3 Tdo 152/2016
Datum rozhodnutí: 03.02.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 152/2016 -20
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou V. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 8 To 394/2015-307, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 204/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 12 T 204/2014-272, byla obviněná V. R. uznána vinnou dvojnásobným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že

1. v přesně nezjištěné době počátkem měsíce září 2013 v B. na ulici V. na ubytovně P. ve svém pokoji poté, co se s poškozenou pohádala a poškozená jí sdělila, že již krást nechce, poškozené přiložila přes oblečené tričko na záda rozpálenou žehličku, řekla jí, že to nemá říkat a vyhrožovala jí, a způsobila tak poškozené V. O. popáleninu druhého stupně - dvě drobné plochy na zádech o celkovém rozsahu 0,5 %,

2. dne 15. 4. 2014 ve večerních hodinách v době kolem 19:00 hod. v B. na ulici K. chytla poškozenou V. O. za bundu se slovy Chci s tebou mluvit , a následně ji táhla do vchodu jednoho z domů, kde ji chytila za vlasy, opakovaně ji udeřila pěstí, shodila ji na zem s tím, že kvůli ní bude muset jít sedět , dala jí dvě rány pěstí, následně obě vstaly a obžalovaná vytáhla ze své kabelky víceúčelový kapesní nůž s čepelí délky 6 - 7 cm a poškozené jej ukázala se slovy Podívej se, co mám , nůž otevřela, jednou rukou ji chytla za vlasy a nožem, který držela v druhé ruce, jí způsobila drobné řezné ranky na pravém rameni v oblasti klíční kosti, přitom jí říkala, že zítra poškozená přijde na C. na sraz .

Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 1 T 70/2014, soud obviněné uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 1 T 70/2014, jakož i další výroky a rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.

O odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 9. 2015, č. j. 8 To 394/2015-307, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně tím k uvedenému datu nabyl právní moci (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně napadla obviněná V. R. následně dovoláním , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že soud prvního stupně se v rámci svého postupu dopustil porušení jejího základního práva na obhajobu tím, že neprovedl navržené důkazy výslechem svědků G., T., N. a H. Tito svědci přitom mohli potvrdit její alibi na inkriminovanou dobu. Proveden nebyl ani další navržený důkaz lustrací trestních řízení vedených proti poškozené V. O. od roku 2013. Z ní by podle dovolatelky bylo zjištěno, že poškozená se pravidelně hájí tím, že ke krádežím byla vždy někým donucena, což ve vztahu k povaze nyní projednávaného případu vzbuzuje pochybnosti o věrohodnosti její výpovědi. Odvolacímu soudu pak dovolatelka vytkla, že nenapravil nedůsledný důkazní postup soudu prvního stupně a vadně jej považoval za správný a dostatečný s odůvodněním, že důkazy, k jejichž provedení nedošlo, by stejně nebyly schopny potvrdit ani vyvrátit skutečnosti uvedené v obžalobě. Výrok o vině v odsuzujícím rozsudku je tak podle dovolatelky založen pouze na křivém nařčení ze strany poškozené, kterou ovšem přibraná znalkyně hodnotila jako osobu s mentální retardací, jež bez pocitů viny porušuje společenské normy a zákony a užívá pervitin, což u konzumenta této drogy často vyvolává paranoidní představy.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015, č. j. 8 To 394/2015-307, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 12 T 204/2014-272, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 19. 1. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 27. 1. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Obviněná V. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě dovolatelka nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku (skutkových zjištění) a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutek nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založila de facto na výtce, že soudy při neakceptování její obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah důkazů, provedených navíc v nedostatečném rozsahu, v její neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněná na základě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné hmotně právní posouzení stíhaných skutků. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala primárně zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09).

V posuzovaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí .

K námitce obviněné stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jejím návrhům na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani soud odvolací shora zmíněné důkazní návrhy obviněné neopomenuly . Důvody, pro které k jejich provedení nepřistoupily, ve svých rozhodnutích rozvedly v potřebné míře a ústavně konformním způsobem (viz příslušné pasáže na str. 8/9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Zároveň je třeba konstatovat, že soud prvního stupně se s důkazy provedenými vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté v logických souvislostech zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku je rovněž patrné, že s otázkou obecné i specifické věrohodnosti poškozené V. O. se vypořádal důsledně a její výpovědi nehodnotil nekriticky, bez návaznosti na důkazy další (k tomu viz zejména str. 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněné jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz část na str. 2/3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněné V. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 2. 2016

JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu