3 Tdo 1500/2006
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1500/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným J. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 7 To 9/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 183/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 2 T 183/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák., jehož se po skutkové stránce dopustil tím, že jako jednatel spol. T., s. r. o., zanesl do účetnictví společnosti falešné faktury údajně vystavené společnosti M. d. z., Š., a. s., na jejichž základě uplatnil neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty, a to způsobem popsaným pod body I/ až VI/ výroku rozsudku, přičemž vylákal neoprávněný odpočet daně v celkové výši 438.084,- Kč ke škodě Finančního úřadu. Podle § 148 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 28 měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 7 To 9/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 1. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které zároveň směřuje (s ohledem na napadený výrok o vině) též proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se obviněný zabýval výsledky dokazování provedeného ve věci a dospěl k závěru, že závěr o jeho vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. soudy založily na vadách dokazování, které podle jeho názoru bylo dílem neúplné, a dílem byly důkazy nesprávně hodnoceny. Dovolatel soudům rovněž vytkl, že nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, když vzniklé pochybnosti nehodnotily v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Dovolatel namítl, že podle odvolacího soudu měl údajně ztratit účetnictví , ačkoliv ve skutečnosti byla v roce 2002 firma vytopena a její účetnictví bylo zničeno. Přitom bylo možno provést důkaz, že dovolatel tyto skutečnosti řádně nahlásil příslušnému finančnímu úřadu, a to ještě předtím, než byl osloven Celním ředitelstvím. Skutečnost, že dovolatel prováděl platby v hotovosti, nelze na rozdíl od názoru odvolacího soudu považovat za nic neobvyklého, neboť platit hotově je tendence všech podnikatelů v České republice. Nic neobvyklého nebylo ani na telefonických objednávkách zboží, když velká administrativa zatěžuje čas podnikatele. Podle dovolatele odvolací soud vycházel též z účelového tvrzení, že dovolatel jednal s firmou, která byla v konkursu. Přitom nevzal v úvahu, že na firmu M. d. z. Š. byl konkurs prohlášen teprve dne 29. 4. 2002 a ke spáchání údajného skutku mělo dojít na základě faktur z roku 2001. Skutečnost, že dovolatel měl neoprávněně uplatňovat odpočet daně z přidané hodnoty, byla podle něj dovozována v podstatě jen na základě tvrzení Finančního úřadu v Č. B., aniž by byl zároveň proveden klíčový důkaz ke zjištění, v jakém stavu se nacházelo účetnictví společnosti M. d. z. Š. K těmto otázkám měl být především proveden výslech konkursního správce. Dovolatel považoval za nezbytné zdůraznit rovněž to, že podle jeho názoru soudy obou stupňů nepřímo vycházely z povinnosti podnikatelů v České republice, aby kontrolovali své smluvní partnery, zda z obchodního styku také oni zanesli příslušné obchodní a účetní listiny do svého účetnictví. Takovou povinnost však podle dovolatele žádný právní předpis České republiky neukládá. Postup soudu se tudíž měl dostat do rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Dovolatel zároveň vyslovil přesvědčení, že z žádného důkazu provedeného soudem mu nebyl prokázán úmysl vylákat DPH . V uvedené souvislosti poukázal též na to, že se soudy nevypořádaly ani se skutečností, jakým způsobem a od koho měl dovolatel vlastně inkriminované faktury obdržet, a jak bylo či nebylo naloženo se zbožím, které mu bylo dodáno.

V rámci doplnění svého dovolání podáním ze dne 22. 9. 2006 dovolatel navíc namítl, že nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení spočívá také ve skutečnosti, že soud druhého stupně (popř. již soud prvního stupně) měl přerušit řízení a spis odeslat na Ústavní soud České republiky vzhledem k tomu, že podle názoru dovolatele je ustanovení § 148 tr. zák. v rozporu s právními předpisy České republiky. Podle názoru dovolatele totiž žádný právní předpis nestanoví, že daně jsou majetkem státu. Podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se daně odvádějí do státního rozpočtu, který podle § 19 a násl. občanského zákoníku nemá právní subjektivitu, tzn. že není oprávněn činit jakékoliv právní úkony. Přitom podle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, jsou daně pouze daně, které správce daně vybral za příslušné zúčtovací období, což ve svém důsledku znamená, že pokud finanční úřad vystavuje nedoměrky na daně, činí tak v rozporu se zákonem č. 243/2000 Sb. Za těchto okolností bylo podle dovolatele povinností soudů, aby v případě, že dva zákony stejné právní síly jsou v rozporu, podat návrh k Ústavnímu soudu o odstranění tohoto rozporu. Jestliže tak neučinily soudy nižších stupňů, měl by shora naznačeným způsobem postupovat Nejvyšší soud České republiky.

S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu II. stupně a věc vrátil soudu II. stupně k posouzení skutku (s ohledem na neuplatněnou zásadu in dubio pro reo, jakož i neprokázanou subjektivní stránku činu, jehož se měl dopustit dovolatel).

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), jenž především vyložil obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tomto podkladě pak státní zástupce zdůraznil, že jde o dovolací důvod, který má výslovně hmotně právní povahu. Dovolatel ovšem v jeho rámci namítl porušení některých trestně procesních zásad, konkrétně zásady zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a zásadu presumpce neviny obsaženou v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., jakož i zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolatel přitom podaný mimořádný opravný prostředek založil především na polemice se skutkovými závěry soudů obou stupňů a dovolacímu soudu předložil k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje. Pokud dovolatel namítl, že z žádného důkazu soudem provedeného nebyl dovolateli prokázán úmysl vylákat DPH , jsou podle státního zástupce závěry o formě zavinění sice závěry právními, avšak pokud vycházejí z konkrétních skutkových zjištění soudu, tzn. z provedeného dokazování, nelze se jejich přezkoumávání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhat. To znamená, že obviněný zaměřil dovolání i v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, nikoli tedy proti tomu, že by tato zjištění jinak nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Podle názoru státního zástupce by dovolatelovy námitky mohly mít z hlediska uplatněného dovolacího důvodu význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extremního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů obou stupňů, jestliže by obviněný takový extremní nesoulad současně namítl a odůvodnil, což se však nestalo. K tomu státní zástupce dodal, že ani Nejvyšší státní zastupitelství České republiky při vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci takového předmětného nesouladu, protože z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistilo, že hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i ve vzájemných souvislostech.

Své vyjádření k dovolání obviněného shrnul státní zástupce tak, že obviněný napadenému rozhodnutí ani řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., včetně toho, o který je dovolání opíráno. Navrhl proto, aby dovolací soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí lze podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, vyslovil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný J. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, o námitku neúplnosti provedeného dokazování s poukazem na to, že jeho důkazním návrhům nebylo soudem vyhověno, popř. též o to, že k jeho tíži nebyla v pochybnostech respektována procesní zásada in dubio pro reo. Základní dovolatelova námitka pak spočívala v tom, že nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu neoprávněně uplatnit odpočet daně z přidané hodnoty. To znamená, že dovolatel s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák., ačkoliv tento právní závěr podle něj provedené důkazy nedovolovaly.

Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz 2 4 rozhodnutí) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako výše uvedeného trestného činu. Tyto závěry odvolací soud současně v napadeném usnesení v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil. Pokud dovolatel namítl, že ani v řízení před odvolacím soudem nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, pak z protokolu o veřejném zasedání konaném odvolacím soudem (č. l. 344, 345 spisu) vyplývá, že poté, kdy soud sám částečně dokazování doplnil, byla dána možnost stranám k uplatnění vlastních důkazních návrhů. Ačkoliv u veřejného zasedání byli osobně přítomni obviněný (dovolatel) i jeho obhájce, je z protokolu zřejmé, že neměli návrhy na doplnění dokazování.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný nad rámec odstranění vad dovolání a upřesnění toho, o který zákonný dovolací důvod své dovolání vlastně opírá (viz § 265f odst. 1 tr. ř. o povinných obsahovým náležitostech dovolání), svým podáním ze dne 22. 9. 2006 důvody dovolání rozšířil o další námitku spočívající v tom, že ustanovení § 148 tr. zák. je v rozporu s jinými právními předpisy České republiky, nebylo k této námitce přihlíženo. Z ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. jednoznačně vyplývá, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze zásadně měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. O tom byl obviněný soudy obou stupňů řádně poučen. Zákonná dovolací lhůta (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) přitom v posuzované věci uplynula dnem 3. 5. 2006.

Protože ustanovení § 148 tr. zák. o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby chrání zájem státu na správném vyměření daně (popř. jiných povinných plateb) a obdobná právní úprava je zahrnuta v právních řádech většiny států, neshledal Nejvyšší soud žádné relevantní důvody, aby z podnětu dovolatele či sám postupoval podle a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler