3 Tdo 1562/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2012
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoník, § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoník, § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoník




3 Tdo 1562/2011 -33 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 o dovolání podaném J. U. , a J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 361/2011 ze dne 14. července 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 46/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podané J. U. odmítá .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané J. S. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 46/2011 ze dne 4. května 2011 byl J. U. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený zvlášť závažný zločin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2011, č. j. 91 T 174/2010-280 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 114/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem byl dovolatel J. S. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství jako pomocník dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byly dle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabrány věci, v napadeném rozhodnutí konkrétně specifikované.

Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podali J. U. a J. S. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Brně usnesením sp. zn. 7 To 361/2011 ze dne 14. července 2011 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali J. S. a J. U. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil J. U. ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g), k) a l ) tr. ř. a J. S. ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku J. U. uvedl, že není pravdou, že by vyrobil prekurzor-efedrin. To proto, že měl k dispozici léky, které již efedrin obsahovaly a on pouze odstraňoval další příměsi. V lécích tedy bylo před jeho činností stejné množství efedrinu jako po jeho činnosti. Dovodil tedy, že jeho jednání nelze považovat za výrobu a soudy nerespektovaly zásadu nullum crimen sine lege. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel (i když nikoli výslovně) uvedl, že pokud byl obžalobou viněn z výroby pervitinu, a tato mu nebyla prokázána, měla se tato skutečnost projevit v rozsudku, s čímž souvisí i nezachování totožnosti skutku v obžalobě a v citovaném rozsudku. Dále poukázal na tendenční hodnocení důkazů ze strany soudů s tím, že soudy důkazy hodnotily na základě jeho minulosti a nikoli na základě zjištěného skutkového stavu. Za rozporuplný považuje i samotný rozsudek nalézacího soudu, s nímž se v konečném důsledku ztotožnil i soud odvolací, neboť odůvodnění rozsudku nekoresponduje se samotným výrokem o vině, kde je ve skutkové větě uvedeno, že měl efedrin vyrábět za účelem výroby metamfetaminu, přičemž v odůvodnění je uvedeno, že o samotné výrobě metamfetaminu existují pochybnosti. Proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vydal usnesení, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. července 2011, sp. zn. 7 To 361/2011, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. května 2011, č. j. 3 T 46/2011-236, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu projednání.

J. S. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Dovodil nesprávné právní posouzení věci stran obligatorních znaků trestného činu a to jak objektivní, tak subjektivní stránky ve vztahu k jeho osobě. Pro posouzení jeho jednání je dle jeho názoru klíčové, zda se spoluobviněný Urban dopustil jemu přisuzovaného trestného činu právě dne 29. 11. 2010, přičemž vyjádřil přesvědčení, že toto nebylo J. U. řádně prokázáno, a proto ani jeho jednání (vzhledem k povaze účastenství) nelze považovat za trestný čin (pomoc k němu). S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 7 To 361/2011, jako soudu odvolacího, tak i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 3 T 46/2011, jako soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Toto dovolání podané obhájcem doplnil dovolatel svým vlastním podáním ze dne 3. 10. 2011, které bylo společně s přípisem ze dne 17. 10. 2011 doručeno Nejvyššímu soudu dne 18. 10. 2011. V tomto podání vyjádřil dovolatel nesouhlas se způsobem, jakým bylo v jeho věci vedeno dokazování a jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy.

K takto podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že J. U. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil několik dovolacích důvodů, přičemž základ jeho dovolací argumentace však byl podřazen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), a tím potažmo i l ) tr. ř. v jeho druhé zákonné variantě, právě ve vázanosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že své námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když uvedené námitky odpovídají i dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, ačkoliv byl podle jeho představ v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený právě v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K námitce dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybnil to, že naplnil objektivní znak zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť žádný prekurzor efedrin (pseudoefedrin) nevyrobil, neboť uvedenou látku pouze extrahoval z léků, které již samy o sobě látku efedrin obsahovaly, se vyjádřila v tom směru, že pseudoefedrin bývá využíván k nedovolené výrobě metamfetaminu (pervitinu), který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, přičemž jej obsahují také některé přípravky běžně dostupné a prodávané v lékárnách, např. Aspirin Komplex, Daleron proti chřipce a nachlazení, Modafen, Nurofen Stopgrip, Panadol Plus Grip, či Paralen Plus a jiné. Poukázala na skutečnost, že prekurzorem se v obecné řeči zpravidla rozumí výchozí látka, ze které chemickou přeměnou vzniká výsledný produkt - droga. Protože předmětný pojem zakládá znak objektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, je zapotřebí jej vyložit z hlediska trestně právního významu, a to v souladu s odkazovacím ustanovením § 289 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru poukázala na zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, který pokrývá problematiku zacházení s omamnými a psychotropními látkami, přípravky, jakož i právě prekurzory. V této části svého vyjádření státní zástupkyně pečlivě a podrobně popsala vývoj právní problematiku upravující, a to i s ohledem na Evropskou unii. Poukázala na fakt, že pseudoefedrin je uveden v přílohách dvou nařízení Evropského společenství (nyní Evropské unie), což však automaticky nevyvolává přípustnost jeho kvalifikace jakožto prekurzoru, neboť je vždy podstatné, v jakém prostředku je pseudoefedrin obsažen, z čehož lze teprve dovozovat závěr o tom, z jakého trestně právního přístupu se vyjde. V naznačených souvislostech poukázala na Směrnice Evropského Parlamentu Rady 2001/83/ES o Kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, jíž se nařízení Evropského společenství dovolávají při definici léčivých přípravků, ve svém článku 1.2 stanoví, že léčivým přípravkem je jakákoli látka nebo kombinace látek určená k léčení nebo předcházení nemocí lidí a že za léčivý přípravek se rovněž považuje jakákoliv látka nebo kombinace látek, které lze podat lidem za účelem stanovení lékařské diagnózy, nebo k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí u lidí. Uvedla, že pokud pseudoefedrin obsahuje léčivý přípravek, jenž vyhovuje definici Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2001/83/ES, přičemž povolené humánní léčivé přípravky určené pro použití u lidí nebo podání lidem kam spadají vyjmenovaná léčiva, jí dostojí, je vyloučeno ještě zkoumat, zda by přece jen nemohlo jít o jiný přípravek, v němž je pseudoefedrin obsažen tak, že je lze snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky. Léčivé přípravky, v nichž je obsažen pseudoefedrin, tedy není možné považovat za tzv. prekurzor, jak jej zakotvuje skutková podstata trestného činu podle § 283 trestního zákoníku, jakkoli jsou k nim uplatňovány přísnější podmínky pro výdej podle zákona č. 378/2007 Sb. Jestliže by byl pseudoefedrin obsažen v jiném než léčivém přípravku, a tato látka by z něj šla snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky, pak by takový přípravek mohl být jako prekurzor kvalifikován. Dále státní zástupkyně uvedla, že v posuzované trestní věci bylo prokázáno, že dovolatel získával efedrin (pseudoefedrin) jako samostatnou látku z tablet léků Nurofen Stop Grip, Panadol Plus Grip, případně Paralen Plus a Modafen, které uvedenou látku mezi jinými obsahovaly. V návaznosti na tvrzenou námitku dovolatele se státní zástupkyně zabývala otázkou, co je třeba rozumět pojmem neoprávněně vyrobí podle ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku, když vyvodila, že pod uvedeným pojmem je třeba rozumět proces, při kterém dochází k získání některé z látek, které jsou uvedeny v § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pro který je zpravidla charakteristické to, že v jeho rámci se upravují použité komponenty. Výroba zahrnuje rovněž čištění a přeměnu uvedených látek v jiné takové látky. V praxi jde především o chemickou výrobu takových látek ze základních chemikálií, léčiv, nebo přírodních surovin. Jestliže dovolatel extrahoval pseudoefedrin z lékové formy, tedy ze směsi, kde byl obsažen ještě s jinými léčivými látkami tak, že uvedenou látku vyextrahoval jako samostatnou, dopustil se dle státní zástupkyně výroby předmětné látky a získal tak prekurzor pro výrobu metanfetaminu (pervitinu). Námitka dovolatele o tom, že nemohl prekurzor efedrin (pseudoefedrin) vyrobit, pokud postupoval způsobem uvedeným ve výroku rozsudku, proto dle státní zástupkyně nemůže obstát. K námitkám obsaženým pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že J. U. uplatnil procesní námitky, které pod takový dovolací důvod subsumovat nelze. Navíc je třeba uvést, že totožnost skutku v žádném případě porušena nebyla. Námitky, které dovolatel uplatnil proto, aby poukázal na nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů, nelze dle státní zástupkyně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit. Pro úplnost doplnila, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nebylo možno uplatnit v první zákonné variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeného v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť smyslem tohoto dovolacího důvodu v jeho citované části je umožnit obviněnému přístup ke druhé instanci, který mu byl nesprávným postupem upřen. V posuzované trestní věci k tomu nedošlo, neboť odvolání J. U. bylo řádně odvolacím soudem projednáno.

K dovolateli J. S. uvedla, že tento ve svém dovolání uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je však třeba konstatovat, že tento dovolací důvod svými námitkami nenaplnil, neboť rozsah jeho námitek směřuje mimo zákonné meze tohoto dovolacího důvodu. To proto, že v celé šíři svých námitek zpochybnil ve věci učiněná skutková zjištění, jejichž změny se ve skutečnosti svým dovoláním domáhal. Takto pojaté námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Poukázala na skutečnost, že jednání J. S. bylo správně právně posouzeno jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť pomoc k hlavnímu trestnému činu hlavního pachatele poskytl ve dvojí formě, a to jednak nákupem léčiv s obsahem efedrinu (pseudoefedrinu) pro následnou výrobu prekurzoru efedrinu a dále tím, že hlavního pachatele při této výrobě hlídal, aby jej v případě prozrazení mohl na blížící se nebezpečí upozornit. Skutková zjištění tedy nejsou ve zřejmém nepoměru s provedenými důkazy, z nichž tento stav jednoznačně vyplynul.

Vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. U. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že námitky, tak jak je koncipoval ve svých podáních J. S. , nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny pod žádným ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, když jejich prostřednictvím dovolatelem toliko brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy a vyjadřuje nesouhlas se skutkovým stavem takovým, k jakému po takto vedeném dokazování dospěly obecné soudy. Přitom soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlily, proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Vycházely tak zejména z výpovědí svědků H. a Č., protokolu o provedené domovní prohlídce, skutečnosti, že dovolatel po delší dobu nakupoval v lékárnách na C. a B. léky obsahující pseudoefedrin. Jeho dovolací námitky se přitom zakládají na zcela jiném skutkovém ději, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování obecné soudy a jejichž závěrům nelze nic vytknout.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podané J. S. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Co se týká námitek, které pod tímto dovolacím důvodem (podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) uplatnil J. U. , tedy konkrétně jeho stěžejní námitky, že není dána objektivní stránka zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť jeho činnost nelze v žádném případě charakterizovat jako výrobu prekurzoru, když pouze odstraňoval příměsi z léků efedrin již obsahujících a následkem této činnosti bylo naprosto totožné množství efedrinu, jaké bylo v držení dovolatele před tímto procesem, k této je namístě uvést, že se sice jedná o námitku uplatněnou právně relevantně, současně se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

K tomu je namístě uvést následující:

Přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed.

Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Za daných skutkových zjištění, kdy dovolatel z volně prodejných léků (léčivých přípravků), obsahujících efedrin (pseudoefedrin), tento chemicky extrahoval, a to nikoli snadno dostupnými a běžně známými a používanými prostředky, za pomocí věcí, surovin a látek, které si za tímto účelem průběžně opatřoval, je zřejmé, že s ohledem na znění skutkové podstaty dovolateli přisuzovaného trestu činu se jedná o výrobu prekurzoru, tak jak předvídal zákonodárce a přitom současně nejde ani o extenzivní výklad tohoto zákonného ustanovení, jak uvádí ve svém podání dovolatel. Efedrin a pseudoefedrin jsou přitom uvedeny v Příloze I v kategorii 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekurzorech drog a v Příloze I kategorii 1 Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekurzory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi, přičemž na tato nařízení přímo odkazuje zák. č. 74/2006 Sb., kterým byl změněn zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (§ 2 písm. c/ zák. č. 167/1998 Sb.). Lze také přisvědčit státní zástupkyni, že pokud pseudoefedrin obsahuje léčivý přípravek, jenž vyhovuje definici Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2001/83/ES, přičemž povolené humánní léčivé přípravky určené pro použití u lidí nebo podání lidem (kam spadají vyjmenovaná léčiva), jí dostojí, je vyloučeno ještě zkoumat, zda by přece jen nemohlo jít o jiný přípravek, v němž je pseudoefedrin obsažen tak, že jej lze snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky. Léčivé přípravky, v nichž je obsažen pseudoefedrin, tedy není možné považovat za tzv. prekurzor, jak jej zakotvuje skutková podstata trestného činu podle § 283 tr zákoníku, jakkoli jsou k nim uplatňovány přísnější podmínky pro výdej podle zákona č. 378/2007 Sb. Jestliže by byl pseudoefedrin obsažen v jiném než léčivém přípravku, a tato látka by z něj šla snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky, pak by takový přípravek mohl být jako prekurzor kvalifikován. Co se týká pojmu výroba, uvedeným pojmem je třeba rozumět proces, při kterém dochází k získání některé z látek, které jsou uvedeny v § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pro které je zpravidla charakteristické to, že v jeho rámci se upravují použité komponenty. Výroba zahrnuje rovněž čištění a přeměnu uvedených látek v jiné takové látky. V praxi jde především o chemickou výrobu takových látek ze základních chemikálií, léčiv nebo přírodních surovin. Je tedy zřejmé, že pokud dovolatel za daných okolností chemicky extrahoval efedrin ze směsi (léčivého přípravku), za použití typických komponentů, nemá ani dovolací soud pochyb o tom, že se jednalo o výrobu prekurzoru ve smyslu trestního zákoníku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (který J. U. ve svém podání též uplatnil) spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, což činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok je neúplný. Ač dovolatel výslovně neuvedl, s kterými jeho konkrétními námitkami je jeho záměrem tento dovolací důvod uplatnit, je v dané věci možné dovodit, že pod něj lze podřadit námitky dovolatele týkající se skutečnosti, že ač byl obžalobou viněn z výroby pervitinu, nebylo mu toto v trestním řízení nijak prokázáno, přičemž tato skutečnost se dle jeho přesvědčení měla odrazit ve výroku o vině (a následně i v návaznosti na námitku nezachování totožnosti skutku i ve výroku o trestu). Předně je namístě uvést, že v tomto případě se nejedná o námitku hmotně právního charakteru (uplatnitelnou případně pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), nýbrž o námitku procesní, když předmětný (procesní) institut je upraven v § 220 tr. ř., přičemž takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit pod žádným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání (tedy ani pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.). Nicméně jako obiter dictum považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt)Tzn 12/94, publ. ve Sb. soud. rozh. a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. (Rc) Tzn 12/94]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp.zn. 7 Tz 179/99). Proto je namístě uvést, že totožnost skutku zůstala v posuzovaném zachována, když od počátku trestního řízení bylo dovolateli kladeno za vinu, že na předmětné chatě docházelo k neoprávněné výrobě látky uvedené v § 283 tr. zákoníku. Skutečnost, že se nepodařilo prokázat, že v době zadržení vyráběl pervitin (metamfetamin), ale pouze prekurzor, rozhodně neznamená, že by došlo k porušení zachování totožnosti skutku, ani to, že by soud měl rozhodnout o zproštění viny dovolatele; skutečnost, že mu byla prokázána pouze výroba prekurzoru (efedrinu) byla zohledněna v tzv. větě právní výroku o vině, kde je uvedeno, že neoprávněně vyrobil prekurzor. Právní relevanci též postrádá námitka dovolatele, že ve skutkové větě je uvedeno, že prekurzor vyráběl za účelem výroby metamfetaminu, když o výrobě metamfetaminu měly obecné soudy pochybnost. Je nutné zdůraznit, že k naplnění skutkové podstaty dovolateli přisuzovaného trestného činu došlo již samotnou výrobou efedrinu (a jakožto zákonem předvídaného prekurzoru) a (pro právní posouzení jeho jednání) postrádá tedy zásadní význam ta skutečnost, za jakým účelem tento vyráběl. I tyto námitky jsou tedy námitkami zjevně neopodstatněnými.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel ve svém podání uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku (odvolání), ač byly v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. S ohledem na výše uvedené je však zřejmé, že za situace, kdy Nejvyšší soud shledal námitky uplatněné pod deklarovanými dovolacími důvody jako zjevně neopodstatněné, nemohl dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání J. U. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2012

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka