3 Tdo 1558/2008
Datum rozhodnutí: 11.02.2009
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák.




3 Tdo 1558/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2009 o dovolání podaném M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 53/2008 ze dne 16. 6. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 6/2007 ze dne 30. 1. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák., body 1/ a 3/), když příslušný skutkový děj je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněného V. B.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku M. K. (i spoluobviněný V. B.) podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 11 To 53/2008 ze dne 16. 6. 2008, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a dle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině, trestech propadnutí věci a výměře trestu odnětí svobody oba obviněné podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal M. K. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací svého činu dle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že by byla prokázána existence organizované skupiny čítající nejméně tři osoby, jež by působila ve více státech. Proto ani nemohl být čin spáchán ve spojení s takovou skupinou. Podle jeho názoru byla prokázána pouze jakási jeho spolupráce s odsouzeným B. na odcizení určité předem nespecifikované látky, kdy při následném zjišťování, o jakou látku se jedná, byla do věci zapojena i nedostatečně ztotožněná osoba J. L. Tyto osoby však nemohou představovat organizovanou skupinu působící ve více státech. Pokud by měla tato existovat, pro naplnění dikce § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy spáchání činu ve spojení s takovou skupinou, by musely být ustanoveny kromě něho ještě další tři osoby, což se nestalo, neboť spolehlivě byly označeny jen osoby dvě, a to on a spoluobviněný B. Podotkl dále, že nebylo prokázáno, že by odsouzení jednali v dohodě a spolupráci tak, aby mohli být považováni za členy organizované skupiny. Z odposlechů je naopak zřejmé, že dovolatel neúspěšně přemlouval spoluobviněného B. k vydání drogy, kterou tento předtím bez jakékoliv předchozí domluvy dovezl do Č. Nabádal B. i k tomu, aby s drogou nic nedělal a nedistribuoval ji, když B. mu ani nechtěl sdělit, kde drogu schovával. Namítl dále, že u něj nebylo nalezeno žádné množství drogy, naopak u B. tato nalezena byla a tento se ji sám pokoušel prodat Z. Z. Při těchto operacích však dovolatel nebyl přítomen a nebylo ani prokázáno, že by z těchto prodejů byly nějaké finanční prostředky B. odevzdány další osobě, ať již dovolateli či dalšímu členovi skupiny. Od samého počátku chtěl drogu ponechat v zahraničí a nesouhlasil tedy s tím, aby ji B. dovezl do Č. r. (dále jen ČR). Dále má za to, že soudy nedostatečně a nesprávně posoudily stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, když i v případě, že by formální znaky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby byly naplněny, soud měl přihlédnout ke všem okolnostem případu, z nichž plyne, že nebezpečnost činu nedosahovala takové intenzity, aby bylo nutno na něj působit trestem odnětí svobody v rozmezí stanoveném od deseti do patnácti let. Čin byl totiž všemi zúčastněnými spáchán amatérsky, čemuž odpovídá i jejich snadné odhalení a i jeho participace na celé věci svědčí o tom, že ke skutečnosti, že mělo jít o organizovanou skupinu působící ve více státech, nemělo být přihlíženo jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině plyne, že v daném případě šlo o opakované neoprávněné obstarání drogy dvěma spolupachateli od blíže neidentifikovaných osob kolem J. L. na území cizího státu, N. k., pak její ukrytí u J. L. a následné rozprodávání na území ČR v součinnosti s dalšími třemi pachateli, distributory, což odůvodňuje závěr o spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. Tato kvalifikace vyjadřuje nepochybně jak alternativu spáchání činu osobou stojící vně této skupiny, mající k ní volnější vztah vyjádřený znakem ve spojení , tak alternativu, že čin spáchal jako člen této organizované skupiny. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že obviněný čin spáchal ve spojení s takovou skupinou působící ve dvou různých státech, z nichž jedním je i Č. r. V souvislosti s úvahou o druhu a výši trestu poukázala státní zástupkyně na stranu 24 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, kde tento hodnotil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jako značně vysoký nejen ve vztahu k mimořádnému množství drogy, se kterou obviněný nedovoleně manipuloval a jejíž distribucí ohrožoval životy velkého množství lidí. Lze mít za to, že s hodnocením podmínek ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. tak, jak jej provedly soudy obou stupňů, lze souhlasit a že i v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Pokud pak jde o zbývající argumentaci dovolatele, uvedla, že tento dovozuje předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání především z jiného skutkového stavu, než je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Důvodem dovolání nemůže však být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod v § 265b tr. ř. zahrnut není. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.

V projednávané věci zhodnotil dovolací soud jako právně relevantní toliko tu část námitek, v nichž dovolatel vyjadřuje nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání přijatou soudy prvního i druhého stupně, když tyto jej posoudily jako spáchané ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Má za to, že zde nebyly skutečnosti svědčící o počtu údajných členů takové skupiny, v důsledku čehož by ani jeho jednání nemohlo být pak spácháno ve spojení s ní. Podle jeho názoru, i kdyby bylo možné shledat naplnění těchto formálních znaků příslušné skutkové podstaty, vykazuje jeho jednání rozhodně menší stupeň společenské nebezpečnosti a soudy tak neměly důvod přihlížet k nim jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby stanovené v § 187 odst. 4 tr. zák. Pokud mu poté v jejím rámci ukládaly i trest, považuje jej za nepřiměřeně přísný. Dovolateli však nelze přisvědčit.

K dané problematice nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1411/2004, v němž se tento zabýval shodnými námitkami, tedy posouzení jednání jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech . Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že takové právní úvaze lze přisvědčit do té míry, že zákonodárce tím, že v ustanovení § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. použil pojem spojení a nikoli pojem člen , jako je tomu např. v ustanoveních § 34 písm. ch) a § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., zamýšlel upravit jinou skutečnost a že s ohledem na tento pojem pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák. postačí i volnější forma spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více státech, než členství v takovéto skupině. Z této skutečnosti ovšem podle citovaného rozhodnutí vyplývá, že pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost u trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšuje i volnější forma spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více státech, tím spíše jej bude zvyšovat forma spolupráce užší, tedy členství v takovéto skupině, a bylo by v rozporu se základními argumenty právní logiky (zejména úsudkem od nižšího k vyššímu argumentum a minori ad maius - a argumentem dovedením do absurdních důsledků argumentum ad absurdum) dospět k závěru jinému, který by v praxi vedl k tomu důsledku, že podle odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák. (tedy přísněji) by byl postihován pachatel spojený nějakým způsobem s takovou skupinou, zatímco její přímý člen (byť by šlo o jednání společensky nepochybně nebezpečnější) by mohl být postižen toliko podle odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák. Jinou skutečností upravenou v § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. tedy není otázka rozsahu zapojení pachatele do organizované skupiny, ale její působení ve více státech. S takovým názorem se dovolací soud zcela shoduje i v projednávané věci.

Takto zbývá jen doplnit, že ze skutkových zjištění v tomto případě nepochybně plyne, že dovolatel byl právě členem takové skupiny, která sestávala nejméně ze tří osob, když jejími členy kromě dovolatele byli dále spoluobviněný V. B., J. L., jakož i další nezjištěné osoby kolem posledně jmenovaného. Ze skutkových zjištění se například podává, že k J. L. byla v H. přizvána další osoba, muž arabské či turecké národnosti, která ostatním jmenovaným potvrdila, že se jedná o drogu. Ohledně rozdělení úkolů a rolí jednotlivých osob tuto skupinu tvořících pak rovněž není pochyb, když bylo prokázáno, že poté, co B. v H. jednal s J. L. o vyzvednutí drogy za účelem jejího dovozu do ČR, L. tento postup konzultoval s dovolatelem, který s ním vyslovil souhlas. Je tedy jisté, že dovolatel v předmětné skupině působil a na její činnosti se podílel způsobem významným a zásadním. Vzhledem k uvedenému se dovolací soud shodl i s právní kvalifikací jeho jednání, jakož i s jemu uloženým trestem, když nebezpečnost trestného činu pro společnost je (nejen pro množství dovezené drogy) zcela jistě vysoká (v tomto směru lze také odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů). Co se týče uloženého trestu, tento není uložen nijak v rozporu se sazbou stanovenou trestním zákonem stran jeho druhu i výše. V té souvislosti však nutno upozornit i na rozhodnutí soudu druhého stupně, který k odvolání obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně změnil v jejich prospěch, když je pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do méně přísného typu věznice.

Pokud pak jde o zbytek námitek dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku uplatněných, nutno především poukázat na skutečnost, že tyto napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlá skutková zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Je tedy v tomto směru namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že jejich závěry v tomto směru jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka