3 Tdo 1516/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 39 tr. zákoník, § 41 tr. zákoník, § 265b tr. ř.



3 Tdo 1516/2015 -23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 9. prosince 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2015, č. j. 4 To 470/2015-195, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 216/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2015, č. j. 2 T 216/2014-175, byl obviněný J. B. uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě popsaném v bodech ad 1/ a 2/ výroku o vině, a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad 3/ výroku o vině.

Za přečin zanedbání povinné výživy popsaný v bodě ad 1/výroku o vině a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 13. 2. 2013, č. j. 4 T 34/2013-40, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 4. 2015, č. j. 4 T 34/2013-64, a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 To 319/2015-70, byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Prachaticích ze dne 13. 2. 2013, č. j. 4 T 34/2013-40 (ve spojení s usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 4. 2015, č. j. 4 T 34/2013-64, a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 To 319/2015-70), jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za přečin zanedbání povinné výživy popsaný v bodě ad 2/ a přečin podvodu popsaný v bodě ad 3/ výroku o vině, a dále za sbíhající se pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře, č. j. 3 T 99/2014-48, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 12. 11. 2014, č. j. 14 To 313/2014-75, byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu ze zmíněného rozsudku Okresního soudu v Táboře ve věci sp. zn. 3 T 99/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 12. 11. 2014, č. j. 14 To 313/2014-75), jakož i další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené N. D. částku 55.000 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 8. 2015, č. j. 4 To 470/2015-195, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 8 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, a současně výrok o trestu z prvoinstančního rozsudku napadl obviněný J. B. následně dovoláním , v němž použil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy dostatečně nepřihlédly k tomu, že posuzované přečiny spáchal v tíživé finanční situaci, kdy se buď nacházel ve výkonu trestu, aniž by zde byl pracovně zařazen, nebo nemohl získat zaměstnání a dosáhnout tak výdělku. Z tohoto důvodu nemohl hradit soudem stanovené výživné na své nezletilé děti. Proto je přesvědčen, že odvolací soud mu měl neúměrně vysoké tresty uložené rozsudkem soudu prvního stupně zmírnit. Dovolatel zdůraznil, že svého závadového jednání, jehož společenská škodlivost nadto nebyla příliš vysoká, lituje a v budoucnu se jej již nedopustí. Mírnější trest by mu navíc umožnil dříve se zapojit do pracovního procesu a rychleji uhradit poškozeným vzniklou škodu.

Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a aby byl obžalovanému uložen trest mírnější .

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 6. 11. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 18. 11. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.

Obviněný J. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Pokud dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že při stanovení výše trestu nevzaly dostatečnou měrou v úvahu některé polehčující okolnosti, které v daném případě odůvodňovaly uložení podstatně mírnější trestní sankce, jeho námitky pod zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na právní názor, který vyslovil již v usnesení ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003, a ze kterého nadále vychází při své rozhodovací činnosti, podle nějž vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku, § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř .

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obsahově tedy postihuje pouze tyto dvě zásadní vady výroku o trestu. Opačný výklad by byl ve zřejmém rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších, zákonem taxativně vymezených pochybení pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

Dovolateli byl výrokem o trestu ad I/ ukládán trest podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen sazbou trestu odnětí svobody až na dvě léta. Jestliže mu soud tento trest uložil ve výměře osmnácti měsíců, navíc jako souhrnný s ohledem na další sbíhající se trestnou činnost, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry. Stejný závěr pak platí i pro výrok o trestu pod bodem ad II/, kdy byl dovolatel v rámci vícečinného souběhu odsouzen mimo jiné za přečin podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku (jako čin nejpřísněji trestný), za který lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 6 měsíců do tří let. Ani uložení trestu odnětí svobody v trvání dvou let tedy není pochybením, jež by mohl obviněný v dovolání namítat právně relevantně.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného J. B. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je výrokem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu