3 Tdo 1554/2006
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1554/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 dovolání obviněného L. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 7 To 173/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 18/2003, a rozhodl t a k t o :

Dovolání L. P. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 11 T 18/2003, byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zákona (v bodech 1 - 2) výroku. Za tento trestný čin byl podle § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona a § 54 odst. 1 tr. zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 25.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený P. K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 226 písm. b) tr. řádu byl L. P. zproštěn obžaloby pro skutky pod body 3) 4), neboť tyto skutky označené v žalobním návrhu nejsou trestným činem.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný

1) dne 10. 9. 2001 v době kolem 09.00 hod. v B. u jízdárny jezdeckého klubu nechal na veřejně přístupném místě bez vodítka a náhubku pobíhat své dva psy bojových plemen, kteří zaútočili na dva jezdecké koně, kteří se při útoku splašili a shodili ze sedel jezdkyně B. K., a A. S., kdy poškozená B. K. po pádu z koně utrpěla zhmoždění oblasti pravé lopatky zasahující až do pravé krajiny ramenní s kožní oděrkou, zhmoždění pravého předloktí s otokem měkkých tkání a podkožním výronem a zhmoždění pravé krajiny hýžďové s povrchní oděrkou, přičemž v důsledku těchto poranění byla poškozená v pracovní neschopnosti od 10. 9. 2001 do 15. 9. 2001 a po tuto dobu byla pouze mírněji omezena v obvyklém způsobu života a poškozená A. N., dříve S., utrpěla pádem z koně zhmoždění v oblasti pravého ramene a zhmoždění a podkožní krevní výron v krajině bederní vlevo, přičemž v důsledku těchto poranění byla podstatným způsobem omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 14 dní a v pracovní neschopnosti byla od 10. 9. do 31. 10. 2001;

2) dne 11. 11. 2001 v dopoledních hodinách v B. v blízkosti penzionu nechal na veřejně přístupném místě bez vodítka a náhubku pobíhat své tři psy bojových plemen, z nichž dva zaútočili na P. K., a jeden z nich na jeho manželku M. K., které však nezpůsobil žádné zranění, neboť se mu nepodařilo překousnout oblečení, ale ostatní dva psi pokousali poškozeného P. K., kterému způsobili povrchní tržně zhmožděnou ranku v levé polovině hrudníku s lehkým zhmožděním okolí, povrchní kožní oděrky s okolními zhmožděninami v horní části levé dolní končetiny, v krajině hýžďové a na levé paži, kdy poškozený byl v důsledku těchto poranění po dobu 14 dní v pracovní neschopnosti a výrazněji omezen v obvyklém způsobu života byl po dobu několika dní až týdne.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2006 Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 7 To 173/2006 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný proti usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně dovolání, ve kterém napadá výrok o vině 1) a 2) odsuzujícího rozsudku a usnesení o zamítnutí odvolání soudem druhého stupně, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.



V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě uvádí, že celé trestní řízení neprokázalo jeho sebemenší zavinění či nedbalostní jednání ve vztahu k jednání popsanému pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně a neprokázalo následek v podobě zranění omezující poškozené v obvyklém způsobu jejich života po dobu předpokládanou zákonem.

Pokud jde o výrok pod bodem 1), má za to, že je na základě provedeného dokazování zcela vyloučeno, že by se dopustil jakékoliv nedbalosti. K útěku psů došlo v důsledku přetržení kovového oka řetězu, který byl zakoupen u specializovaného prodejce přímo pro konkrétní psy. Obviněný sám si počínal nanejvýš obezřetně, když vodítko kupoval u specializovaného prodejce a nemohl tedy předpokládat, že došlo k jeho přetržení. Pokud jde o výrok pod bodem 2) dle názoru dovolatele mu nelze klást za vinu, že k uvolnění psů došlo v okamžiku, kdy je svědek V. přivazoval ke stromu, a to za stavu, kdy mu vodítko skříplo prsty, a ten z důvodu značné bolesti vodítko pustil. Přitom svědek V. se kynologii věnuje po dobu 10 let, když dlouhá léta pracuje jako psovod. Dovolatel má tedy za to, že ani v tomto případě nelze na jeho straně spatřovat ani nedbalostní formu zavinění.



Dále dovolatel vyslovuje názor, že je nesprávný závěr napadeného rozsudku ohledně jeho odpovědnosti, kterou odvozuje od obecné povinnosti předcházet škodám dle § 415 obč. zákoníku a vyhl. č. 10/2001 Statutárního města Brna, neboť nelze beze zbytku ztotožňovat obecnou odpovědnost za škodu s trestněprávní odpovědností. Dovolatel má za to, že svým jednáním v bodě 1 ani v bodě 2 rozsudku neporušil zákonem uloženou povinnost, vždy měl psy na vodítku a pouze v důsledku nahodilých událostí, které rozhodně nezakládají jeho trestněprávní odpovědnost, došlo k jejich uvolnění.

V další části odůvodnění svého dovolání vznáší námitky proti průběhu dokazování znaleckými posudky a proti hodnocení důkazů provedených těmito znaleckými posudky. V přibírání znalců z oboru soudního lékařství spatřuje naprosto zásadní nesoulad mezi provedeným dokazováním a hodnocením důkazů nalézacím soudem. Tento svůj názor dále zevrubně odůvodňuje. Má za to, že postup odpovědných pracovníků orgánů činných v trestním řízení, kteří iniciovali nezákonný postup v přibírání znalců, vzbuzuje podezření, že pro nezákonně vypracované posudky byli účelově vyhledáváni znalci a zpracované posudky až do té doby, než jejich závěry vyznívaly v neprospěch obviněného. Znalecké posudky vypracované v rozporu s § 109 tr. řádu jsou dle něj nepoužitelné konkrétně zmíněn znalecký posudek vypracovaný MUDr. Ú.



S ohledem na odůvodnění svého dovolání obviněný v jeho petitu navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal (zřejmě soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). V prvé řadě upozorňuje, že výhrady dovolatele jsou opakování jeho předchozí obhajoby, se kterou se soudy prvého i druhého stupně řádně vypořádaly a proti jejich závěrům nelze mít zásadních výhrad. Státní zástupce hodnotí skutkový děj tak, že ze strany dovolatele se jednalo trestuhodnou nedbalost a laxnost, přičemž nelze nevidět, že oba odsouzené případy, kdy psi dovolatele napadli kolemjdoucí (resp. na koních jedoucí) občany, tvoří příslovečnou špičku ledovce všech případů, kdy tito psi obtěžovali a ohrožovali další osoby nebo jejich zvířata. Již soud prvního stupně vysvětlil, v čem shledává projev nedbalosti obviněného v oněch konkrétních dvou případech, s tímto vysvětlením lze souhlasit, včetně poukazu na zanedbání povinnosti stanovené v § 415 obč. zákoníku.



Pokud dovolatel vznáší námitky proti hodnocení znaleckých zjištění, považuje státní zástupce tyto námitky za nedůvodné. Výhrady obviněného neakceptuje, neboť v průběhu řízení vyvstaly důvodné pochybnosti o správnosti, resp. úplnosti vyjádření MUDr. K., soud proto opodstatněně v souladu s ustanovením § 109 tr. řádu přibral dalšího znalce.

Námitky obviněného vůči závěrům soudu o závažnosti újmy utrpěné poškozenými pak dle názoru státního zástupce nenaplňují zvolený důvod dovolání, neboť se jimi napadá oblast skutkových zjištění, nikoli právní posouzení skutku.



Jelikož státní zástupce považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhuje jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).



Důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S tímto dovolacím důvodem je v daném případě dovolání v souladu pouze zčásti.



Ačkoli dovolatel sám uvádí, že si je vědom, že dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávání a hodnocení jednotlivých důkazů, přesto část jeho námitek obsažených v dovolání směřuje právě do oblasti skutkových zjištění soudu a zpochybňuje jak rozsah dokazování (co do přibrání znalců), tak procesní postup při provádění důkazů, jakož i hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci. Zásah do oblasti učiněných skutkových zjištění dovolacím soudem by byl výjimečně přípustný toliko tehdy, jestliže by existoval extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. O takový případ se však v dané trestní věci evidentně nejedná, dovolatel také při zpochybnění hodnocení důkazů soudem nesměřuje do oblasti právního posouzení, ale je zjevné, že jeho námitky směřují ke zpochybnění skutkových závěrů soudu. Ty jsou ovšem i pro dovolací soud závazná, až na výše uvedenou výjimku nelze skutková zjištění v řízení o dovolání přezkoumávat, neboť dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků nemá povahu druhého odvolání a dovolací soud není soudem řádné třetí instance.

Pokud by se tedy podané dovolání omezovalo na tu část, kde dovolatel vznáší námitky vůči dokazování znaleckými posudky a skutkové závěry soudu ohledně následků na straně poškozených, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť tyto námitky nekorespondují se žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu.

Za námitky odpovídající použitému dovolacímu důvodu však lze uznat ty výhrady obviněného, které vznáší vůči závěrům soudu, že svým jednáním porušil zákon, resp. obecně závazný právní předpis a v souvislosti s tím se dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto námitky dovolatele, ač svým obsahem odpovídají dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zjevně neopodstatněné.

Již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zcela evidentní, že jednáním dovolatele byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, a to z hlediska objektivní i subjektivní stránky. Jestliže soud dospěl na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že jednáním dovolatele bylo porušeno nejen ustanovení § 415 obč. zákoníku, ale i příslušné ustanovení obecně závazné vyhlášky (o níž není sporu, že byla vydána na základě zákona), pak tento závěr nelze nikterak zpochybnit a již vůbec ne na základě argumentů, které obviněný vznášel v průběhu obhajoby a které opakuje ve svém dovolání. Argument o přetrženém řetězu zakoupeném u specializovaného prodejce, jakož ani argument, že ve druhém popsaném případě byli psi svěřeni třetí osobě, které jen náhodou utekli, nevede a ani nemůže vést k vyvinění dovolatele a z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu nejsou relevantní. Nelze mít žádnou pochybnost o tom, že je povinností majitele psa (a tedy nikoho jiného) mít psa řádně zabezpečeného tak, aby jeho prostřednictvím nemohl nikomu způsobit jakoukoliv škodu či jinou újmu. Jestliže psi obviněného takto zabezpečeni nebyli, ve druhém případě dokonce byli ponechání třetí osobě bez přímého vlivu majitele, pak to svědčí o zjevné nedbalosti dovolatele, o které nemůže být pochyb.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že v té části, ve které dovolání odpovídá použitému dovolacímu důvodu, jde o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného L. P. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. ledna 2007

Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h