3 Tdo 1554/2012
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník




3 Tdo 1554/2012 -25

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2013 o dovolání podaném obviněným T. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 5 To 204/2012-180, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 26/2011, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 5 To 204/2012-180, zrušuje .

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2011, č. j. 3 T 26/2011-80, byl obviněný T. D. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 25. 1. 2011 v době kolem 19.45 hodin v K. N. M., okres K., na ul. T. D., poblíž zdravotního střediska, se záměrem získat mobilní telefon, po předchozím zastoupení cesty a obtěžování uchopil za ruku D. V., s tím, že po něm požadoval vydání jeho mobilního telefonu, a to takovým způsobem, že v něm vyvolal pocit strachu o své bezpečí a z obavy mu proto svůj mobilní telefon vydal, přičemž k vrácení mobilního telefonu došlo až v přítomnosti strážníků Městské policie K. . Za tento zvlášť závažný zločin a dále za přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině, byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozenému P. K., bytem K. N. M., ul. U., škodu ve výši 20.000,- Kč.

O odvolání obviněného, který je zaměřil do výroku o vině pod bodem 1) a do výroku o trestu předmětného rozsudku, a odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné, která je podala v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2011, č. j. 5 To 172/2011-100, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že se obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 5. 2011 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadeném nezrušeném výroku právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně obviněný T. D. dovoláním , z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1097/2011, podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem ad 1), jímž byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 věta druhá zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň rozhodl podle § 265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný T. D. nebere do vazby.

Nejvyšší soud ve shora označeném zrušujícím usnesení podrobně rozvedl teoretická východiska posuzování jednotlivých zákonných znaků zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně nedovolovala spolehlivý hmotně právní závěr, že se obviněný ve vztahu k poškozenému D. V. dopustil tohoto trestného činu. Potud shledal dovolání obviněného opodstatněným. Předně nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že by obviněný (dovolatel) vůči poškozenému užil násilí s cílem působit na jeho vůli, aby mu vydal mobilní telefon. Soud prvního stupně ostatně sám nakonec v odůvodnění svého rozsudku v rozporu s tím, co bylo uvedeno ve skutkové větě výroku o vině, hovořil o konkludentně vyjádřené pohrůžce bezprostředním násilím , která měla spočívat v důrazném vyzvání poškozeného k zapůjčení telefonu . Z projevu obviněného, který měl poškozenému vstoupit do cesty a pronést - byť se tak mělo stát důrazně - svůj požadavek slovy půjč mi mobilní telefon, potřebuji si zavolat , ovšem bez dalšího nebylo možno přijmout ani závěr, že tím dal poškozenému zřetelně najevo, že pokud mu nevyhoví, přistoupí (bezprostředně) k užití fyzického násilí. Nejvyšší soud oběma soudům vytkl také to, že se nijak blíže nezabývaly pohnutkou jednání obviněného. Nevypořádaly se s jeho konstantní obhajobou uplatňovanou po celé trestní řízení, že si pouze potřeboval urgentně zavolat v osobní záležitosti. Jeho loupežný úmysl shodně presumovaly pouze z toho, že otálel s vrácením mobilního telefonu poškozenému a tím ho omezoval či mu bránil v odchodu, resp. že ho poté přinutil vymazat volaná telefonní čísla. Zcela přitom pominuly zjištěné skutkové okolnosti, podle nichž se obviněný nejenže nepokusil poškozenému s mobilním telefonem utéct nebo jiným způsobem s ním ukončit kontakt, ale ještě mu nabízel čokoládu. V této souvislosti nijak nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, podle níž čokoládu poškozenému nabízel právě jako protihodnotu za umožněné volání.

Proto Nejvyšší soud vrátil věc do stadia řízení před soudem prvního stupně, který se jí měl v rozsahu zrušení znovu zabývat, přičemž v novém řízení byl povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Šlo především o to, aby provedené důkazy vyhodnotil v souladu s jejich obsahem a především náležitě dle požadavku ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí vysvětlil, jakými úvahami se při právním hodnocení zjištěných skutkových okolností řídil. Bylo nezbytné, aby se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu důsledně vypořádal především s otázkou, zda obviněný vůči poškozenému vůbec užil násilí jako prostředku ke zmocnění se jeho mobilního telefonu (cizí věci) či zda jeho jednání bylo případně možno považovat za konkludentně vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí, a to natolik zjevnou, že mohla v poškozeném oprávněně vyvolat důvodnou obavu z toho, že k přímému násilí bude přistoupeno ihned poté, pokud vznesenému požadavku nebude vyhověno. V případě potřeby měl k výše uvedeným otázkám znovu vyslechnout poškozeného se zaměřením na to, jak přesně si obviněný při jejich prvotním kontaktu počínal, kdy ho poprvé uchopil za ruku a s jakou intenzitou, co konkrétně v poškozeném vyvolalo z obviněného a jeho projevů strach, v čem vlastně měla spočívat intenzita inkriminovaného požadavku, se kterým si měl obviněný vyžádat jeho mobilní telefon. Dále se měl poškozený vyjádřit k tomu, co přesně myslel tím, že chování obviněného bylo důrazné až do doby, než mu půjčil mobilní telefon, ale pak už byl úplně slušný , jak uvedl v rámci své výpovědi v přípravném řízení. Současně bylo třeba vypořádat se i s pohnutkou (motivem) jednání obviněného, jenž se od počátku hájil absencí loupežného úmyslu. Pokud by ani po případném doplnění dokazování nebylo možno dospět k odůvodněnému závěru, že obviněný vůči poškozenému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jeho mobilního telefonu, měl se soud zabývat právním posouzením předmětného skutku i z hlediska jiné v úvahu přicházející právní kvalifikace.

Okresní soud v Karviné poté znovu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 3 T 26/2011-159, jímž obviněného T. D. uznal mimo jiné znovu vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku na témže skutkovém základě jako ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci. Za tento zvlášť závažný zločin, za přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a dále za zvlášť závažný zločin loupeže z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 3. 2012, č. j. 1 T 36/2012-65, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2012, č. j. 5 To 123/2012-82 (viz str. 7 odůvodnění rozhodnutí), mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu uložený obviněnému posledně citovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ve spojení s posledně citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému P. K., trvale bytem K. N. M., U., částku 20.000,- Kč.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 7. 2012, č. j. 5 To 204/2012-180, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného znovu vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku na částečně pozměněném skutkovém základě , že obviněný dne 25. 1. 2011 v době kolem 19.45 hodin v K. N. M., okres K., na ul. T. D., poblíž zdravotního střediska, poté, co na jeho opětovný dotaz mu D. V., po vytažení svého mobilního telefonu z kapsy sdělil, kolik je hodin, uchopením D. V. za ruku mu zabránil v další chůzi a požadoval po něm zapůjčení mobilního telefonu k zavolání, což s ohledem na místo, osobu obžalovaného a způsob pronesení tohoto požadavku vyvolalo v D. V. strach o své bezpečí, a proto mu mobilní telefon vydal, a přes jeho opakované žádosti o vrácení mobilního telefonu jej obžalovaný vrátil až v přítomnosti strážníků městské policie u baru K., kteří přijeli z popudu telefonátu anonymního svědka . Za to a za přečiny výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2011, č. j. 3 T 26/2011-80, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2011, č. j. 5 To 172/2011-100, mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 7. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Rovněž proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. D. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V jeho odůvodnění dovolatel nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci a namítl, že ani po doplněném dokazování v intencích zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu nemohly soudy obou stupňů dospět k závěru, že vůči poškozenému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci, tj. jeho mobilního telefonu. Nadále tak přetrvává extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. Dovolatel opakovaně vypověděl, že si chtěl z mobilního telefonu poškozeného pouze zavolat. Sám poškozený s odstupem času uvedl, že neví, zda mu dovolatel telefon vzal, nebo mu ho sám dal. Potvrdil, že dovolatel mohl s telefonem kdykoli utéci, což však neučinil, a že telefon podle vlastního tvrzení potřeboval na zavolání . Ani tuto výpověď poškozeného soudy opět nevyhodnotily v souladu s jejím obsahem a zejména nevysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení zjištěných skutkových okolností řídily. Odvolací soud účelově hovoří o násilném jednání obviněného vůči poškozenému, které však z provedených důkazů ve skutečnosti nijak nevyplynulo. Dovolatel zdůraznil, že především nebyl prokázán jakýkoliv jeho loupežný úmysl, a to tím spíše, že soudy se v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu vůbec nevypořádaly s pohnutkou jeho jednání. V této souvislosti obhajoba opakovaně navrhovala výslech jeho družky Ž. K., která se však pro nemoc dítěte k hlavnímu líčení dne 16. 1. 2011 nedostavila a soud následně na provedení tohoto důkazu rezignoval z důvodu údajné nemožnosti zjistit její pobyt. Soud neprovedl ani důkaz výslechem R. D., sestry obviněného, která mohla potvrdit, že v inkriminovaný den byla s družkou obviněného v kontaktu a mohla se tak vyjádřit k motivu jeho jednání urgentně si zatelefonovat (těhotenství družky a její hledání dovolatelem). Dovolatel připomněl, že svědek M., na místě zasahující strážník městské policie, u hlavního líčení rovněž nepotvrdil žádné násilí ze strany obviněného vůči poškozenému. Na jeho přímý dotaz, zda obviněnému mobilní telefon půjčil, poškozený kýval hlavou. Poškozený tedy dokonce nevyužil ani přítomnosti strážníků, ve shora konstatovaných souvislostech zjevně proto, že intenzita jeho strachu ve skutečnosti nemohla být významná. Pochybnosti o dovolatelově loupežném úmyslu pak vzbuzuje i ta skutečnost, že telefon poškozeného měl prasklý displej a jeho majetková hodnota byla nepatrná. S logickou otázkou, proč by v takovém případě vůbec měl důvod počínat si soudy dovozovaným způsobem, se však žádný z orgánů činných v trestním řízení dosud nevypořádal.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 5 To 204/2012-180. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem v souladu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř., s tím, aby byl obžalovaný v bodě 1. obžaloby zproštěn, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. takto rozhodl sám.

K podanému dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která nejprve vyložila oba uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a uvedla, že z opětovného výslechu D. V. vyplynulo, že poté, co se ho obviněný dotázal, kolik je hodin, se ho snažil bez odpovědi obejít a pokračovat v cestě. Obviněný ho však zastavil a tak poškozený vyndal z kapsy mobilní telefon a sdělil mu požadovanou informaci. Poté chtěl svůj mobilní telefon uschovat zpět do kapsy, což se mu však již nepodařilo, a to v důsledku dalšího chování obviněného, který ho uchopil za ruku a důrazně po něm požadoval vydání mobilního telefonu, údajně aby si mohl zatelefonovat. Držením za ruku mu bránil v další chůzi. Poškozený se obviněnému podvolil, neboť se na inkriminovaném místě necítil bezpečně, protože se kolem nich v té době nenacházeli další lidé. Z takto učiněných skutkových zjištění soud dovodil, že primárním motivem jednání obviněného bylo od počátku získání mobilního telefonu náležejícího poškozenému. Ačkoli podle poškozeného nešlo při uchopení za ruku o hrubé násilí, bylo na druhé straně dostatečně intenzivní, aby mu zabránilo v zamýšleném uschování telefonu a v další chůzi. Obviněnému muselo být zároveň zřejmé, že větší intenzity násilí ke zmocnění se telefonu není zapotřebí. Poškozený měl s ohledem na místo, kde se nacházeli (lokalita, kde bydlí problematičtí, nepřizpůsobiví jedinci), večerní hodinu, rozdílný věk i fyzické dispozice mezi ním a obviněným, jakož i způsob, jakým se obviněný proti jeho vůli domohl mobilního telefonu, důvodný strach o své bezpečí. Proto se nijak počínání obviněného nebránil, aby ten případně vůči němu neužil násilí větší intenzity. Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že v projednávaném případě nešlo pouze o zastoupení cesty poškozenému a vznesení požadavku na zapůjčení mobilního telefonu k zatelefonování, ale o násilné jednání vůči poškozenému, které spočívalo v uchopení jeho ruky a tím zabránění uschování mobilního telefonu do kapsy, přičemž toto násilné uchopení bylo provázeno důrazně proneseným požadavkem na zapůjčení mobilního telefonu a současně zabráněním v další chůzi. Podle názoru soudu mělo v této fázi jednání obviněného povahu násilí vůči poškozenému vykonaného v úmyslu zmocnit se jeho mobilního telefonu, a to bez ohledu na to, zda tomu bylo na dobu přechodnou nebo v úmyslu jej nevrátit vůbec. Poškozený ve všech výpovědích konstantně uváděl, že měl z chování obviněného s ohledem na místo, kde se nacházeli, a z důvodu nepřítomnosti dalších lidí, strach. Podle státní zástupkyně je rovněž nutno zmínit, že o chování obviněného poté, co se zmocnil mobilního telefonu a odmítal jej i přes jednoznačné výzvy poškozeného vrátit, svědčí i anonymní volání na městskou policii, jehož autor jeho počínání vůči poškozenému zaznamenal. Na základě tohoto telefonátu zasahovala na místě policejní hlídka. S právními závěry obou soudů, že se obviněný (dovolatel) dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, lze proto podle státní zástupkyně souhlasit. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, které posléze akceptoval i odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé proto žádný extrémní rozpor dán není.

S ohledem na výše uvedené důvody uzavřela státní zástupkyně své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby tak rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný T. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) pak posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně projednal podané odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil obviněný, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo jím namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jak již Nejvyšší soud rozvedl ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Určitý průlom do výše uvedených zásad představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak jen v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného za právně relevantní . Protože zároveň v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Z protokolu o hlavním líčení na str. 140 a násl. předloženého procesního spisu je zřejmé, že soud prvního stupně v novém řízení v souladu s pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1097/2011, znovu k věci vyslechl obviněného T. D. a poškozeného D. V. Obviněný v rámci výslechu setrval na své obhajobě, že si pouze nutně potřeboval zatelefonovat, a proto požádal poškozeného, aby mu půjčil svůj mobilní telefon. Ocitl se totiž v nouzové situaci, kdy marně po celý den hledal svoji družku, o níž se dozvěděl, že je těhotná. Poškozeného uchopil za ruku, když ho prosil o zapůjčení mobilního telefonu, ale rozhodně ho nijak netahal, ani ho nikam nevedl. Zdůraznil, že mohl s telefonem poškozenému kdykoli utéci, ale to neudělal a ani udělat nechtěl. Znovu poukázal na výpověď poškozeného, který sám uváděl, že se k němu choval slušně a jako protihodnotu za zavolání mu nabízel čokoládu nebo cigarety. Pokud po pokusech o zavolání po poškozeném chtěl, aby z telefonu vymazal volaná telefonní čísla, činil tak pouze proto, že si nepřál, aby měl tato čísla ve svém telefonu cizí člověk. Poškozený D. V. ve své výpovědi potvrdil, že obviněný ho požádal o zapůjčení telefonu s tím, že si potřebuje zavolat, a současně připustil, že tomu tak skutečně mohlo být. Znovu popsal, že obviněný svůj požadavek doprovodil tím, že ho chytil za ruku, aby nikam neodešel. Nevybavil si již, zda mu obviněný telefon vzal, nebo mu ho předal sám. Svůj požadavek na zapůjčení telefonu měl podle poškozeného obviněný pronést ráznějším tónem, ale že by to řekl nějak agresivně, tak to ne . Dále poškozený potvrdil, že spolu s obviněným následně odešli směrem na autobusovou zastávku, kde byli nějací lidé . Při příjezdu autobusu, do nějž chtěl nastoupit, mu obviněný telefon nevrátil s tím, že může jet až dalším autobusem. Následně se společně vypravili k baru K., kde ho obviněný požádal, aby se šel podívat dovnitř. To však učinit nechtěl, neboť obviněný měl stále v držení jeho telefon, o který poškozený nechtěl přijít. V tu chvíli už z něj neměl strach, bál se pouze o svůj mobil. K druhému držení za ruku mělo pak dojít ve chvíli, kdy po něm obviněný požadoval vymazání volaných čísel z telefonu. Tím si ho měl obviněný asi pojišťovat . V tu chvíli přijela na místo hlídka městské policie. A konečně, poškozený opětovně potvrdil, že obviněný mu za zavolání z telefonu nabízel čokoládu.

Další důkazy provedeny nebyly.

Na základě výsledků doplněného dokazování odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil skutkový stav věci popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině, tj. že obviněný dne 25. 1. 2011 v době kolem 19.45 hodin na ul. T. D. opakovaně oslovil poškozeného s dotazem, kolik je hodin, a poté, co poškozený vytáhl z kapsy svůj mobilní telefon a tuto informaci mu sdělil, ho uchopil za ruku, čímž mu zabránil v další chůzi, a požadoval po něm zapůjčení mobilního telefonu k zavolání. S ohledem na místo, osobu obžalovaného a způsob pronesení tohoto požadavku mu poškozený ze strachu o své bezpečí mobilní telefon vydal a přes opakované žádosti o jeho vrácení mu jej obviněný vrátil až v přítomnosti strážníků městské policie u baru K., kteří na místo přijeli z popudu telefonátu anonymního svědka. Z takto zjištěného skutkového stavu věci pak soud dovodil, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (viz tzv. právní věta výroku) a zjištěný skutek právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud vyložil, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí v případě zločinu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet. Dále Nejvyšší soud připomněl, že úmysl spáchat tento zvlášť závažný zločin musí být obviněnému bez pochybností prokázán, přičemž k závěru o tom nestačí pouhé zjištění, že pachatel určitým způsobem úmyslně jednal např. tak, že poškozenému zastoupil cestu a požadoval po něm půjčení mobilního telefonu. Jinými slovy, vůle pachatele musí vyjadřovat jeho aktivní vztah ke způsobenému následku, resp. účinku. Podle právní nauky k tomu přiměřeně srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, Při správném posouzení shora naznačených otázek se zároveň nelze obejít bez spolehlivého zjištění toho, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu neobyčejně značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu . Nebyl-li zjištěn motiv trestného činu, nebyl trestný čin náležitě objasněn a je tím ztíženo rozhodnutí o vině. Teprve motiv trestného činu dokresluje jeho konkrétní povahu a pomáhá objasnit jeho příčinu. srov. V. Solnař, Academia Praha 1972, str. 246 To znamená, že zjišťování pohnutek, ať jsou či nejsou znakem skutkové podstaty trestného činu, je třeba věnovat stejnou pozornost jako zjišťování všech jiných rozhodných skutečností. Nestačí se jen pohnutky dohadovat z povahy činu. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Oprac, vydání první, 2003, str. 312, 315 Rovněž Ústavní soud přikládá zjištění pohnutky činu velký význam. Např. v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 681/2006, je mimo jiné obsažena obecná úvaha aplikovatelná i na nyní posuzovaný případ, podle níž objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejich základě nelze úmysl pachatele automaticky presumovat. Aby bylo možno v jednání pachatele dovodit úmysl, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy. To nepochybně platí i pro případy tzv. loupežného úmyslu.

Pohnutkou jednání dovolatele se však soud prvního stupně - v rozporu s pokynem Nejvyššího soudu obsaženým ve zrušujícím usnesení ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1097/2011 - ani v novém řízení nezabýval. K obhajobě obviněného se sice opakovaně pokusil vyslechnout svědkyni Ž. K., ale její účast u soudu se nepodařilo zajistit, a proto v hlavním líčení dne 14. 5. 2012 bylo usnesením rozhodnuto tak, že se od výslechu svědkyně upouští.

V projednávaném případě ovšem zjištění pohnutky jednání obviněného (dovolatele) Nejvyšší soud přikládal a stále přikládá podstatný význam, mj. právě vzhledem k poněkud nestandardním okolnostem provedení činu (viz předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané trestní věci).

Po doplněném dokazování totiž došlo k posunu ve skutkových zjištěních de facto jenom potud, že obviněný zabránil poškozenému v další chůzi, přičemž za ruku jej uchopil ve chvíli, kdy měl mobilní telefon vytažen z kapsy, a toto jednání doplnil požadavkem, zda by si mohl zavolat. Poškozený mu pak měl telefon vydat v obavě o své bezpečí, která podle soudu byla vyvolána místem, osobou obviněného a způsobem pronesení jeho požadavku.

Obhajobě obviněného, že nejednal v loupežném úmyslu a že si pouze potřeboval zatelefonovat v urgentní osobní záležitosti, přitom nepřímo přisvědčuje i samotným poškozeným opakovaně potvrzená skutečnost, že mu za zavolání jako protihodnotu nabízel čokoládu, a dále to, že se s telefonem nejenže nepokusil utéct, ačkoli tak nepochybně učinit mohl, ale skutečně se z něj za přítomnosti poškozeného snažil někomu opakovaně dovolat. Přitom se oba společně pohybovali směrem k místům, kde bylo možno předpokládat přítomnost třetích osob (autobusová zastávka, bar K.) a s tím spojenou možnost, aby se poškozený dovolal pomoci, pokud by to skutečně považoval za potřebné. Proto se nabízí logická otázka, proč by si obviněný takto počínal při vědomí toho, že se dopouští trestné činnosti, při níž by mohl být přistižen. Poškozený rovněž opakovaně uvedl, že poté, co telefon předal poškozenému, z něj již strach neměl. Bál se jenom o svůj mobilní telefon, tedy toho, že mu nebude vrácen. Obviněný - jak poškozený ve svých výpovědích opakovaně popsal - se k němu nicméně po celou dobu vzájemného kontaktu choval slušně.

Z dosavadních skutkových zjištění soudů, a to i v podobě stručně vtělené do výroku rozsudku, pak v logickém kontextu vyplývá především to, že obviněný (dovolatel) poškozeného kontaktoval se žádostí o sdělení, kolik je hodin, a poté jej obtěžoval žádostí o zapůjčení mobilního telefonu, ačkoliv z počínání poškozeného mu muselo být zřejmé, že se s ním nehodlá zdržovat a má v úmyslu pokračovat v chůzi. V tom mu však zabránil tím, že ho uchopil na kratší dobu za ruku, čímž jej omezil ve volném pohybu. Toto omezení následně pokračovalo, protože poškozenému nevracel jím zapůjčený telefon a tím ho nepřímo nutil, aby jej následoval (či dělal mu společnost) na různých přilehlých místech (např. bar K.), byť pod příslibem čokolády jako protihodnoty. Poškozený se mu podle vlastních slov podroboval jen proto, že nechtěl přijít o svůj telefon.

Jestliže odvolací soud v tzv. právní větě výroku o vině uvedl, že obviněný (dovolatel) proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a spáchal tak zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku , nelze tento právní závěr bez důvodných pochybností akceptovat. Protože v řízení před soudy nebyla blíže vysvětlena (ani objasněna) pohnutka dovolatelova jednání, ač to Nejvyšší soud výslovně uložil, pak samotné uchopení poškozeného za ruku a bránění mu v chůzi (viz výrok rozsudku) lze v posuzovaném případě vysvětlit i jiným způsobem než jako násilí ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy použití fyzické síly jako prostředku k zamezení kladeného nebo očekávaného odporu při zmocňování se cizí věci. Základem skutkových zjištění soudů je totiž to, že obviněný (dovolatel) si vynucoval kontakt s poškozeným a bránil mu ve svobodném pohybu, když mu nejprve uchopením za ruku bránil v další chůzi a poté mu nevracel zapůjčený mobilní telefon, o který poškozený nechtěl přijít. Tento z hlediska poškozeného nedobrovolný kontakt trval po určitou dobu, po níž dával obviněný neustále najevo, že jeho cílem je dovolat se určité osobě, a že za umožnění si zatelefonovat poškozenému poskytne určitou protihodnotu. Konečně je třeba poznamenat, že soudy neměly od počátku k dispozici žádné skutkové zjištění, že by obviněný (dovolatel) poškozenému mobilní telefon násilím odňal.

Objektivně zjištěné okolnosti útoku v posuzovaném případě - bez dalšího - neumožňují loupežný úmysl dovolatele jednoznačně a bez pochybností presumovat (k těmto otázkám srov. přiměřeně též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 681/2006).

Vzhledem ke skutečnostem podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud ani nadále nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že ve věci učiněná skutková zjištění dovolují hmotně právní závěr, že se dovolatel ve vztahu k poškozenému D. V. dopustil zvlášť zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který základní vady z rozsudku soudu prvního stupně nenapravil a při právní kvalifikaci skutku se dopustil obdobných pochybení, spočívá jednak na nesprávném právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak na vadě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Vzhledem k významu těchto vad nemůže napadené rozhodnutí obstát a na jeho právní moci není možno spravedlivě trvat.

Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného T. D. podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 5 To 204/2012-180, zrušil. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy se Krajský soud v Ostravě bude muset věcí znovu zabývat a rozhodnout o podaném řádném opravném prostředku (odvolání). V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Jak Nejvyšší soud naznačil již ve svém předcházejícím rozhodnutí, jde především o to, aby se odvolací soud náležitě vypořádal s otázkou pohnutky dovolatelova jednání a v tomto směru případně doplnil dokazování, a to i k návrhům stran. Bez zjištění dovolatelova motivu nelze spolehlivě dovodit subjektivní stránku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže (tzv. loupežný úmysl) v jeho jednání. Odvolacím soudem akcentované minimální násilí obviněného spočívající v krátkodobém uchopení poškozeného za ruku zde totiž nutně nemuselo mít povahu prostředku ke zmocnění se cizí věci, nýbrž jeho primárním účelem mohlo být spíše vynucování si pozornosti a bránění poškozenému v dalším pohybu ve snaze přesvědčit jej, aby mu umožnil zavolat si z jeho mobilního telefonu. Právě tímto způsobem si pak dovolatel podle zjištění soudů nakonec také skutečně počínal, neboť když od poškozeného získal předmětný telefon, nikam se s ním nevzdálil a ani se o to nepokoušel, zůstal s poškozeným v neustálém kontaktu a prakticky po celou tuto dobu se neustále pokoušel telefonovat. Byť se podle poškozeného dovolatel choval slušně, poškozený přesto zůstával na místě v podstatě nedobrovolně, protože čekal na vrácení telefonu, o který nechtěl přijít . S těmito okolnostmi se bude muset odvolací soud rovněž vypořádat a předmětný skutek posoudit i z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu (přečinu) omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Při absenci loupežného úmyslu dovolatele by jiné řešení konečně ani nepřicházelo v úvahu.

Své nové rozhodnutí ve věci pak odvolací soud v souladu s požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. náležitě odůvodní, mj. i se zaměřením na skutečnosti, na které ve svém rozhodnutí poukazuje Nejvyšší soud, jehož právním názorem a pokyny je po přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí soud vázán ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. (viz shora).

Podle § 265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Dotazem na Centrální evidenci vězňů v Praze Nejvyšší soud zjistil, že obviněný (dovolatel) T. D. k dnešnímu dni vykonává trest odnětí svobody uložený mu v jiné trestní věci, a to rozsudkem Okresního soudu v Karviné ve věci sp. zn. 1 T 36/2012. Trest nastoupil dne 23. 1. 2012, plánovaný konec trestu připadá na den 23. 1. 2019. Z toho důvodu Nejvyšší soud o vazbě obviněného podle § 265 l odst. 4 tr. ř. nerozhodoval.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. ledna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler