3 Tdo 1549/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 345 odst. 1,3 písm. d) tr. zákoníku, § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 259 odst. 4 tr. ř., § 220 odst. 1 tr. ř.



3 Tdo 1549/2016-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. 12. 2016 dovolání, která podali obviněný J. F. , a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 426/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 T 80/2013, takto :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 426/2015, a to v té části výroku, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, a dále se zrušuje předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 27 T 80/2013, a to ve výroku, kterým byl obviněný J. F. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá. Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 27 T 80/2013, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v P. dne 7. 6. 2010 sepsal a na Policii České republiky, Městské ředitelství policie Plzeň, Obvodní oddělení Plzeň 4 doručil dne 21. 6. 2010 jako oznamovatel písemnost označenou jako Podnět k prošetření ze spáchání trestného činu , přičemž v této uvedl, že dne 30. 4. 2010 se účastnil v restauraci Ú. zábavy v souvislosti s oslavou 1. máje, po oslavě kolem jedné hodiny se svojí známou E. K. se rozhodl odvést domů psa, cca 400 metrů od restaurace kolem nich nepřiměřeně rychle projelo vozidlo, které ohrozilo jejich psa, slečna K. se lekla, oba zakřičeli na řidiče, ten po cca 20 metrech svoje auto zprudka zastavil, otevřel dveře, rychlým krokem k nim přišel, bylo zřejmé, že chce stupňovat svoji agresi, chytil J. F. a snažil se ho povalit na zem, když se mu to nepodařilo, udeřil ho několika ranami pěstí do různých částí těla takovou intenzitou, až J. F. upadl, řidič udeřil rovněž slečnu K., která vstoupila mezi ně a snažila se zabránit jeho dalšímu útoku, tuto udeřil až upadla, když se J. F. zvedl, obdržel ještě několik ran, po příchodu před rodinný dům přijela hlídka, z které vystoupili dva policisté, nejdříve šli k jedné z žen, která tvrdila, že je policistka, jednalo se o manželku pana K., pak se policisté rozběhli k J. F. s tím, že jeden jej chytil pod krkem a druhý udeřil otevřenou dlaní, poté přijela na místo další hlídka policie a za ní i útočník, pan K., v důsledku napadení se v době konání oznámení nacházel v pracovní neschopnosti způsobené útokem ze strany pana K., přičemž důsledky útoku jej podstatným způsobem omezily ve způsobu jeho života, počítaje i v to, že byl vyřazen z pracovního procesu a tedy dle jeho názoru pan K. naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku,
ačkoliv z provedených důkazů vyplývá, že v P. Ú., dne 1. 5. 2010 v době po 00.15 hodin v ulici N. D., v prostoru před domem, za přítomnosti nejméně tří dalších osob bez zjevné příčiny obžalovaný napadl vulgární nadávkou řidiče kolem projíždějícího motorového vozidla zn. VW Passat, poškozeného M. K., poté, co poškozený vozidlo zastavil, obžalovaný k vozidlu přistoupil a začal do něho kopat a když na to poškozený z vozidla vystoupil a se slovy Co děláš? obžalovaného od vozidla odstrčil, napadl jej obžalovaný strkáním rukama a údery pěstí na hlavu a zátylek, srazil jej na zem, kde do něho opakovaně kopl mimo jiné do oblasti kolene pravé nohy, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající v poškození důležitého orgánu takřka úplném přetržení úponu čtyřhlavého stehenního svalu vpravo, vyžadující operační řešení s následnou hospitalizací a výrazným omezením v konání obvyklých životních úkonů po dobu delší než šest týdnů, přičemž bezprostředně po útoku na poškozeného se vrátil zpět k uvedenému vozidlu a opakovaně do něho kopal, a bylo takto rozhodnuto i senátem Okresního soudu Plzeň-město v hlavním líčení konaném dne 18. 4. 2012 pod sp. zn. 6 T 35/2011 .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

Současně byl rozsudkem obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 1 Zt 307/2013, pod bodem 2), kterou mu bylo kladeno za vinu, že v P. dne 30. 8. 2010 v době od 14.00 hodin do 15.00 hodin v rámci úředního záznamu o podaném vysvětlení dle ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř. a dále dne 17. 1. 2013 v době od 10.30 hodin do 12.30 hodin ve výslechu v procesním postavení obviněného, kdy po řádném poučení podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku o tom, že nesmí nikoho lživě obvinit z trestného činu, uvedl, že poté, co se na místo incidentu s M. K. dostavila hlídka Policie ČR ve složení pprap. L. P., a pprap. L. D., měl být ze strany těchto policistů bezdůvodně napaden, kdy jeden jej měl chytit rukou pod krkem a přirazit k plotu, druhý jej pak měl nejméně dvakrát udeřit otevřenou dlaní ruky přes hlavu, přičemž v rámci dokazování v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 6 T 35/2011 nebyly tyto skutečnosti potvrzeny a stejně tak, byla-li Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje dne 12. 7. 2010 doručena stížnost J. F. na policisty zasahující dne 1. 5. 2010, konkrétně, že jej policisté měli bezdůvodně napadnout, tato byla dne 8. 9. 2010 pod č. j. KRPP- 39292/ČJ-2010-030066-S shledána nedůvodnou a postup policistů pprap. L. P., pprap. L. D. shledán zákonným, ve kterém byl spatřován přečin křivého obvinění dle § 345 odst. 1 tr. zákoníku , neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 27 T 80/2013, podal obviněný J. F. odvolání směřující do výroku o vině i do výroku o trestu. Odvolání podal též státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, a to v neprospěch obviněného, směřující do zprošťující části napadeného rozsudku.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 426/2015, a to tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 426/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 633 635), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný uvedl, že úvahy obou soudů ohledně právní kvalifikace jsou nedostatečné, nepřezkoumatelné pro jejich paušálnost, přičemž je považuje i za nelogické a nesrozumitelné. Namítl, že nedošlo k naplnění objektivní stránky stíhaného trestného činu, co do uvedení nepravdy o jednání pana K. To, co od počátku o jednání jmenovaného tvrdí, tedy, že tento je napadl jako první, je pravda, kdy i jmenovaný vypověděl, že do něho strčil jako první, přičemž skutečnost, že obviněný zamlčel svou aktivní roli v následující potyčce, není podstatou skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění. Byl subjektivně přesvědčen, že je pan K. napadl, tedy relevantní základ jeho trestního oznámení byl potvrzen. Stran subjektivní stánky pak podle obviněného zcela absentují jakékoli logické úvahy soudu v tomto směru. Brojí taktéž proti odkazu ve skutkové větě na jeho odsouzení v původní věci 6 T 35/2011 s tím, že vyvstává pochybnost, zda toto odsouzení, které bylo učiněno na základě vyhodnocení tehdejších důkazů bez rozumných pochybností, nepovažuje nyní okresní soud za objektivní důkaz pravdy. To, že orgány činné v trestním řízení ve věci 6 T 35/2011 ze dvou stejně možných verzí uvěřily tehdejší verzi pana K., je jejich právo, neznamená to však, že tím nalezly pravdu, s níž je možné trestní oznámení mechanicky porovnat. Domnívá se, že celé odůvodnění soudů nižších soudů spočívá právě na vědomí soudů, že byl v předešlém soudním řízení odsouzen za ublížení na zdraví pana K. Je toho názoru, že objektivní stránka trestného činu v podobě lživého (vědomě nepravdivého) obvinění, ani subjektivní stránka v podobě úmyslu nebyly soudy prokázány.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 426/2015, a to ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a dále i předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 27 T 80/2013, a to ve výroku o vině i trestu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný zprošťuje obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, případně, aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město věc znovu projednat a rozhodnout.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 7. 9. 2016 (č. l. 639). Dne 16. 9. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 1093/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného J. F. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce , a to v neprospěch obviněného (č. l. 627 630), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že v projednávané věci se jedná o již třetí rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu stran dovození možného porušení zákazu reformationis in peius v projednávané věci. Soud musí při zachování totožnosti skutku přizpůsobit jeho popis tomu, aby odpovídal učiněným skutkovým zjištěním a užité právní kvalifikaci, přičemž takové doplnění či upřesnění popisu skutku nelze považovat za porušení zákazu změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného. V dané věci je nepochybné, že totožnost skutku byla zachována, neboť předmětem řešení byla po celou dobu trestního řízení jedna a táž událost, kdy uvedený skutek byl popsán s drobnými odchylkami v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě i ve zrušených rozsudcích nalézacího soudu s tím, že obviněný tak měl jiného lživě obvinit z trestného činu a spáchat tím přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. Že předmětem trestního řízení byl od samého počátku stále stejný skutek popsaný výše, vyplývá i ze způsobu vedení dokazování v rámci hlavního líčení u nalézacího soudu, které bylo vedeno tím směrem, aby bylo objasněno i zda obviněného policisté skutečně napadli a zda obviněný při vědomí, že k takovému útoku ve skutečnosti nedošlo, je z něj křivě obvinil. Vadou rozsudku nebylo, že by zmíněné rozhodné skutkové okolnosti nebyly zjištěny, ale že zjištění, ke kterým v tomto ohledu dospěl, soud nedostatečně slovně vyjádřil popisem skutku v jeho výroku. Za uvedených podmínek tedy měl již nalézací soud upřesnit popis skutku, aby odpovídal užité právní kvalifikaci, tj. zejména měl doplnit údaje o tom, že obviněný policisty lživě obvinil s vědomím nepravdivosti svých tvrzení a že jím tvrzené skutečnosti byly objektivně nepravdivé. Jestliže nápravu v naznačeném směru nezjednal soud prvního stupně, měl tak učinit v rámci řízení o odvolání soud odvolací, buď sám postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř., nebo tím, že by k takové nápravě zavázal okresní soud ve smyslu § 264 odst. 1 tr. ř. a to i tehdy, pokud ve věci bylo podáno odvolání pouze obviněným. Zákaz změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného vyjádřený v § 259 odst. 4 tr. ř. pro odvolací soud a v § 264 odst. 2 tr. ř. pro soud nalézací, totiž výše nastíněnému postupu nebrání. Pokud by tedy nalézací soud ve svém druhém či třetím rozhodnutí doplnil popis skutku ve výroku o vině o rozhodné skutečnosti osvědčující naplnění všech znaků stíhaného přečinu, k porušení zákazu reformace in peius by nedošlo. Soud prvního stupně však postupoval v souladu s § 264 odst. 1 tr. ř. a při vázanosti právním názorem odvolacího soudu nakonec rozhodl ohledně bodu 2) obžaloby zprošťujícím výrokem, ačkoli měl jinak za prokázané, že obviněný se žalovaného skutku dopustil. Nalézací soud tím předmětný skutek nesprávně právně posoudil a své rozhodnutí zatížil vadou.

Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 426/2015, a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, a dále jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 27 T 80/2013, a to ve výroku, kterým byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, jakož i všechna další rozhodnutí na rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval § 256 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému , který jej obdržel 23. 6. 2016 (č. l. 630). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. F. a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, jak nejvyšší státní zástupce deklaruje, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy nejvyšší státní zástupce poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval dovoláním obviněného J. F.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi své a poškozeného M. K.) a vadná skutková zjištění (námitka stran toho, jak se celý incident odehrál, zejména toho, kdo celou potyčku začal), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že jsou s nimi v přímém rozporu a neexistuje žádný objektivní důkaz, že to, co uvedl stran jednání pana K., není pravda) a i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že to byl pan K., který do něho strčil jako první a následně se jednalo jen o vzájemnou potyčku, kdy se vzájemně chytli a spadli na zem, přičemž z potyčky si odnesl modřiny podezření na otřes mozku, následně pak toliko celou událost oznámil).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný sice vznesl námitky, že nebyla naplněna objektivní stránka předmětného zločinu, a to, že stran jednání poškozeného M. K. neuvedl žádnu nepravdu, stejně jako nebyla prokázána subjektivní stránka, kteréžto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadně zjištěný skutkový stav a zejména pak vlastní verzi celé skutkové události, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.

Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že obviněný byl uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo, jiného lživě obviní z trestného činu, a spáchá-li takový čin v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin .

Podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný sepsal a dne 21. 6. 2010 podal na Policii ČR Podnět k prošetření ze spáchání trestného činu , v rámci něhož uvedl, že byl napaden poškozeným M. K., který svým jednáním vůči němu podle jeho názoru naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, čímž chtěl zakrýt, případně zlehčit svou účast na předmětném incidentu, kdy nejdříve poškozenému vulgárně nadával, a poté, co tento vystoupil z vozu, kopal do jeho auta a následně nepřiměřeně agresivně reagoval na fyzický kontakt učiněný ze strany poškozeného v jeho snaze o to, aby obviněný přestal kopat do jeho auta, v důsledku čehož v následné potyčce poškozený utrpěl újmu na zdraví spočívající v poškození důležitého orgánu, přičemž po útoku se obviněný vrátil k tomu, že pokračoval v kopání do vozidla poškozeného, kdy toto jednání bylo soudem posouzeno jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 6 T 35/2011).

Obviněný se mýlí, pokud se domnívá, že jeho jednání není trestným činem, jelikož jednání poškozeného popsal s ohledem na to, jak jej vnímal, tedy subjektivně, a jeho vlastní jednání v rámci celého incidentu je bezpředmětné.

Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby . Zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná. V úmyslu zakrýt svůj vlastní trestný čin se vždy musí jednat o vlastní trestný čin pachatele. Zlehčit svůj vlastní trestný čin znamená nejen dosáhnout mírnější právní kvalifikace tohoto trestného činu, ale i mírnější posouzení povahy a závažnosti tohoto činu při nezměněné kvalifikaci. Ohledně zavinění ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti se vyžaduje úmysl, pachatel musí vědět, že jednáním popsaným v odstavci 1 nebo 2 zakrývá nebo zlehčuje svůj vlastní trestný čin a musí s tím být alespoň srozuměn.

Obviněný jednal v úmyslu zakrýt svůj vlastní trestný čin, pro který byl ostatně později v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 6 T 35/2011 u téhož soudu odsouzen. Obviněný bagatelizoval svou účast na celém incidentu, resp. svou účast policejnímu orgánu zcela zapřel. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem . Jednání poškozeného tak bylo z jeho strany vědomě vytrženo z kontextu, díky čemuž celý incident vyzníval zcela odlišně, resp. nejednalo se o objektivní popis celé události, v rámci něhož je zcela jistě v pořádku popsat vlastní pocity a subjektivní vnímání události, nelze však opomenout současně i vlastní jednání. Obviněný tak o skutkových okolnostech neinformoval policejní orgán v jeho celistvosti, přičemž takovýto postup nelze připustit. Jak nalézací, tak odvolací soud se právní kvalifikací jednání pod bodem 1) skutkové věty podrobně zabývaly, přičemž neopomenuly ani subjektivní stránku jednání obviněného. V předmětném rozsahu lze odkázat na podrobné odůvodnění soudu (zejména str. 13 až 17 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 5 napadeného usnesení).

S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněného neopodstatněnými.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami nejvyššího státního zástupce , které tento podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tyto svým obsahem dopadají toliko na tu část, v rámci níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř., které směřovalo proti zprošťujícímu výroku nalézacího soudu stran skutku popsaném pod bodem 2) obžaloby, v němž byl spatřován přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Nalézací soud zprošťující výrok odůvodnil tím, že při vázanosti právním názorem krajského soudu skutek tak, jak je popsán v obžalobě, znaky žalovaného přečinu nenaplňuje. Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu ztotožnil s tím, že námitky státního zástupce týkající se popisu skutku u zprošťujícího výroku a jeho možné změny bez porušení zásady zákazu reformationis in peius neshledal důvodné, přičemž konstatoval, že by se jednalo o velmi zásadní změnu v popisu skutku k tíži obviněného, které brání princip zákazu reformationis in peius.

Zásada zákazu reformationis in peius představuje zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného a je vyjádřena v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., resp. ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř.

Podle § 259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud v neprospěch obžalovaného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tento zákaz platí , třebaže je zřejmé, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný , ale náprava vady by znamenala rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Ustanovení § 265 odst. 2 tr. ř. pak říká, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

V neprospěch obžalovaného je rozsudek měněn tehdy, dojde-li k jakékoli změně a v kterémkoli výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obžalovaného, a to v tom směru, že zhoršuje postavení obžalovaného. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (R 22/1999 a PR 10/1998, s. 518). Zásada zákazu změny k horšímu se uplatňuje proto, aby mohl obžalovaný a v jeho prospěch další oprávněné osoby v co nejširší míře napadnout nesprávný rozsudek odvoláním, a podrobit ho tak přezkumu soudem druhého stupně, bez obavy z rizika zhoršení situace obžalovaného (viz k tomu i ÚS 88/2006-n.). Zákaz reformationis in peius se přitom nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy na rozhodnutí) srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3080 3088 .

Soud je v souladu se zásadou obžalovací vyjádřenou v § 220 odst. 1 tr. ř. vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu (může tedy rozhodovat jen o tomto skutku a nikoli o jiném v obžalobě neuvedeném), ale nikoli jeho popisem užitým v obžalobě. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku musí jeho popis v případě potřeby přizpůsobit tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2728). V projednávané věci nebylo z popisu skutku pod bodem 2) obžaloby (a rozsudcích nalézacího soudu ze dne 15. 4. 2014 a 2. 3. 2015) možno dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, resp. nebylo výslovně vyjádřeno, že obviněný policisty lživě obvinil s vědomím, že jeho tvrzení jsou nepravdivá a současně že obviněným tvrzené skutečnosti byly objektivně nepravdivé. Přitom je zřejmé, že totožnost skutku zachována byla a provedené dokazování bylo vedeno způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud v rozsudcích ze dne 15. 4. 2014 a 2. 3. 2015 dospěl k závěru, že všechny skutkové okolnosti rozhodné pro právní posouzení skutku, včetně toho, že tvrzení obviněného byla lživá, byly prokázány a že obviněný byl z hlediska subjektivní stránky trestného činu přinejmenším srozuměn s tím, že nepravdivě obviňuje policisty z překročení pravomoci při zákroku vůči jeho osobě, což je způsobilé přivodit jejich trestní stíhání. Tyto závěry však nebyly promítnuty do znění skutkové věty, ačkoli byly zjištěny na podkladě provedeného dokazování a jasně vyplývaly z odůvodnění obou rozhodnutí.

Jak vyplývá z právní teorie a ustálené soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 38/2006) zákaz reformationis in peius není možné chápat v tom smyslu, že by snad v případě rozhodování z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného uvedený zákaz bránil tomu, aby byl např. popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozsudku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, pokud jsou obsaženy alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku, resp. je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obžalovaného , jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest, nezvyšuje se rozsah způsobené škody apod. (více Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3087 3088).

Výsledek řízení samozřejmě nelze předjímat. Je však zřejmé, že soud prvního stupně měl za prokázané, že obviněný se žalovaného skutku dopustil. Přesto však postupoval v souladu s § 264 odst. 1 tr. ř. a při vázanosti právním názorem odvolacího soudu nakonec rozhodl ohledně bodu 2) obžaloby zprošťujícím výrokem, přičemž odvolací soud chybný postup nenapravil.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. F. odmítl .

Ze shora stručně rozvedených důvodů pak Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 7 To 426/2015, a to v té části výroku, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, a dále se zrušuje předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 27 T 80/2013, a to ve výroku, kterým byl obviněný J. F. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, a Okresnímu soudu Plzeň-město nařídil, aby v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení bude soud prvního stupně povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejné zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu