3 Tdo 1532/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1 tr. zákoník, § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoník



3 Tdo 1532/2015 -30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2016 o dovolání, které podala obviněná E. S. , roz. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 9 To 54/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 125/2012, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné E. S. odmítá .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 1 T 125/2012 , byla obviněná E. S. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním sočívajícím v tom, že: jako účetní a pokladní Základní školy S. K., s uzavřenou dohodou o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, v časovém období od 2. 8. 2007 do 5. 9. 2011 si přisvojovala níže uvedenými způsoby svěřené finanční prostředky 1) v časovém rozmezí od 4. 12. 2008 do 5. 9. 2011 z účtu Základní školy S. K., ke kterému měla dispoziční právo, v deseti případech provedla neoprávněné převody na vlastní účet vedený na jméno E. S., kdy částku v celkové výši 48.900 Kč - svěřenou majetkovou hodnotu použila pro svoji potřebu ,
2) v témže období si měsíčně přebírala finanční hotovost od M. M., trvale bytem P., vedoucí školní jídelny Základní školy S. K., kterou měla zaúčtovat a předat do hlavní pokladny, což prováděla pouze zčásti a dále měla zaúčtované finanční prostředky za úhradu stravného i jiné platby z hlavní pokladny vkládat na účet Základní školy S. K., což opět činila pouze zčásti, i když vklady na účet v hlavní pokladně zaúčtovala, fakticky byly na účet školy vkládány jiné částky a byly tak kráceny nejen tržby za stravné, ale i hlavní pokladna a takto způsobila škodu v rozdílu v odvodech školní jídelny a příjmech v hlavní pokladně a v rozdílu v odvodu z hlavní pokladny na účet ZŠ S. K. v celkové výši 29 000 Kč - svěřenou majetkovou hodnotu použila pro svoji potřebu ,
3) postupně v průběhu tohoto období si z prostředků ZŠ S. K. přisvojovala v různých částkách částku ve výši 921 156,50 Kč, což zastřela tím, že vytvořila na syntetickém účtu 335 - pohledávky za zaměstnanci v účetnictví ZŠ S. K. neexistující pohledávky a takto svěřenou majetkovou hodnotu použila pro svoji potřebu,
4) finanční hotovost od jednotlivých vyučujících, zaměstnanců, ba i žáků ZŠ S. K., v celkové částce 125.947 Kč, kterou měla zaúčtovat a předat do hlavní pokladny a tuto následně použít za úhradu služeb poskytovaných žákům školy, na které byly určeny, což neučinila, služby hradila z provozních výdajů školy a takto svěřenou majetkovou hodnotu použila pro svoji potřebu ,
5) v časovém rozmezí let 2009 - 2011 vždy následující měsíc přebírala od žáků, kteří byli do školy dopravováni vozidlem školy z obce H. za smluvní cenu 5,- Kč za jednu jízdu finanční prostředky na úhradu těchto jízd, které měla zaúčtovat a předat do hlavní pokladny, což prováděla pouze zčásti a fakticky platby dílem krátila, dílem zapisovala hromadně po delším období a tím způsobila škodu 12.857 Kč a takto svěřenou majetkovou hodnotu použila pro svoji potřebu, kdy celková způsobená škoda v souhrnu činí 1 137 860,50 Kč, ze které E. S. uhradila 12. 9. 2011 60.000 Kč .

Za to byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 3 (tří) roků. Současně byl obviněné podle § 84 tr. zákoníku stanoven dohled. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, spojeného s nakládáním se svěřenými finančními prostředky, a to ve výměře 3 (tří) roků.

Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby dle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost, aby zaplatila poškozené Základní škole a Mateřské škole S. K., příspěvkové organizaci, K., S. K., škodu ve výši 1 077 860,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že se Mgr. N. K., roz. H., trvale bytem S. K., U., okr. K., podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 1 T 125/2012, podala obviněná odvolání, a to do všech výroků rozsudku jí se týkajících. Odvolání podal také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně, a to v neprospěch obviněné E. S. a obžalované Mgr. N. K.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 9 To 54/2015 , a to tak, že odvolání obviněné E. S. i státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 9 To 54/2015, podala obviněná dovolání (č. l. 1757-1761), přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, s tím, že na základě řádného hodnocení důkazů s důrazem na zásadu materiální pravdy nemohly rozhodující soudy dospět k závěru, že jednala úmyslně a ke škodě poškozené, resp. nebylo možné ani prokázat, zdali se daného jednání dopustila ona či třetí osoba, neboť zde je její vina evidentně paušalizována jen na základě jejího pracovního zařazení, které však neodpovídalo jejím reálným schopnostem a dovednostem.

Obviněná namítla, že odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k nesprávným právním závěrům, kdy skutková tvrzení soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. skutková zjištění soudů z výsledků provedení dokazování nevyplývají, případně v nich nemají spolehlivou oporu. Konstatuje, že v rámci řízení byla porušena zásada in dubio pro reo, stejně jako zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti poukazuje zejména na závěry znaleckého posudku, vypracovaným znalcem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, panem Ing. Ladislavem Zelinkou, který uvedl, že účetnictví patřilo mezi horší, které zažil, účtování bylo prováděno značně chaoticky, s mimořádně velkým množstvím oprav a řada faktur a dalších listin v účetnictví zcela chyběly. Rovněž bylo zjištěno, že nebyla školou prováděna inventarizace zůstatků účtů a kontrola příjmových podkladů. Naopak znalec se striktně ohradil proti závěrům auditora v otázce syntetického účtu 335, kdy obviněná v této souvislosti uvádí, že v řízení prokázala, že syntetický účet 335 prokazatelně narůstal i v době po skončení jejího poměru k poškozené, což je ve zjevné kolizi se závěry znalce. Obviněná má i nadále za to, že je třeba znalecké závěry zpřesnit a zvěrohodnit (či naopak) revizním znaleckým posudkem, jež mj. může zcela bez pochyb prokázat, že ke zpronevěrám z její strany nedocházelo. Rovněž nemůže souhlasit s dalším, zcela zkresleným hodnocením svědeckých výpovědí a na jejich podkladě učiněných nesprávných skutkových závěrů, které vedly k prokázání úmyslného jednání. Brojí proti závěrům soudů stran jejích pracovních zkušeností, kdy i nadále trvá na tom, že byla účetní bez zkušeností a bez adekvátního vzdělání v oboru, což narušuje teorii soudu o promyšlenosti všech transakcí, které ostatně nepochopil ani znalec. Veškerý chaos, chybějící listiny, mnohačetné opravy účetnictví tak byly pouze důsledkem nezkušeností, nikoliv nezbytným úmyslným jednáním. Rozhodující soudy rovněž jakkoliv nezjišťovaly, jakým způsobem měla peníze konkrétně odčerpat, kdy navíc její životní úroveň zásadně nekoresponduje s tím, že by se měla obohatit nejméně o 1,1 milionu Kč. Obviněná rovněž nemůže souhlasit s tezemi soudu ohledně nezjištění přístupu třetích osob do účetnictví, potažmo do PC, které obsluhovala. Ze svědeckých výpovědí je přitom potvrzeno, že zaměstnanci školy, příp. užší vedení školy znalo přístupová hesla ostatních zaměstnanců do počítače, tudíž přístup do systému měl fakticky každý zaměstnanec znalý této běžné a známé praxe. Od tohoto se odvíjí i další námitka, neboť z provedených svědeckých výpovědí vyšlo najevo, že přístup do nezajištěné a nezamčené pokladny i k účetnictví měli i běžní zaměstnanci školy a dokonce si z pokladny i běžně půjčovali finanční prostředky. Ani tyto závažné skutečnosti nevedly soudy k bližšímu zkoumání poměrů na škole, natož vyslovení pochybnosti o tom, zdali skutečně prokazatelně čerpala tyto prostředky, a to za situace a vědomí o přístupu, ba přímo manipulaci s prostředky školy třetími osobami! V neposlední řadě obviněná zpochybňuje i závěr stran zjištěné škody, kdy má za to, že ve skutečnosti jde jen o účetní schodek vzniklý ledabylým vedením účetnictví, kdy reálně žádné prostředky škole nechyběly.

Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015, č. j. 9 To 54/2015-1741, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 7. 2014, č. j. 1 T 125/2012-1710, a přikázal podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresního soudu v Kolíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně podle § 265m odst. 1 tr. ř. ji zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to s odkazem na ustanovení § 226 písm. a) tr. ř.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 26. 5. 2015 (č. l. 1763). Dne 15. 6. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 594/2015, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. 9 To 54/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou E. S. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetnictví Ing. Ladislava Zelinky, výpovědi blíže nespecifikovaných svědků; spadá sem i námitka neprovedení revizního znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, jaká byla pracovní zkušenost obviněné, jaké osoby měly přístup k počítači, na kterém pracovala, resp. zda zde figurovaly další osoby, které znaly hesla k počítači a účetnímu programu, případně jaké osoby měly volný přístup do kanceláře, jaká byla povaha syntetického účtu 335 a zda na něm docházelo k pohybu i po skončení pracovního poměru obviněné, jak bylo vedeno účetnictví, resp. zda k němu měly přístup i jiné osoby než obviněná, dále námitka stran zjištění, jak měla obviněná peníze konkrétně odčerpat a zejména pak námitka stran výše zjištěné škody, resp. způsobu, jakým byla vyčíslena), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že hodnocení důkazů neodpovídá zásadě presumpce neviny) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná uvedla, že se předmětného jednání kladeného jí za vinu nedopustila).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť nalézací soud se možností provedení navrhovaného důkazu revizním znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, zabýval a dospěl k závěru, že jeho provedení je nadbytečné. Odvolací soud pak k uvedené námitce uvedl, že závěry znalce nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti , přičemž k této problematice měl okresní soud dostatek spolehlivých důkazů, a to nejenom znalecký posudek znalce Ing. Zelinky, PhD., zprávu auditora, ale též listinné důkazy obsažené ve spisovém materiálu včetně výpisů z účtů, příjmových a výdajových dokladů apod., jakož i svědecké výpovědi (str. 5 až 6 napadeného usnesení).

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněné se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněná neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, zejména stran možnosti, že se jednalo o důsledek její profesní nezkušenosti, případně zásah třetí osoby či osob, přičemž předkládá vlastní verzi skutkových událostí, resp. zcela popírá úmysl přivlastnit si finanční prostředky poškozené, kdy současně uvádí, že údajně způsobená škoda byla jen účetním schodkem vzniklým ledabylým vedením účetnictví, kdy reálně žádné prostředky škole nechyběly.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžalobou, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněná sice vznáší námitku, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, kteroužto lze ve formální rovině podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka byla obviněnou uplatněna zcela neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, její vlastní hodnocení provedených důkazů a částečně i vlastní verzi skutkového stavu věci, tedy že právní závěr nemá podklad v odpovídajících skutkových okolnostech, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu