3 Tdo 1561/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: § 263 tr. ř.



3 Tdo 1561/2015 -24

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. ledna 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2015, č. j. 4 To 131/2014-253, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 28/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 2. 2014, č. j. 5 T 28/2013-218, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Poškozené T. K., a R. K., soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody nařízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 13. 4. 2015, č. j. 4 To 131/2014-253, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. shora citovaný rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného znovu uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na částečně upřesněném skutkovém základě, že dne 8. 6. 2012 v D., okr. T., uzavřel s poškozeným T. K., a poškozeným R. K., smlouvu o půjčce na částku 40.000,- Kč a zavázal se ke třem měsíčním splátkám ve výši 8.000,- Kč a jedné měsíční splátce ve výši 40.000,- Kč, kdy součástí smlouvy bylo prohlášení o jeho bezdlužnosti, které podepsal, ačkoli si byl vědom, že jeho finanční situace mu splatit dluh vyplývající z této smlouvy neumožňuje, neboť v době uzavření smlouvy dlužil dalším osobám, které na něm zaplacení dluhu vymáhaly prostřednictvím exekučních řízení, více jak 800.000,- Kč, na základě nepravdivých informací mu byla půjčka poskytnuta, avšak tuto do současné doby neuhradil a svým jednáním způsobil poškozeným T. K., a R. K., škodu minimálně ve výši 40.000,- Kč, a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 T 118/2007-199, který nabyl právní moci dne 23. 5. 2009, odsouzen pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, přičemž dle § 37 tr. zákona bylo upuštěno od uložení dalšího trestu, neboť nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15ti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 2. 2008, č. j. 3 T 328/2007-64, v právní moci ze dne 14. 5. 2008, považoval soud za dostačující, a z výkonu uvedeného trestu byl podmíněně propuštěn 17. 1. 2010 se zkušební dobou do 26. 4. 2014 . Za to obviněnému podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Poškození T. K., a R. K., byli s uplatněnými nároky na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. znovu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 4. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. H. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soud druhého stupně projednal dne 13. 4. 2015 jeho odvolání ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Dovolatel poukázal na to, že se žádným relevantním způsobem své účasti ve veřejném zasedání nevzdal. Dostavit se k němu nemohl ze zdravotních důvodů, což soudu řádně a včas doložil. Od 9. 4. 2015 do 17. 4. 2015 byl prokazatelně v pracovní neschopnosti a současně v takovém fyzickém stavu, který mu bránil v jakémkoli pohybu. Ze stejných důvodů mu byl ostatně následně odložen i nařízený výkon trestu odnětí svobody, který měl na základě pravomocného rozsudku nastoupit dne 16. 10. 2015. Odvolací soud podle dovolatele jeho zdravotní stav ověřil předem a přitom dospěl k ryze subjektivnímu, ničím nepodloženému závěru, že mu v účasti ve veřejném zasedání nic nebrání. Uvedeným postupem tak porušil ustanovení § 263 tr. ř. o řízení u odvolacího soudu a tím založil vadu řízení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2015, č. j. 4 To 131/2014-253, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který předně připomněl, že z ustanovení § 263 tr. ř. nevyplývá bezpodmínečná nutnost účasti obviněného ve veřejném zasedání, když povinná je zde ve smyslu § 263 odst. 2 tr. ř. pouze účast státního zástupce. Jediným ustanovením, které explicitně stanoví podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, je ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle kterého v nepřítomnosti obžalovaného , který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na případ dovolatele však citovaná zákonná úprava nedoléhá, neboť se v rozhodné době nacházel na svobodě. V jiných případech pak provedení veřejného zasedání před odvolacím soudem bez přítomnosti obviněného jeho souhlasem podmíněno není. Jestliže soud nepovažuje jeho osobní účast při veřejném zasedání za nutnou, může je konat v jeho nepřítomnosti i tehdy, jestliže obviněný svou neúčast řádně a včas omluvil. Pro úplnost státní zástupce dodal, že potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti má význam především pro oblast pracovního práva a bez dalšího z něj nevyplývá neschopnost obviněného dostavit se osobně k jednání soudu.

Své vyjádření proto uzavřel konstatováním, že odvolací soud provedením veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného R. H. ustanovení § 263 tr. ř. neporušil. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ předpokládaný v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný R. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. To znamená, že uvedený dovolací důvod předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo jednání soudu (hlavní líčení nebo veřejné zasedání) v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Poněkud odlišně jsou trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat v nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání , může k jeho naplnění dojít především porušením státním zástupcem zmiňovaného ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného, vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.

Jsou-li výše rozvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, lze námitku dovolatele, podle níž mu byla postupem odvolacího soudu upřena možnost realizovat své právo na osobní účast ve veřejném zasedání, považovat z hlediska zvoleného dovolacího důvodu za právně akceptovatelnou a v tomto smyslu relevantní.

Nejvyšší soud jí však nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.

Z předloženého procesního spisu vyplývá, že odvolací soud v posuzované trestní věci od samého počátku nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a zjevně tak počítal i s alternativou, že odvolání může být projednáno v jeho nepřítomnosti. K veřejnému zasedání původně nařízenému na den 16. 2. 2015 tedy obviněného nepředvolával, ale toliko ho o jeho konání vyrozuměl , a to vzorem č. 7a - vyrozumění o veřejném zasedání podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz pokyn předsedy senátu na předkládací zprávě a doklad o doručení na č. l. 230 a 230 verte spisu). Dne 13. 2. 2015, tj. tři dny před konáním nařízeného veřejného zasedání, obviněný bez dalšího doručil odvolacímu soudu potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, vystavené ošetřující lékařkou předešlého dne. V návaznosti na tom byl odvolacím soudem telefonicky poučen mimo jiné o tom, že pracovní neschopnost automaticky neznamená také jeho neschopnost zúčastnit se veřejného zasedání a že je třeba vždy doložit, že zdravotní stav obviněnému v účasti při něm objektivně brání (viz úřední záznam na č. l. 239 spisu). Vyrozumění o konání veřejného zasedání, odročeného na den 13. 4. 2015, převzal obviněný osobně v budově soudu dne 11. 3. 2015. Dne 9. 4. 2015, tentokrát tedy čtyři dny před konáním veřejného zasedání, doručil prostřednictvím své manželky odvolacímu soudu výměnný list - poukaz k odbornému vyšetření, ošetření, ústavnímu léčení , vystavený znovu jeho ošetřující lékařkou MUDr. D. D., na němž byla uvedena poznámka o jeho pracovní neschopnosti od 8. 4. 2015 s tím, že další kontrola u lékaře je stanovena na den 17. 4. 2015. Podrobnější skutečnosti ke svému zdravotnímu stavu a k případné (ne)schopnosti dostavit se k jednání soudu, v rozporu s poučením, kterého se mu dostalo dříve (viz shora), opět nedoložil. Odvolací soud se obviněného následně nejprve pokusil opakovaně (celkem 3x) kontaktovat na jím uvedeném telefonním čísle, avšak bez úspěchu, neboť ten se stal nedostupným, a poté se - de facto již nad rámec svých povinností - obrátil s dotazem na jeho zdravotní stav na praktickou lékařku MUDr. D. Ta soudu sdělila, že se v případě obviněného jedná o běžné zdravotní potíže řešitelné praktickým lékařem, které mu v osobní účasti na veřejném zasedání nebrání (viz doklad a úřední záznam na č. l. 246 spisu).

Pokud za výše rekapitulovaných okolností Krajský soud v Ústí nad Labem projednal odvolání obviněného R. H. dne 13. 4. 2015 v jeho nepřítomnosti, měl k takovému procesnímu postupu zákonný podklad.

Dovolatelem doložená pracovní neschopnost podle názoru Nejvyššího soudu sama o sobě atributy důvodné omluvy jeho neúčasti u jednání soudu nesplňovala. Jak správně připomněl již vyjadřující se státní zástupce, potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, byť je založeno na zdravotních aspektech, se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro účely pracovně právní. Potvrzení lékaře o tom, že uznal obviněného práce neschopným , samo o sobě nijak neprokazuje, že obviněný zároveň není schopen jednat u soudu a dostavit se k veřejnému zasedání. Aby bylo možné jeho omluvu považovat za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že mu zdravotní důvody skutečně znemožňují účast na nařízeném úkonu. Samotné předložení výše zmíněného potvrzení jím být nemůže, protože z něj nevyplývají charakter onemocnění či úrazu, způsob jejich léčby a především ani druh a rozsah omezení, které z nich pro obviněného v konkrétním případě vyplývají (k tomu srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 26/2004 - T 621).

Protože dovolání obviněného R. H. nebylo z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu