3 Tdo 1506/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 329 odst. 3 písm. a) tr. zákoník, § 353 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1506/2015- 40

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2016 o dovolání podaném Ing. M. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 1 To 64/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 4/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 50 T 4/2014 byl Ing. M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [pod bodem I.) výroku o vině] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem II.) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve státní správě a samosprávě spojené s rozhodovací činností ve výměře šesti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 5. 2013, č. j. 7 T 66/2012-477 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 4 To 375/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

V předmětné věci podal Ing. M. V. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 1 To 64/2015 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení podal Ing. M. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný Ing. M. V. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vadný postup soudů spatřuje v tom, že došlo k hrubým pochybením v právním posouzení žalovaných skutků. Soudy měly především své závěry založit na nesprávné úvaze, že došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty, a to u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Za nesprávnou považuje výši neoprávněného prospěchu, která byla vypočtena za dobu životnosti fotovoltaické elektrárny, tedy dvacet roků. Soudy však měly brát v úvahu pouze dobu od právní moci rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení na stavbu elektrárny, do schválení územního plánu. Tedy od 2. 3. 2011 do července 2012, což by ve výsledku vedlo k vypočtení zásadně nižšího neoprávněného prospěchu. Rovněž podotkl, že u vyčíslení tzv. prospěchu nelze uvažovat s hrubým příjmem, nýbrž je nezbytné odečíst náklady, které společnost musela na stavbu elektrárny vynaložit. Prospěch ve smyslu § 138 odst. 2 tr. zákoníku představuje pouze čistý zisk, který společnost případně mohla získat. Nalézací soud tudíž nesprávně právně posoudil žalovaný skutek podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ohledně výše neoprávněného prospěchu. Odvolací soud poté uvedené vady neodstranil. Obviněný dále upozornil, že by měla být vzata v potaz celá geneze případu, jejíž hodnocení souvisí s posouzením subjektivní stránky, případně i hodnocením stupně společenské škodlivosti jednání obviněného. Rovněž opětovně poukázal na pochybnou věrohodnost výpovědí poškozeného J. B. a jeho manželky, kteří byli klíčovými svědky obžaloby. Soudy tak měly nesprávně aplikovat ustanovení § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když nebyla dostatečně prokázána objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty. Obviněný nadto podotkl, že sobě ani nikomu jinému neopatřil neoprávněný prospěch. Dále uvedl, že v projednávané trestní věci jsou skutkové závěry v tak extrémním nesouladu s provedenými důkazy (a v konečném důsledku i s právními závěry), že je namístě, aby Nejvyšší soud zasáhl do skutkových zjištění a těmito se výjimečně zabýval, přičemž v tomto obviněný apeluje na garanci práva na spravedlivý proces. Soudy rovněž pochybily, když nevyhověly návrhu na provedení některých důkazů, zejména výslech lékaře ošetřujícího J. B. či doložení trestního spisu policisty N. Přitom existence tzv. opomenutých důkazů má ústavně právní rozměr a musí vést ke zrušení rozhodnutí, které touto vadou trpí. Obviněný dále soudům vytkl svévolné hodnocení důkazů, když např. upřednostnily některé svědecké výpovědi před jinými, a dále pak neprovedení dalších důkazů. Stran přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku soudy nesprávně vyhodnotily naplnění znaků skutkové podstaty. Soudy v tomto bodě jednostranně přisvědčily některým důkazům, aniž by však připustily výslechy svědků navržených obviněným. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 1 To 64/2015, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 50 T 4/2014. Dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil navržené rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní průběh projednávané trestní věci, stejně jako dovolací námitky obviněného. Dále uvedl, že skutkové a právní závěry soudů prvního a druhého stupně mají oporu v provedeném dokazování a vyvozené právní závěry odpovídají aplikovaným skutkovým podstatám podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, resp. § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Ve skutkových a právních závěrech nelze shledat ani zásadní, či dokonce extrémní, rozpory nebo důvodné pochybnosti. Rovněž uvedl, že celková výše protiprávního prospěchu, získaného v příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněného, byla stanovena v návaznosti na podrobné závěry zpracovaných znaleckých posudků a s ohledem na výslechy příslušných soudních znalců u hlavního líčení. Dovozené skutkové závěry jsou přitom logické a odůvodněné, přičemž z hlediska právního posouzení neoprávněného prospěchu je správně kalkulováno s čistým ekonomickým prospěchem či ziskem fotovoltaické elektrárny při uvedení do provozu v roce 2010. Stran naplnění znaků skutkové podstaty podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce dodal, že výpověď poškozeného ohledně pronesených výhrůžek nestojí osamoceně, ale nepřímo ji podporují další provedené důkazy. Z okolností případu pak vyplývá, že byl naplněn znak reálné možnosti vzbuzení důvodné obavy, a to včetně potřebné míry společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nadto podotkl, že v dovolání uvedené argumenty již z části byly uplatněny v dosavadním průběhu předmětné trestní věci a oba soudy se jimi dostatečně zabývaly. Rovněž je zřejmé, že některé z uplatněných námitek nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména jednotlivých svědeckých výpovědí), dále i neprovedení části důkazů (další navrhované výslechy svědků), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti přitom respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti, jde zejména v případě, že konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu. V takovém případě by byl odůvodněn mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však ve věci neshledal žádný, natož pak obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedenou trestnou činností. V tomto je tedy na místě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

Pokud dále obviněný namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhované důkazy jako nadbytečné. Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. opomenutého důkazu je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud následně ztotožnil) nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil.

S ohledem na skutková zjištění je navíc zřejmé, z čeho soudy vycházely, pokud dospěly k závěru, že obviněný jako úřední osoba jednal v úmyslu opatřit společnosti ENERGOSUN, a.s. neoprávněný prospěch tím, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a společnosti ENERGOSUN, a. s. tak opatřil prospěch velkého rozsahu, v důsledku čehož byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem I.) výroku o vině]. V tomto lze odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Z titulu své funkce a pracovních zkušeností si přitom obviněný musel být vědom, že jedná v rozporu se zákonem a jaké následky jeho jednání může mít. K otázce neoprávněného prospěchu se pak Nejvyšší soud vyjadřuje na jiném místě tohoto rozhodnutí.

Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného pod bodem II.) výroku o vině, tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Jak správně poukázal již soud druhého stupně ve svém usnesení, s ohledem na skutková zjištění by se jako přiléhavější jevila právní kvalifikace podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako přečin vydírání. V tomto lze ostatně připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 11. 1982, sp. zn. 1 Tz 27/82, přičemž s přihlédnutím k závěrům v tomto rozhodnutí uvedeným, je-li pohrůžka usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou prostředkem vynucení určitého chování, nejde o trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, ale o trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Přesto vzal Nejvyšší soud v potaz trestní sazby za uvedené přečiny, kdy pachatel přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku může být (v základní sazbě) potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti a pachatel přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku může být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem . Jednání obviněného (včetně úmyslného zavinění) v tomto bodě bylo po skutkové stránce náležitě objasněno, nicméně došlo k aplikaci nesprávné hmotně právní normy. Jelikož je však přečin vydírání přísněji trestný než přečin nebezpečného vyhrožování (a jelikož se obviněný ani nedomáhá změny právní kvalifikace v tomto smyslu), tak s ohledem na § 259 odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud setrval na právní kvalifikaci podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

Právní relevanci lze sice přiznat námitce stran hodnocení stupně společenské škodlivosti jednání obviněného, nelze však přisvědčit její opodstatněnosti. Pokud v tomto obviněný nepřímo odkazuje na princip trestního práva jako ultima ratio , tedy domáhá se aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tak je potřeba zdůraznit, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe dochází jen ve výjimečných případech. Zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat, avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Trestní zákoník přitom neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace .

Otázkou aplikace principu ultima ratio se Nejvyšší soud zabýval i ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, kde mimo jiné konstatoval, že z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti . Při naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku však lze jen obtížně polemizovat nad menší závažností takového jednání. Princip ultima ratio tedy nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by v jednání obviněného byl přítomen nedostatek protiprávnosti, tedy některá z okolností trestnost vylučující (ať již v zákoně uvedená anebo neuvedená), či okolnost způsobující zánik trestnosti.

Pokud obviněný namítá, že nikomu neopatřil neoprávněný prospěch, tak v tomto obviněný opakuje námitky uplatněné již ve svém odvolání. K otázce neoprávněného prospěchu se přitom vyjádřil soud druhého stupně, který uvedl, že neoprávněný prospěch se odvíjí od skutečnosti, že v daném čase obžalovaný svým protiprávním jednáním v rozporu se zákonem umožnil jiné osobě (společnosti ENERGOSUN, a. s.) zisk za podmínek stanovených státem pouze pro rok 2010 realizovat. Pokud by obviněný postupoval se svými povinnostmi a vyčkal, až bude schválen nový územní plán, pak by na takový zisk uvedená společnost nedosáhla. Samotný úmysl opatřit jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění, na které by tato jiná osoba neměla právo. S názorem soudu druhého stupně se tedy podle Nejvyššího soudu lze zcela ztotožnit a námitka obviněného tudíž postrádá relevanci.

Stran zjištění samotné výše neoprávněného prospěchu, kterou obviněný ve svém dovolání rovněž namítá, lze uvést, že soud prvního stupně v tomto vycházel ze znaleckých posudků z oboru ekonomika a energetika a z výslechu znalců Ing. Martina Beneše a doc. Jaromíra Vastla, CSc., přičemž opět podrobně a logicky uvedl, jak k výsledné částce dospěl. Při výpočtu ekonomického prospěchu bylo přihlédnuto k nákladům na výstavbu (investiční náklady) a provoz fotovoltaické elektrárny (pravidelné provozní výdaje). Od stanoveného výnosu byly odečteny investice vynaložené na vybudování elektrárny, stejně jako zdroje, které bude muset provozovatel vynakládat na údržbu elektrárny po dobu její životnosti. Rovněž bylo přihlédnuto k sazbě zdanění energie. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že soudy měly pro stanovení výše neoprávněného prospěchu brát v úvahu pouze období od právní moci rozhodnutí o umístění stavby a stavebního povolení na stavbu elektrárny, do schválení územního plánu. Tímto by byla konstruována fikce, že by společnost ENERGOSUN a. s. měla zájem na vybudování a uvedení elektrárny do provozu rovněž po 1. 1. 2011. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že při této variantě by provozovatel neměl nárok na vysoké státem garantované výkupní ceny energie a provoz elektrárny by tak byl ztrátový. Tudíž by bylo nelogické, že by společnost měla zájem na stavbě elektrárny až po schválení nového územního plánu, jelikož po ekonomické stránce by se nevyplatilo elektrárnu stavět. Při stanovení výše neoprávněného prospěchu tak soudy správně přihlédly k celkové době životnosti elektrárny.

Podle Nejvyššího soudu soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Přitom lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem tak k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. nedošlo.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání Ing. M. V. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. ledna 2016

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu