3 Tdo 1568/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 345 odst. 2 tr. zákoník, § 345 odst. 3 písm. b, c) tr. zákoník, § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 184 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1568/2015 -32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný V. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8 To 10/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 193/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. M. odmítá .

Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 10 T 193/2013 , byl obviněný V. M. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dál jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1) na přesně nezjištěném místě, pravděpodobně ve Ž. n. S., vyhotovil a podal k poštovní přepravě podání s názvem věc: protizákonný postup , adresovaný Inspekci ministra vnitra v Praze, datované dnem vyhotovení 5. 8. 2010, které bylo na pracoviště Inspekce Policie České republiky v Praze doručeno dne 9. 8. 2010, ve kterém, mimo jiné, lživě uvádí, že po něm měl "p. Š.", který je, s ohledem na další okolnosti, policista Ing. R. Š., v blíže neuvedené době a na neuvedeném místě, jako policista, požadovat úplatek v nespecifikované výši, za což mu měl (Š. M.) údajně slíbit překvalifikování tehdy prošetřovaného trestného činu, který se týkal nedoplatků společnosti VM CAR Production s.r.o. u Okresní správy sociálního zabezpečení a Finančního úřadu, jehož se mohl dopustit obviněný, na "něco jiného" ,
následně dne 7. 10. 2010, při výslechu před policejním orgánem Inspekce policie České republiky na pracovišti v J., o jehož průběhu byl sepsán protokol o trestním oznámení a před jehož sepsáním byl, mimo jiné, poučen i o odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, výše popsanou událost, při níž jej měl Ing. R. Š. požádat o úplatek, dále upřesnil, uvedl, že k události mělo dojít v rozmezí let 1996-1998, jednání proběhlo v kanceláři společnosti VM Car Production, s.r.o., u M. l., ve Ž. n. S., požadovaná výše úplatku byla 100 - 200 tisíc Kč a následně, v důsledku neposkytnutí požadovaného úplatku, se policista Š. opakovaně angažoval v trestních věcech týkajících se obžalovaného a nezákonným způsobem jej poškozoval, a s ohledem na závažnost uváděných skutečností musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jím sdělené skutečnosti mohou poškozeného Ing. R. Š., který v té době (vyhotovení písemnosti i provádění výslechu) byl jako policista služebně zařazen na Krajském ředitelství policie kraje Vysočina, územním odboru Ž. n. S., oddělení hospodářské kriminality, vážně poškodit v zaměstnání, neboť bez dalšího, naplňují skutkovou podstatu trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písmo a) trestního zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona ,
2) dne 7. 9. 2010 ve svém písemném podání adresovaném a odeslaném na Policii ČR Okresní ředitelství Ž. n. S., B., dále ve svém oznámení ze dne 7. 9. 2010 adresovaném a odeslaném do redakce deníku Právo a do regionální redakce deníku MF Dnes, jakož i při podaném vysvětlení ze dne 29. 11. 2010, které učinil před policejním orgánem Policie ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Ž. n. S., na ulici B. ve Ž. n. S., po řádném poučení a upozornění na odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů ,
v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, poškodit jej v podnikání a oslabit jeho společenskou prestiž a pověst, záměrně lživě uvedl, že se Ing. O. S., dopustil trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) c) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, kterého se měl dopustit jako č. z. Města Ž. n. S., když měl ovlivňovat výběrová řízení, nezákonně používat státní peníze a materiál určený na stavbu kruhového objezdu před nádražím ČD ve Ž. n. S., zakoupit pozemky patřící Městu Ž. n. S. pod cenou a nezákonně si zapůjčit značnou částku od Městského úřadu Ž. n. S., kdy tímto jednáním si měl opatřit neoprávněný prospěch, přičemž na základě jeho lživého obvinění vyšel v deníku Právo dne 9. 10. 2010 článek s názvem "Konkurent podal na jedničku ODS ve Ž. trestní oznámení", ve kterém obžalovaný potvrzuje, že si za výše uvedeným obviněním stojí, kdy kromě jiného na základě jeho trestního oznámení byly policejním orgánem Oddělení hospodářské kriminality Územního odboru Ž. n. S. pod č. j. KRPJ-7259/TČ-2010-161481 zahájeny úkony trestního řízení proti Ing. O. S. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, přičemž po provedeném prověřování byla věc odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť ve věci nejde o trestný čin .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 3 (tří) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému Ing. O. S., bytem Ž. n. S., K., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 10 T 193/2013, podal obviněný V. M. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8 To 10/2015 , a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8 To 10/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 400-402), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný setrvává na své obraně uvedené v rámci obhajoby a má za to, že uznání jeho viny a uložení trestu došlo pouze na základě řady nesouvisejících nepřímých důkazů, přičemž soudy nepřihlédly k důkazům navrhovaným obhajobou. Je přesvědčen, že nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu křivého obvinění, kdy u skutku popsaném pod bodem 1) výroku o vině nebyla prokázána lživost jeho tvrzení, kdy žádný z vyslechnutých svědků nebyl jednání mezi ním a Ing. Š. přítomen. Jejich výpovědi svědčí pouze o tom, že v jejich případě k žádosti o úplatek ze strany Ing. Š. nedošlo, nikoli o tom, že se tak nemohlo stát v případě dovolatele. Rovněž není prokázán úmysl přivést Ing. Š. trestní stíhání, neboť podnět zaslaný Inspekci ministra vnitra je obecná stížnost na práci Policie ČR ve Ž. n. S., s níž byl dlouhodobě nespokojen, přičemž veškeré jeho dosavadní podněty zůstaly bez adekvátní nápravy ze strany policie. Pokud byl následně ze strany policie vyzýván, aby svá tvrzení upřesnil, učinil tak, protože měl za to, že činí správnou věc a že jedná v souladu s § 97 odst. 1 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o Policii ČR ), dle něhož může každý upozornit na skutečnost, že se policista nebo zaměstnanec policie dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného činu, správního deliktu nebo kázeňského přestupku. Uvádí, že chtěl, aby bylo jednání Ing. Š. řádně prošetřeno, a to v rámci vnitřního kontrolního systému policie. V projednávané věci však dle jeho názoru není dán takový řetězec souvisejících nepřímých důkazů, z nichž by bylo možno vyvodit jednoznačný a nezpochybnitelný závěr, že se dopustil trestného činu křivého obvinění Ing. Š., přičemž nelze vycházet z toho, že byl spáchán trestný čin křivého obvinění jen proto, že se pochybení policisty nepodaří prokázat. V souladu se zásadou in dubio pro reo tak bylo namístě zprostit jej obžaloby.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku pak obviněný uvedl, že nepopírá, že trestní oznámení na Ing. S. podal, šlo však o běžnou občanskou žádost o ochranu před možným korupčním jednáním politika. Dovolatel policii předal informace, které byly mezi obyvateli Ž. n. S. veřejně známé, a žádal, aby je policie prošetřila, přičemž jako běžný občan neměl k dispozici žádný jiný způsob obrany proti možnému korupčnímu jednání zastupitelů. Jako běžný občan nemohl pravdivost či nepravdivost informací spolehlivě ověřit, proto spoléhal na to, že tak učiní policie. Zcela tu tedy absentuje jeho úmysl lhát. V této souvislosti namítá pochybení policie stran prošetřování celé kauzy s tím, že usnesení o odložení věci spolehlivě nevyvrátilo jeho tvrzení a není tedy možno na jeho základě dospět k závěru, že se dopustil křivého obvinění. Popírá, že to byl on, kdo redakci deníku Právo anonymně zaslal trestní oznámení na Ing. S., ale pokud i přesto soudy dospěly k závěru, že novinářům zaslal trestní oznámení on, pak má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a že tento měl být posouzen nanejvýš jako přečin pomluvy dle § 184 tr. zákoníku. I zde je však dle obviněného naplnění skutkové podstaty zpochybněno, neboť Ing. S. jakožto veřejně známá osoba je povinen snést vyšší míru veřejné kritiky, jak opakovaně judikuje Nejvyšší i Ústavní soud, přičemž je z okolností případu zjevné, že podáním trestního oznámení ani zveřejněním informace o tom nevedlo k neúspěchu Ing. S. ve volbách. Chybí zde tedy příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a následkem.

Stran nemajetkové újmy pak obviněný namítl její nepřiměřenost.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, č. j. 8 To 10/2015-364, v celém rozsahu zrušil a aby zrušil též rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 11. 2014, č. j. 10 T 193/2013-340, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, eventuálně, aby rozsudkem dovolatele zprostil obžaloby.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, pokud obviněný namítl, že jednání spočívající v zaslání trestního oznámení novinářům mohlo být kvalifikováno pouze jako přečin pomluvy podle § 184 tr. zákoníku. Takový názor však považuje státní zástupce za nesprávný, neboť je zjevné, že pomluva je ke křivému obvinění ve vztahu subsidiarity, přičemž údaje dovolatele o poškozeném Ing. S. obsahovaly popis jednání poškozeného, které by v případě prokázání bylo trestnými činy, kdy naopak pomluvou by byla nepravdivá tvrzení, která by byla bezvýznamná z hlediska trestní odpovědnosti. V této části proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. V ostatních částech pak dovolání neobsahuje žádnou hmotně právní argumentaci, kdy dovolatel zjevně jen nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinili jak nalézací, tak i odvolací soud. Toliko namítá, že nebyly prokázány skutečnosti, které jsou znaky předmětného zločinu lživost tvrzení a úmysl přivodit poškozenému trestní stíhání. Státní zástupce neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním, kdy uvedl, že v tomto směru dovolatel neuvedl u konkrétních důkazů, v čem bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem by tedy spočíval uvedený extrémní rozpor . Pokud pak dovolatel namítl, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, státní zástupce poukázal na skutečnost, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 8 To 10/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného v drtivé většině směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině se jedná zejména o výpovědi řady svědků Š., Š., S. H., H., L., S., N., N., S., M., Š., a taktéž výpověď poškozeného Ing. R. Š.; ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině se pak jedná o výsledky vyšetřovací práce policie, kterou označuje za nedostatečnou, přičemž konkrétně poukazuje na písemnou zprávu vyžádanou od městského úřadu Ing. S., a dále výpověď poškozeného Ing. O. S.) a vadná skutková zjištění (kdy obviněný namítá, že se předmětných trestných činů nedopustil a poukazuje ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině na zjištění stran majetkových převodů, dále stran toho, kdo byl osobou, která kontaktovala novináře, resp. která zaslala redakci deníku právo anonymně trestní oznámení na Ing. S.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v projednávaném případě není dán takový řetězec souvisejících nepřímých důkazů, z nichž by bylo možno vyvodit jednoznačný a nezpochybnitelný závěr, že se dopustil předmětných trestných činů) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině uvedl, že jelikož byl dlouhodobě nespokojen s prací Policie ČR ve Ž. n. S. a veškeré jeho dosavadní podněty zůstaly bez adekvátní odezvy, chtěl, aby bylo jednání Ing. Š. řádně prošetřeno, a to v rámci vnitřního kontrolního systému policie, a proto učinil oznámení ve smyslu § 97 zákona o Policii ČR; ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině pak uvedl, že šlo o běžnou občanskou žádost o ochranu před korupčním jednáním politika, kdy polici předal informace známé obyvatelům města, aby tyto prošetřila, přičemž byl následně kontaktován ze strany novinářů).

Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná. Bez ohledu na skutečnost, že obviněný tuto námitku de facto sám neformuluje, Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědí obou poškozených), jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, v rámci nichž uvádí, že se jednalo o jediný možný způsob, jak se coby občan domoci odezvy ze strany policie (skutek pod bodem 1/ výroku o vině), resp. jednalo se o běžnou žádost o ochranu před možným korupčním jednáním politika (skutek pod bodem 2/ výroku o vině).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nelze opomenout ani pravidlo, že Nejvyšší soud může ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že jeho jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině lze kvalifikovat pouze jako přečin pomluvy podle § 184 tr. zákoníku a nikoliv jako zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, a spáchá-li takový čin tiskem , filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu .

Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce 2 § 345 tr. zákoníku je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného .

Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. V zákonem předpokládaných případech však mohou být tyto skutečnosti okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 § 345 tr. zákoníku, jak je tomu i v projednávané věci [§ 345 odst. 3 písm. c) a d) tr. zákoníku]. Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby .

Stran subjektivní stránky se vyžaduje úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání , u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3237-3240)

Přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.

Ustanovení § 184 tr. zákoníku o pomluvě je k § 345 tr. zákoníku o křivém obvinění v poměru subsidiarity. K rozlišení trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku a trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku lze uvést, že křivým obviněním je činnost pachatele, který lživě obviní jiného z trestného činu, což může být podkladem k trestnímu stíhání nevinné osoby , kdežto u trestného činu pomluvy trestněprávní rozměr samotného sdělení absentuje. Jinými slovy, pomluvou jsou nepravdivá tvrzení, která však svým obsahem nejsou s to vyvolat trestněprávní následky pro osobu, které se týkají.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

V projednávané věci u skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný na osobu poškozeného Ing. O. S. podal dne 7. 9. 2010 u Policie ČR trestní oznámení, kde přímo uvedl, že poškozený zneužil pravomoc veřejného činitele, a to jako č. z. Na tomto podkladě pak byly ve věci zahájeny úkony trestního řízení, a to pro podezření z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (účinného do 31. 12. 2009).

Obviněný tedy podal trestní oznámení na konkrétní osobu, kterou v rámci podání obvinil z jednání, o kterém sám uvedl, že si jeho věrohodnost jako běžný občan neměl možnost ověřit. Tedy předmětné podání na Policii ČR učinil s vědomím, že informace v něm obsažené nemusejí být pravdivé. Jeho jednání pak mělo za následek vyšetřování osoby poškozeného. Zcela jistě se nelze ztotožnit s tím, že by obviněný podával trestní oznámení na konkrétní osobu s tím, že jeho úmyslem nebylo podrobení oné osoby trestnímu stíhání. Obhajoba, že se jednalo o informace, o kterých všichni věděli , nemůže obstát. Pokud si obviněný nebyl jist věrohodností předmětných informací, měl se vyvarovat kroků, které mohly jiné osobě přivodit následek v podobě trestního stíhání. Pokud tak učinil, vystavil tím poškozenou osobu následkům v podobě zásahu do její pracovní a osobní sféry, resp. pověsti. Současně je zcela zřejmé, že obviněný si byl vědom toho, že poškozené v obou případech viní z jednání, pro která mohou být trestně stíháni, přičemž byl s tímto přinejmenším srozuměn.

Soudy současně neuvěřily obhajobě obviněného, že nebyl osobou, která by trestní oznámení na osobu poškozeného Ing. O. S. zaslala do novin, konkrétně MF Dnes a deníku Právo. Nalézací soud k předmětnému uvedl, že z úředního záznamu o podaném vysvětlení z připojeného spisu č. j. KRPJ-7259/TČ-2010-161481 vyplývá, že při výslechu sám uvedl, že stejné oznámení jako Policii ČR poskytl i MF Dnes a deníku Právo. I kdyby však nic takového neudělal a reagoval až na to, že ho svědek Š. kontaktoval, tak by to k naplnění skutkové podstaty trestného činu bylo dostatečné . Uvedený záměr vyvozuje zejména z toho, že tvrzení obviněného proti osobě poškozeného Ing. O. S. byla značně kategorická, přičemž obžalovaný si byl nejen velmi dobře vědom toho, že informace budou v tisku zveřejněny, ale s tímto úmyslem je také tisku poskytl (str. 9 v rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně jiný důvod, proč by byly uvedené informace postoupeny médiím, lze jen těžko dovozovat.

Skutková podstata přečinu pomluvy tedy na jednání pod bodem 2) výroku o vině nedopadá a právní kvalifikaci jako zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zákoníku nelze ničeho vytknout.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. M. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu