3 Tdo 1558/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1558/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání podaném I. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci sp. zn. 31 To 133/2006 ze dne 17. 5. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 381/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 381/2005 ze dne 9. 2. 2006 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona (dále jen tr. zák.), kterého se dopustila i spoluobviněná L. G., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla dovolatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

V předmětné věci podala I. S. (stejně jako spoluobviněná G.) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením sp. zn. 31 To 133/2006 ze dne 17. 5. 2006 tak, že podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) obě podaná odvolání zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala I. S. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že soudy z jinak správně provedených důkazů vyvodily nesprávné závěry. Poukázala na to, že jediné, co prokazovalo její vinu, je osamocená výpověď poškozeného L. Ž., jde tak vlastně o tvrzení proti tvrzení a za takové situace měly být takto vzniklé pochybnosti soudem vyloženy v její prospěch. Soudy se také za daných okolností nezabývaly věrohodností výpovědí směřujících proti ní a poukázala na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, v jejímž rámci tento v obdobných případech klade zvýšené nároky na vedené dokazování. Předmětný skutek byl nesprávně právně kvalifikován i proto, že v okamžiku, kdy k němu mělo dojít, tak poškozený nebyl v postavení svědka, znalce nebo tlumočníka a nebyly tak naplněny ani formální znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. Konečně má za to, že uvedeným postupem soudů byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu, právo na spravedlivý proces, zásada presumpce neviny i zásada, jež zaručuje, že příslušnost ke kterékoliv etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil citované usnesení soudu odvolacího a poté sám rozhodl tak, že mě zprostí obžaloby .

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že námitky dovolatelky směřují do učiněných skutkových zjištění s odkazem na porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., které však nelze podřadit pod zvolené dovolací důvody a to ani z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když navíc v posuzované věci nejde ani o rozpor (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V této souvislosti poukázal na svědeckou výpověď poškozeného a fakt, že ani obviněné nepopřely návštěvu pivnice, kde poškozený pracuje, i na výpověď utajovaného svědka. K námitce absence formálních znaků užité kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu potom státní zástupce uvedl, že smyslem zvýšené ochrany každého svědka v materiálním smyslu je potřeba zajistit, aby nikdy nebyl vystaven útokům uvedeným v § 235 odst. 1 tr. zák., pokud tyto útoky jakkoli souvisejí s výkonem povinnosti svědka v trestním řízení. V tomto směru jednání pachatele (jeho úmysl odradit jej od řádného plnění jeho povinnosti plynoucí z trestního řádu tzv. materiální postavení svědka) je na místě (za splnění oné materiální podmínky), jednání pachatele právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., a to bez ohledu na to, zda svědek již byl či nebyl formálně předvolán k podání svědecké výpovědi nebo zda v konkrétní věci nakonec došlo ke sdělení obvinění. S ohledem na soudy popsaný konkrétní způsob a formu vydírání (jednání obviněných vyvolalo v poškozeném strach z uskutečnění užitých výhrůžek) tak v dané věci byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Uvedeným způsobem tak došlo k naplnění nejen formálních, nýbrž i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byla dovolatelka uznána vinnou. Takto vznesenou námitku má státní zástupce s poukazem na uvedené za zjevně neopodstatněnou. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uvedl, že v posuzované věci odvolací soud řádně jednal, podaná odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl a nelze tak přisvědčit argumentaci dovolatelky v tom, že by jí vznesené námitky představovaly vadu spočívající v nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem odvolacímu soudu k vydání jeho rozhodnutí. S ohledem na závěr učiněný ve vztahu k dovolacím námitkám učiněným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou i její námitku učiněnou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to i v jeho druhé alternativě. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je potom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzované věci by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (níže).

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatelka namítla, že soudy z provedených důkazů dovodily nesprávné závěry, když ji uznaly vinnou předmětným trestným činem, opírajíce své úvahy pouze o výpověď poškozeného, která nebyla verifikována dalšími důkazy. Má tedy za to, že provedeným dokazováním nebylo přesvědčivě prokázáno, že spáchala skutek, ve kterém byl soudy posléze shledán trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Oba soudy však zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely s poukazem zejména na přiléhavou výpověď poškozeného, doplněnou i výpovědí utajovaného svědka dosvědčující přítomnost dovolatelky v rozhodné době na místě incidentu, když nelze ani přehlédnout to, že poškozený neměl zjevně žádný důvod či motiv k tomu, aby se svou výpovědí domáhal trestního stíhání dovolatelky. Pokud za těchto okolností a tedy s ohledem na rozsah i obsah vedeného dokazování soudy dospěly k závěru o vině dovolatelky předmětným trestným činem, nelze mít za to, že učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s právní kvalifikací samotného skutku, a pokud by takto vznesená námitka zůstala osamocenou, nezbylo by než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatelka ovšem vznesla i námitku spočívající v tom, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly popsaný skutek tím, že dospěly k závěru, že byly naplněny také všechny znaky skutkové podstaty (kvalifikované) trestného činu výtržnictví podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák., když v okamžiku dokonání tohoto trestného činu nebyly naplněny formální znaky této skutkové podstaty, protože poškozený nebyl v postavení svědka, znalce nebo tlumočníka, a tak uvedený trestný čin nemohl být spáchán v souvislosti s výkonem povinností jmenovaných osob. V tomto směru jde o dovolání uplatněné právně relevantně, je však zjevně neopodstatněné. To proto, že v rámci skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. musí být naplněn pouze znak spáchání činu na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinností . Zákonnou dikci v souvislosti je nutné vykládat tak, že jednání pachatele uvedené v § 235 odst. 1 tr. zák. může s výkonem povinnosti svědka souviset jakýmkoli způsobem. Postačí tedy jakákoliv, byť i vzdálená, souvislost. Může tedy jít i o útok na osobu, která se stala v materiálním smyslu svědkem tím, že vnímala určité skutečnosti významné pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to od okamžiku, kdy určité poznatky o páchání trestné činnosti získala, bez ohledu na skutečnost, že dosud nebyla předvolána ke svědecké výpovědi. Přitom svědkem v jeho materiálním pojetí je nepochybně každá fyzická osoba, která nějakou událost, jednání a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá a svědkem se tak nestává až v okamžiku, kdy je dle příslušných procesních předpisů vyzvána k podání svědecké výpovědi. Předvoláním nebo vyzváním ke sdělení poznatků důležitých pro trestní řízení ve smyslu ustanovení § 97 tr. zák. se stává svědkem pouze ve formálně procesním smyslu. Tímto svědkem v procesním postavení dle příslušných ustanovení trestního řádu se konkrétní osoba stává proto, že byla přítomna jednání, které je možno kvalifikovat jako trestný čin, že byla v uvedeném materiálním smyslu svědkem určité události a nikoliv proto, že byla předvolána jako svědek ve smyslu § 97 tr. ř. a § 101 odst. 1 tr. ř., neboť tato její povinnost plyne ze skutečnosti, že páchání trestného činu vnímala. Ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. ř. by se míjelo svým účelem, tedy poskytovat svědkům zvýšenou ochranu, pokud by bylo vyloženo tak, že skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna pouze tehdy, jestliže osoba, která má býti takto chráněna, je v době jednání zakládajícího trestný čin výtržnictví podle § 235 odst. 1 tr. zák. v procesním postavení (v rámci trestního řízení) svědka. Jako trestný čin vydírání v jeho shora uvedené kvalifikované podobě (pokud je zároveň splněna materiální podmínka z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.), lze kvalifikovat i jednání pachatele uvedené v § 235 odst. 1 tr. zák. i tehdy, směřuje-li útok proti osobě, která v době, kdy je vydírána, není svědkem v již uvedeném procesním smyslu a která může být předvolána k podání svědecké výpovědi teprve v budoucnu, za předpokladu, že jednání pachatele souvisí s některou z povinností, které svědek vykonává před orgánem činným v trestním řízení (tak i ustálená judikatura např. č. 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 133/2000). Uvedené potom v plném rozsahu dopadá i na posuzovanou věc, kdy poškozený byl oznamovatelem trestné činnosti a předmětného trestného činu (v jeho kvalifikované skutkové podstatě) se dovolateka dopustila právě s úmyslem popsaným způsobem působit na poškozeného tak, aby od svého oznámení upustil, případně v trestním řízení ve věci vedeném potom vypovídal v rozporu s jeho obsahem.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka