3 Tdo 1570/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř.




3 Tdo 1570/2010-26 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 dovolání, které podal obviněný L. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 5 To 372/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 147/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 3 T 147/2009, byl obviněný L. D. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Trestné činnosti se dopustil tak, že společně s odsouzenými A. V., a M. K., roz. S., poté, co dne 21. 8. 2007 A. V. utrpěl těžké zranění při autonehodě a dostal se do pracovní neschopnosti, přičemž jako osoba samostatně výdělečně činná neplatící si nemocenské pojištění neměl nárok na nemocenské dávky, mu M. K. pracující jako externí účetní u L. D. s úmyslem neoprávněně vylákat pro A. V. nemocenské dávky navrhla, aby s L. D. za tím účelem uzavřel fiktivní pracovní smlouvu s hrubým měsíčním platem 11.800,- Kč a datem nástupu do práce dne 13. 8. 2007, s čímž A. V. i L. D. souhlasili a blíže nezjištěného dne, nejdříve však dne 22. 8. 2007, ji podepsali, přičemž oba věděli, že pracovní smlouva bude použita jako podklad k přihlášení A. V. jako zaměstnance k nemocenskému pojištění s nárokem čerpat nemocenské dávky po dobu pracovní neschopnosti, a následně M. K. dne 24. 8. 2007 přihlásila A. V. jako zaměstnance L. D. na Okresní správě sociálního zabezpečení v H., v důsledku čehož A. V. neoprávněně čerpal nemocenské dávky za období od 22. 8. 2007 do 21. 10. 2008, kdy mu byl přiznán plný invalidní důchod, čímž České republice zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v H. způsobili škodu v celkové výši 151.320,- Kč.

Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře šesti (6) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Současně bylo obviněnému uloženo, aby podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně s odsouzenými A. V., , a M. K., zaplatil poškozenému Českému státu, zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení H. se sídlem N.tř. částku 151.320,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 3 T 147/2009, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 5 To 372/2010 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 5 To 372/2010, podal obviněný dovolání (č. l. 177 180), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že usnesení odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že pro účastenství na trestném činu ve formě pomoci zákon výslovně požaduje úmyslné zavinění, nicméně z celého řízení nebylo dle jeho názoru prokázáno, že by odsouzeného A. V. znal, že by s ním měl v úmyslu uzavřít fiktivní pracovní smlouvu a že by měl v úmyslu pomoci mu uvést Český stát v omyl. Soudy bez dostatečných důkazů uvěřily, že měl v úmyslu pomoci odsouzenému A. V. spáchat trestný čin podvodu. Nabízí vlastní verzi událostí, kterou shrnuje tak, že jako soukromý podnikatel zaměstnával celou řadu zaměstnanců včetně brigádníků, které si nemůže pamatovat jménem. K M. K., která pro něho pracovala jako externí účetní od roku 1993, měl plnou důvěru, a proto nekontroloval veškeré písemnosti, které mu předkládala k podpisu. Z tohoto důvodu podepsal i pracovní smlouvu s A. V. a výkazy evidence docházky, kdy z jeho strany se jednalo o hrubou nedbalost, nikoli o úmysl, neboť nevěděl, že se jedná o fiktivní smlouvu, kterou A. V. a M. K. hodlali použít k neoprávněnému uplatňování nároku na nemocenské dávky. Soudy dle jeho mínění nesprávně posoudily naplnění skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu, zejména jeho subjektivní stránky, v důsledku čehož pak provedly nesprávné právní posouzení skutku. Cituje části odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, ve kterých označily jeho obhajobu za vyvrácenou, a v této souvislosti rozporuje výpověď svědkyně M. K. S odkazem na rozhodnutí, sp. zn. R 4686/1933, týkající se subjektivní stránky trestné pomoci dovozuje, že by musel vědět nejen o fiktivnosti smlouvy, ale i o skutečnosti, že fiktivní smlouva je určena pro Okresní správu sociálního zabezpečení a že jejím cílem je vymoci neoprávněnou výplatu sociálních dávek, což odmítl. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, pak namítl, že soudy na jedné straně bez dostatečné opory v provedeném dokazování tvrdily, že byl plně obeznámen s důvody uzavření fiktivní pracovní smlouvy, na druhé straně však v rozporu s tímto judikátem posuzují jeho jednání pouze jako účastenství ve formě pomoci, nikoli jako spolupachatelství. Na závěr odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. ÚS 49/2004, a namítl, že závěr o úmyslné pomoci k trestnému činu podvodu je v extrémním rozporu s dokázanými skutkovými okolnostmi.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Brně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a v souladu s § 265 l tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný sice ve svém dovolání uvádí některé obecné zásady týkající se posuzování subjektivní stránky účastenství ve formě pomoci, nevznáší však žádné konkrétní námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků pomoci k trestnému činu, jímž byl uznán vinným. Uvedl, že přestože prvotní iniciativa k vylákání nemocenských dávek pro A. V. vzešla od již odsouzené M. K., obviněný s touto její iniciativou souhlasil a podepsal s A. V. antidatovanou pracovní smlouvu; výslovně pak bylo konstatováno, že A. V. i obviněný věděli že pracovní smlouva bude použita jako podklad k přihlášení A. V. jako zaměstnance k nemocenskému pojištění s nárokem čerpat nemocenské dávky po dobu pracovní neschopnosti . Státní zástupce námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, v rámci nichž obviněný uplatnil vlastní hodnocení důkazů a z toho vyplývající vlastní skutkovou verzi věci, kdy svými námitkami se fakticky domáhal zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí, označil jako dovolacímu důvodu neodpovídající. Současně neshledal tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

Státní zástupce dále uvedl, že v obecné rovině by pod deklarovaný dovolací důvod bylo možno podřadit námitky, ve kterých obviněný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 844/2008, naznačuje, že jeho jednání mělo být posouzeno jako spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., nikoli toliko jako účastenství ve formě pomoci. Takováto námitka však směřuje v neprospěch obviněného, přičemž dovolání v neprospěch obviněného může podat toliko státní zástupce, a proto k této části námitky nelze přihlížet.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění.

Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpověď svědkyně odsouzené M. K.; námitky směřující vůči osobě této svědkyně a jejího pracovního vztahu s obviněným) a vadná skutková zjištění (námitka nesprávného posouzení jeho účasti na celé věci, především okolnosti podpisu smlouvy), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že jako zaměstnavatel trvale zaměstnával 20 až 25 zaměstnanců, z toho mnoho brigádníků, kteří se často střídali, a které nemohl všechny znát a pamatovat si, a pokud ho tedy účetní, se kterou dlouhodobě spolupracoval, upozornila, že ve výkazu evidence docházky chybí údaje o brigádníkovi, neměl důvod jí neuvěřit a evidenci docházky doplnil dle její informace, stejně jako podepsal pracovní smlouvu, kterou mu připravila, a kterou vzhledem k určité míře důvěry nekontroloval; a dále námitka, v rámci níž uvedl, že je zřejmé, že se M. K. snažila ve své výpovědi chránit svou příbuznou V. a některé části její výpovědi tak jsou v neprospěch obviněného se snahou odůvodnit vlastní jednání a zabránit stíhání její příbuzné). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný L. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze obecně podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítá nesprávné právní posouzení v tom, směru, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nikoli jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., nicméně v daném případě obviněný tuto námitku uplatnit nemůže, resp. k ní nelze přihlédnout, a to s ohledem na ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.

Podle 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. může dovolání podat nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to v prospěch i v neprospěch obviněného.

Nejvyšší státní zástupce tedy může podat dovolání v prospěch i neprospěch, popř. zároveň v prospěch i neprospěch obviněného, a vždy je povinen v dovolání uvést mimo ostatních náležitostí, zda je podáno v prospěch nebo v neprospěch obviněného. Naproti tomu obviněný má podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. právo podat dovolání jen ve svůj prospěch a pouze proti takovému výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. V dané věci je obviněným uplatněná námitka nesprávného posouzení jeho jednání jako pomoci namísto spolupachatelství jednoznačně v neprospěch obviněného.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Podle § 10 tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně
a. spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b. navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),
c. poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Podle § 10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, nestanoví-li zákon něco jiného.

V ustanovení § 10 tr. zák. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc. Do účastenství v širším smyslu je zahrnuto pak i spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák.

U účastenství v užším smyslu trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je pak vyšším stupněm účasti pachatele na spáchání trestného činu. Posouzení pachatelova jednání jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je tedy přísnější, než-li posouzení jeho jednání jako účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s pečlivým odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného L. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. ledna 2011

Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata