3 Tdo 1548/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku



3 Tdo 1548/2016 -26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 o dovolání podaném P. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 10 To 38/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 23/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2016, sp. zn. 16 T 23/2015, byl P. H. uznán vinným pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal P. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 10 To 38/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a ve výroku, kterým byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Následně podle § 265 tr. ř. poškozenou odkázal s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný P. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování. Námitky vznesl k okolnostem stran doby páchání předmětného zločinu, přičemž soudům vytkl, že nekriticky přejaly tvrzení poškozené, aniž by zkoumaly poměry v její rodině, vztahy poškozené a jejího biologického otce, vztah poškozené k užívání drog, její sexuální zkušenosti apod. Výpověď poškozené poté označil za nelogickou. Rovněž podotkl, že nebyly vzaty v úvahu jeho návrhy na opatření oponentních znaleckých zkoumání. Stran naplnění předmětné skutkové podstaty uvedl, že nebylo prokázáno jeho zavinění. Nadto namítl, že úvahy soudů odporují logice a že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť soud prvního stupně řádně neaplikoval procesní práva upravující vedení obhajoby tak, aby se řádně zabýval vznesenými návrhy a připomínkami. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. K těmto námitkám podotkla, že obviněný toliko uplatnil svoji argumentaci z předchozích stadií trestního řízení. Dále uvedla, že výpověď poškozené byla potvrzena dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména pak znaleckým posudkem. Předestřela, že odůvodnění soudů je logické a dostatečné, skutkové závěry jsou v souladu s provedenými důkazy, a že Nejvyšší soud není povinen přezkoumávat učiněná skutková zjištění, přičemž obviněný se domáhá právě odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů. Státní zástupkyně shrnula, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné (a nutné) napravit cestou dovolání. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného ovšem směřovaly výhradně do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, které by bylo možné označit za právně relevantní s ohledem na uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentovaly, a to i přes skutečnost, že obviněný namítl chybějící znak předmětné skutkové podstaty ve formě zavinění, neboť i v tomto ohledu de facto pouze rozporoval provedený proces dokazování. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména některých svědeckých výpovědí včetně výpovědi poškozené, doby páchání trestné činnosti, nedostatečné vyhodnocení rodinných poměrů, zkušenosti poškozené v sexuální oblasti, její vztah k užívání drog apod.), neprovedení některých důkazů (doplňující znalecké zkoumání poškozené) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zejména soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně v podstatě ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel.

Pokud obviněný namítal neprovedení některých důkazů, především stran doplňujícího znaleckého zkoumání osoby poškozené, tak tyto nebylo možné považovat za tzv. opomenuté důkazy. Nejvyšší soud sice již ve svých dřívějších rozhodnutích předestřel, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly, když soud druhého stupně konstatoval nedůvodnost návrhů obhajoby na doplnění dokazování, přičemž podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. opomenutého důkazu je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když odmítly provedení některých důkazních návrhů obhajoby.

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 11. 2016

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu