3 Tdo 1556/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1556/2016 -20

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. D. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 8 To 121/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 5/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .


Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015 , sp. zn. 3 T 5/2015 , byl obviněný R. D. M. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2016 , sp. zn. 8 To 121/2015 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 2. 2016 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný popsal počátek incidentu tak, že poškozená v okamžiku, kdy procházel kolem ní svlečený do spodního prádla do koupelny osprchovat se, vyvolala hádku, začala mu nadávat a pokusila se jej uhodit holí napřaženou vůči jeho hlavě. Jelikož měl obavy o svůj zrak, hůl zlomil a udeřil a kopl poškozenou několikrát do různých částí těla. Jednal přitom ve stavu silného rozrušení. Jeho jednání proto nemělo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku, nýbrž jako zabití podle § 141 trestního zákoníku. Nejednal přitom ani v úmyslu nepřímém, jelikož neměl naprosto v úmyslu poškozenou usmrtit. V důsledku nesprávného právního posouzení skutku mu byl uložen i velmi citelný trest.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze a soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že argumentace obviněného je poměrně stručná a nekonkrétní. Jeho námitky by snad bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nepovažuje je však za důvodné. Státní zástupce zdůraznil, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by jeho jednání bylo zapříčiněno silným rozrušením ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. V posuzované trestní věci mezi obviněným a poškozenou došlo jen k běžné slovní rozepři, přičemž obviněný, ovlivněný vztekem na poškozenou, byl v době svého útoku ve stavu prostého afektu. Vzájemná, v porovnání s následným brutálním útokem obviněného spíše méně významná, a nikterak silná slovní rozepře, tak v žádném případě mimořádně intenzivním podnětem ve smyslu § 141 trestního zákoníku nemohla být, a to ani pokud by bylo reálné tvrzení obviněného, že na něj poškozená napřáhla hůl. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu je podle státního zástupce nutno přihlédnout k dalším okolnostem případu, mj. k charakteru a intenzitě útoku, k chování pachatele po útoku a ke vzájemnému srovnání fyzických dispozic pachatele a poškozené. Ze strany obviněného šlo o opakované údery a kopy velkou silou proti hlavě, krku, nosu, hrudníku a břichu poškozené, a střední silou proti horním a dolním končetinám poškozené. Intenzitě útoku odpovídá plně rozsah i umístění závažných zranění poškozené, z nichž některá měla až devastující charakter. Lze tedy ve shodě s oběma soudy dovodit, že obviněný poškozenou doslova ubíjel. Brutálního útoku se přitom dopustil vůči osobě velmi vysokého věku, navíc osobě výrazným způsobem zdravotně handikepované. Po útoku, který ustal až s příchodem svědkyně K. K., poškozené neposkytl žádnou pomoc, resp. o její zdravotní stav se nijak nezajímal. S ohledem na tato zjištění je podle státního zástupce závěr o zavinění ve vztahu ke zločinu vraždy ve formě nejméně eventuálního úmyslu zcela namístě. Státní zástupce dále uvedl, že pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný nebo přísný, není dovolacím důvodem. Jelikož státní zástupce nedovozuje v řízení před nalézacím soudem naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, kterou obviněný spojil s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu v jeho druhé variantě.

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, protože je zjevně neopodstatněné.

Obviněný R. D. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Obviněný v podstatě ve stručně zdůvodněném dovolání sice poněkud zlehčoval intenzitu napadení poškozené, ale v zásadě se domáhal změny právní kvalifikace přisouzeného jednání, když namítal, že se nacházel ve stavu silného rozrušení. Jeho jednání proto nemělo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku, nýbrž jako zabití podle § 141 trestního zákoníku. Nejednal přitom ani v úmyslu nepřímém, neměl v úmyslu poškozenou usmrtit. V důsledku nesprávného právního posouzení skutku mu byl uložen nepřiměřený trest. Takové dovolací námitky lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nelze je však považovat za důvodné.

Zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Bylo prokázáno, že obviněný z malicherné příčiny, kdy možné slovní výtky poškozené nebyly pro něho ničím překvapivým, vědom si toho, že mu nemůže hrozit reálně nebezpečí významnějšího fyzického napadení od ženy vysokého věku s postižením jejího pohybového aparátu, tuto bezdůvodně brutálně ubil údery a kopanci prakticky do všech částí těla, ponechal ji bez pomoci, přičemž ona vnímala nepochybně intenzivní bolest na hranici snesitelnosti, když smrt se zřetelem ke způsobu útoku nenastala okamžitě. Ze skutkových zjištění je zřejmá absence takového podnětu ze strany poškozené, který by byl způsobilý vyvolat shora charakterizované hnutí mysli pachatele, aby bylo možno zvažovat právní kvalifikaci, které se domáhá. Srozumění s následkem nekontrolovatelného útoku jednoznačně vyplývá z toho, že nejrazantnější fyzické násilí směřovalo do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Devastace těla oběti je dostatečně vypovídající, aby bylo možno bezpečně dovodit nepřímý úmysl u obviněného ve vztahu k následku podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.

Námitku přiměřenosti uloženého trestu dovolatel spojil s námitkou nesprávné právní kvalifikace, která však nebyla shledána důvodnou. Nutno ovšem podotknout, že subjektivní vnímání přísnosti trestu není obsahem žádného ze zákonných dovolacích důvodů, vyjmenovaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).


V Brně dne 30. 11. 2016

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu