016-579, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jestliže nebude moci při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodnout ve smyslu § 265m tr. ř.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 10. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 2. 11. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.

Obviněný M. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy některou z dovolatelem namítaných vad, zakládajících existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud zde nevystupuje v roli obecné třetí instance, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů, jež vzešla z jimi provedeného a následně vyhodnoceného dokazování. Teprve v návaznosti na tom a při prosazování vlastní alternativy skutkového děje, podle níž visací zámky na uzamčených skříňkách, z nichž byly následně odcizeny diamantové, brusné a matovací kotouče, násilně neodstranil on sám, nýbrž případně i na jeho pokyn jiná osoba, namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci inkriminovaného jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v posuzovaném případě napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí .

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po tendenčním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající mimo jiné i v popírání vlastnoručního vypáčení předmětných skříněk, není z hlediska principů formální logiky co vytknout (k tomu viz konkrétně část na str. 5 písemného vyhotovení rozsudku). S totožnou procesní námitkou, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal i odvolací soud. Pokud vůči zmíněnému dílčímu skutkovému zjištění soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru rovněž na str. 4 napadeného usnesení odůvodnil dostatečně a v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Jeho teoretická, avšak akceptovatelná úvaha, podle níž z pohledu právního posouzení skutku obviněného není podstatné, zda se vlastního vypáčení skříněk dopustil sám osobně, či zda toto provedl někdo další na jeho pokyn, je založena na absenci zjištění, že by jiná z vědomě jednajících osob, přítomných na místě, měla zároveň v úmyslu spáchat trestný čin krádeže.

Nejvyšší soud však především nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů potud byla projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Protože dovolání obviněného M. P. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebylo mu možno z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je tudíž podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 11. 2016

JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu