3 Tdo 1548/2006
Datum rozhodnutí: 03.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1548/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 55 To 383/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 9/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 2 T 9/2006, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že v době kolem 02.00 hod. dne 18. 10. 2005 vylákal poškozenou H. P., do místa zvaného K. s tím, že majitelem K. je jeho syn, který mu předá blíže neurčenou částku peněz, které obžalovaný následně H. P. daruje, na K. přijeli společně vozidlem taxi, bylo zavřeno, obžalovaný se začal vůči poškozené chovat hrubým způsobem, pod pohrůžkou zabití a za použití několika úderů do obličeje a postrkování před sebou H. P. dovedl do lesního porostu kolem K., kde ji několikrát udeřil do obličeje a hrudníku, škrtil rukama a výhrůžkami zabitím donutil H. P. k vydání všech šperků a finanční hotovosti nejméně ve výši 150,- Kč, které měla poškozená u sebe, poté obviněný pod pohrůžkami zabitím a za užití úderů dlaní do obličeje, tzv. fackami, donutil P. k felaci H. pohlavního údu a následně na P. se pokusil vykonat soulož, čemuž se poškozená výrazně nebránila vzhledem k obavě o svůj život, dále za stálých výhrůžek zabitím poškozenou nutil, aby setrvala v jeho přítomnosti a bránil jí v odchodu, poškozenou přinutil, aby s ním šla k objektu, kde obviněný rozdělal oheň a poškozenou i nadále pod výhrůžkami nutil, aby setrvala v jeho přítomnosti a bránil jí v odchodu, v jednom z okamžiků, kdy H. usnul, se podařilo poškozené utéci. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 32 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému zároveň uloženo ochranné léčení psychiatrické formou ústavní. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. P. částku 150,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 55 To 383/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 7. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), j) a l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům vytkl, že svá rozhodnutí založily též na posudku znalce MUDr. K., ačkoliv postup tohoto znalce, který měl provést dovolatelovo sexuologické a psychiatrické vyšetření se jeví jako značně rozporuplný a nedůsledný. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel zejména na to, že jeho vyšetření znalcem trvalo pouze krátkou dobu (50 min.), což soudy přecházejí tvrzením, že dovolatele již jednou v minulosti znalecky vyšetřoval. To bylo ovšem před 10 lety. Dovolatel dále namítl, že se výše uvedený znalec neseznámil s pozdějšími znaleckými posudky znalců MUDr. L. H., CSc. a MUDr. P. H., ačkoliv tito znalci v r. 1997 dospěli k určitému závěru o vývoji dovolatelova onemocnění. Jejich posudek byl v rámci dokazování přečten teprve v hlavním líčení dne 24. 5. 2006. Podle názoru dovolatele nevzal soud prvního stupně uvedené skutečnosti při hodnocení důkazní situace dostatečně v úvahu, když na podkladě nepřezkoumatelného postupu znalce MUDr. K. založil závěr pro uložení ochranného léčení, navíc v ústavní formě, ačkoliv podle přesvědčení dovolatele nebyly podmínky pro postup podle § 72 tr. zák. splněny. S ohledem na tyto důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci č.j. 55 To 383/2006 ze dne 26. 7. 2006 bylo zrušeno a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízeni.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která shledala podané dovolání přípustným. K námitkám dovolatele uvedla, že soud druhého stupně se jeho totožnou argumentací zabýval již v řízení o řádném opravném prostředku a dospěl mj. k závěru, že přibraný znalec MUDr. K. K. duševní stav dovolatele posuzoval již v minulosti, a byl obeznámen i se znaleckým posudkem vypracovaným ve věci 4 T 35/97 (týkající se předchozího dovolatelova odsouzení), kdy byl dovolatel rovněž stíhán pro trestný čin znásilnění. Již z tohoto důvodu je podle státní zástupkyně třeba odmítnout námitky dovolatele, že se znalec MUDr. K. dostatečně nezabýval vyšetřením jeho duševního stavu. Závěry odvolacího soudu jsou podle státní zástupkyně správné a netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný R. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) současně zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a ochranné opatření.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), j) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v případě uvedeného dovolacího důvodu určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností je v souladu s hmotným právem (především trestním, ale i z jiných právních odvětví).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření (§ 71 tr. zák.), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Je-li tímto ochranným opatřením ochranné léčení podle § 72 tr. zák. může nesplnění podmínek spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák., přestože vzhledem k jeho osobě je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout, nebo pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle § 72 odst. 1 nebo 2 písm. a) tr. zák., ačkoliv pobyt pachatele není na svobodě nebezpečný, anebo bylo pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.

V posuzovaném případě uplatnil dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně procesní námitky, neboť podle jeho názoru soudy založily svá skutková zjištění ohledně dovolatelova duševního stavu na znaleckém posudku sice z příslušného oboru (odvětví), ale vypracovaného způsobem, jež podle dovolatele vzbuzoval pochybnosti o procesní použitelnosti tohoto znaleckého posudku. Dovolatel tedy ve skutečnosti namítal vady posudku podle § 109 tr. ř. a dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž neuplatnil na hmotně právním, ale na procesním základě. Jeho důvody proto pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Poněvadž dovolatel v podstatě shodné námitky uplatnil již v rámci řízení o řádném opravném prostředku, je třeba současně poznamenat, že je odvolací soud neponechal bez povšimnutí a podrobně se s nimi vypořádal (viz str. 3, 4 napadeného rozhodnutí).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byl uplatněn právně relevantně, jestliže dovolatel namítl, že nebyly splněny podmínky pro postup podle § 72 tr. zák. (pro uložení ochranného léčení). K opodstatněnosti této části dovolacích námitek Nejvyšší soud považuje za nezbytné nejprve uvést, že závěr o uložení ochranného léčení není závěrem znaleckým, nýbrž výlučně závěrem právním, který může učinit jen soud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Jestliže soud v posuzovaném případě obviněnému (dovolateli) uložil podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, byl by tento postup správný za předpokladu, že obviněný (dovolatel) trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě byl zároveň nebezpečný. Pokud jde o formu ochranného léčení, v odstavci čtvrtém citovaného ustanovení není zákonem striktně stanoveno, jakou formu ochranného léčení má soud použít, když se uvádí, že ochranné léčení se vykonává zpravidla v léčebném zařízení. Naproti tomu nařízení ambulantního způsobu léčby se již váže na podmínku, že vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel splní i léčení ambulantní. V takovém případě pak soud může nařídit léčení v ambulantní formě.

V nyní projednávané trestní věci nebyly výše uvedené zásady porušeny. Soud především zjistil, že se obviněný dopustil ve stavu snížené příčetnosti vyvolaném mj. též duševním onemocněním několika závažných úmyslných trestných činů. Tuto skutečnost vzal v úvahu jednak při ukládání trestu, když při jeho výměře použil ustanovení § 32 odst. 1 tr. zák., a jednak při svém závěru o uložení ochranného léčení, neboť z posudku znalce zjistil, že toto léčení přichází v úvahu jak vzhledem k povaze dovolatelova onemocnění, tak i vzhledem k jeho motivaci k léčení. Soud učinil správný závěr rovněž v otázce, že pobyt obviněného (dovolatele) na svobodě může být nebezpečný, když této skutečnosti odpovídají nejen výsledky dovolatelova odborného vyšetření, ale i povaha samotné spáchané trestné činnosti. Odvolacímu soudu pak nelze vytknout, že k závěrům soudu prvního stupně neměl v tomto směru výhrad a považoval je za správné.

Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v části, ve které jinak bylo podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. z formálního hlediska uplatněno právně relevantně, jakkoliv opodstatněným.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného R. H. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud takto rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler