3 Tdo 1523/2006
Datum rozhodnutí: 17.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1523/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 o dovolání P. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 333/2005 ze dne 24. 8. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 152/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 152/2004 ze dne 25. 4. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257b odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks spreje MOLOTOV PREMIUM s červenou barvou. Podle § 228 a § 229 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

O odvolání P. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 333/2005 ze dne 24. 8. 2005 a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal P. B., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že od okamžiku zahájení trestního stíhání bylo jeho jednání posuzováno jako trestný čin dle § 257b odst. 1 tr. zák., když při hlavním líčení dne 7. 4. 2005 byl samosoudcem upozorněn na možnost odchylného posouzení svého jednání dle § 257b odst. 2 tr. zák. a dle téže kvalifikace byl následně i odsouzen. Má za to, že pro takový postup nebyly dány zákonné podmínky, protože jeho poslední odsouzení trestním příkazem Okresního soudu Žďár nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 149/2001 již bylo zahlazeno. Pokud soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dovozují zákonný znak opětovnosti dle výkladu téhož znaku u trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., domnívá se, že tak činí nesprávně, a to právě s ohledem na rozdílnou společenskou nebezpečnost u trestných činů dle § 257b odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále dle § 70 odst. 1 tr. zák. se v případě, že odsouzení již bylo zahlazeno (trestní příkaz Okresního soudu Žďár nad Sázavou, sp. zn. 2 T 149/2001), na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Toto znění zákona nebylo soudy respektováno, a to v otázce výroku o trestu, kdy právě jeho dřívější odsouzení vedlo odvolací soud k zamítnutí jeho odvolání i co se týče druhu a délky uloženého trestu. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně zrušil dle § 265k odst. 2 tr. ř. a sám rozhodl dle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej uzná vinným z trestného činu dle § 257b odst. 1 tr. zák. a vzhledem k charakteru trestné činnosti mu uložil trest v souladu s § 45 tr. zák. resp. dle § 39 tr. zák. za užití § 58 odst. 1 tr. zák.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že soudy obou stupňů věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí posouzení jednání obviněného jako jednání opětovného ve smyslu ustanovení § 257b odst. 2 tr. zák. náležitou pozornost. Toto ustanovení bylo do trestního zákona vloženo novelou provedenou zákonem č. 139/2001 Sb. Z důvodové zprávy k návrhu této novely vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo reagovat na rozmáhající se činnost tzv. sprejerů zejména ve větších aglomeracích, kteří svým jednáním poškozují nemovité i movité věci. Účelem zakotvení této nové skutkové podstaty, jejíž naplnění není na rozdíl od obecného poškozování cizí věci podle § 257 tr. zák. vázáno na výši způsobené škody, bylo zjednodušit dokazování, zrychlit trestní řízení a dosáhnout okamžitého potrestání. Ve vztahu ke znaku opětovnosti odvolací soud správně poukázal vedle výkladu k ustanovení § 219 odst. 2 písm. c) tr. zák. i na výklad k ustanovení § 181a odst. 2 písm. a) tr. zák. Pod pojmem opětovně se rozumí případy, kdy pachatel trestný čin uvedený v odst. 1 opakuje, tedy především vícečinný souběh trestných činů podle § 181a tr. zák., přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen nebo i potrestán, a to též tehdy, jestliže se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Zahlazení dřívějšího odsouzení nebo z jiných důvodů vzniklá zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu, aby při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry, pokud jde o jeho sklony k páchání trestné činnosti, o jeho vztah ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem, o možnosti jeho nápravy apod. V posuzované věci bylo zjištěno, že obviněný P. B. již byl v minulosti 3x soudně trestán a ačkoliv jsou již tato odsouzení ze zákona zahlazena, je zřejmé, že v případě posledních dvou odsouzení šlo o poškozování cizí věci za pomoci sprejů. V nyní posuzovaném případě obviněný způsobil výrazně vyšší škodu, než v předchozích případech, když poškodil fasády celkem osmi domů. Tato okolnost výrazně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní posuzované trestné činnost pro společnost a její posouzení podle ustanovení § 257b odst. 1, odst. 2 tr. zák. je v souladu se zákonem. Podle názoru státního zástupce tak napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Dovolání P. B. zhodnotil tedy jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel především v dané věci namítl, že u skutku, za nějž byl uznán vinným, nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívající v jeho opětovném spáchání ve smyslu § 257b odst. 2 tr. zák., neboť jeho předchozí odsouzení trestním příkazem Okresního soudu Žďár nad Sázavou bylo zahlazeno, a proto se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl (§ 70 tr. zák.) Takto uplatněná námitka je právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněná. Především je nutné zdůraznit, že pojmem opětovně se mají na mysli případy jak vícečinného souběhu trestných činů, tak recidivy. V daném případě se jedná nepochybně o recidivu, neboť dovolatel spáchal projednávaný trestný čin poté, co byl dříve za stejný trestný čin pravomocně odsouzen (viz trestní příkaz Okresního soudu Žďár nad Sázavou, sp. zn. 2 T 149/2001). Pod tento znak lze však zařadit i případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán, a to též tehdy, jestliže se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl, ať již proto, že došlo k zahlazení předchozího odsouzení nebo nastala zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Při hodnocení osoby pachatele pak soudu nebrání, aby ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, přihlížel, a z této vyvodil příslušné závěry, pokud se týká jeho sklonů k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem, možnosti jeho nápravy apod. (srov. R 6/1975). Z tohoto důvodu soudy správně kvalifikovaly jednání dovolatele jako opětovné, neboť se v daném případě jednoznačně jednalo o recidivu. S jeho námitkou směřující proti tomu, že soud prvního stupně použil při výkladu pojmu opětovně výkladu vztahujícího se k trestnému činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., se soudy obou stupňů již vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Dovolací soud jen dodává, že znak opětovného spáchání trestného činu se vyskytuje též v mnoha dalších ustanoveních trestního zákona. Jde např. o trestné činy ohrožení a poškození životního prostředí dle § 181a odst. 2 písm. a) tr. zák., šíření poplašné zprávy dle § 199 odst. 3 písm. a) tr. zák., nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány dle § 209a odst. 3 písm. a) tr. zák., ohrožování výchovy mládeže dle § 217 odst. 3 písm. c) tr. zák. Výklad daného pojmu je tak přirozeně u všech těchto trestných činů zcela totožný, neboť se stále jedná o jeden a týž znak kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, přičemž nezáleží na tom, zda některé z nich jsou činy přísněji či mírněji trestnými. Je zřejmé, že soudy zde smysl zákonného ustanovení zjišťovaly za použití výkladu jazykového (vycházely z textu zákonného ustanovení), jakož i systematického a logického (všímaly si systémových souvislostí). Lze uzavřít, že námitky dovolatele tak, jak je ve svém podání uplatnil, jsou zjevně neopodstatněné.

Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec i odsouzen, byl soudy správně kvalifikován, když ty dospěly k závěru, že dovolatel se dopustil označeného trestného činu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka