3 Tdo 157/2017
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 157/2017-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 11 To 434/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 98/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 17 T 98/2016, byl obviněný P. H. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 11 To 434/2016 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 10. 2016 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že v jeho případě byly splněny podmínky pro postup podle § 307 trestního řádu. K předmětnému přečinu se doznal a souhlasil s postupem podle § 307 trestního řádu. Činem nezpůsobil žádnou škodu, ani jím nezískal žádné bezdůvodné obohacení. Opisem z rejstříku trestů bylo prokázáno, že v něm nemá žádný záznam. Porušení zákazu řízení bylo spojeno s mimořádnou událostí v jeho životě. Při řízení nebyl pod vlivem návykových látek. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 782/2013 nevylučuje postup podle § 307 trestního řádu ani v případě dřívějšího opakovaného potrestání za dopravní přestupky. Odvolací soud nepřihlédl k jeho písemnému závazku podle § 307 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Soudy obou stupňů se proto s jeho obhajobou náležitě nevypořádaly, a jejich rozhodnutí tak spočívají na nesprávném právním posouzení.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 11 To 434/2016-80, zrušil a aby podle § 265m odst. 1 trestního řádu sám rozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 nebo odst. 2 trestního řádu nebo aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že v daném případě je třeba plně souhlasit s názorem soudu prvního i druhého stupně, že postup pro podmíněné zastavení ve smyslu § 307 trestního řádu nebyl dán, neboť nelze pominout, že obviněný ve zkráceném přípravném řízení využil svého práva ve věci nevypovídat a jeho doznání z hlavního líčení zahrnuje jen takové skutečnosti, které nemohl popřít. Byť nebyl do současné doby soudně trestán, projevil obviněný poměrně výrazný sklon k porušování právních předpisů, jak o tom svědčí záznamy v jeho evidenční kartě řidiče. Tyto okolnosti ve spojení s charakterem přestupků neumožňovaly učinit závěr o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu. Státní zástupkyně dále uvedla, že dovoláním, opřeným navíc o důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, lze podle judikatury napadnout pouze pozitivní rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1, 2 trestního řádu. Nevyužití možnosti uplatnění odklonů pak nezakládá žádný dovolací důvod.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Obviněný P. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha-západ netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Podrobně se zabýval důvody, pro které již soud prvního stupně neshledal podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 trestního řádu. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě stav věci zjišťován povrchně nebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud podotýká, že dovolací argumentace obviněného se i ze shora uvedených důvodů zcela míjela s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu lze podat dovolání, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení jednoznačně vyplývá, že uvedený dovolací důvod lze uplatnit jedině v případě pozitivního rozhodnutí podle § 307 trestního řádu, tedy jestliže bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Přitom posouzení podmínek pro takové rozhodnutí je ve výlučné pravomoci soudu prvního stupně nebo soudu odvolacího, nejde o rozhodnutí, na které by byl, srozumitelně řečeno, zákonný nárok. Pokud takové rozhodnutí učiněno není, nelze v dovolacím řízení se tohoto domáhat. Nebyl proto naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 22. 3. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu